Svezli jsme kazašského konzula aneb jak vyzrát na středoasijskou policejní byrokracii

Měsíc po startu naší cesty a lehké rozcvičce v podobě deseti tisíc kilometrů evropskou částí Ruska dorážíme do Astrachaně. Město leží v deltě Volhy nedaleko kazašských hranic a naším hlavním cílem tentokrát není obrážení památek, ale získání kazašských víz na zdejším konzulátu. Po nedobrovolné prohlídce města (obzvláště pak okolí místního stadionu) nacházíme konečně příslušný úřad, dobře schovaný uprostřed vilové čtvrti.

Necháváme auto na parkovišti před závorou a za chvíli už sedíme na pohovce v kanceláři vicekonzula a absolvujeme malý pohovor. Jak se ukazuje, dnes už je na podání žádosti pozdě, zítra není úřední den a vyřízení víz trvá týden. Studená sprcha. Naštěstí se ale vicekonzul Adil, který nám víza vyřizuje, potřebuje druhý den dostat do 350km vzdáleného kazašského Atyrau na letadlo do Astany. Necháváme stranou otázky, proč se státní úředníci středoasijského Kuvajtu (alespoň takový je cíl prezidenta Nazarbajeva do roku 2030) musí přes hranici přepravovat zrovna tímhle způsobem a slibujeme odvoz… výměnou za expresní vyřízení víz mimo pracovní dobu.

Když se chce, všechno (s konzulem v autě) jde

Druhý den odpoledne voláme dle domluvy na konzulát. Víza jsou zařízena, naše diplomatická mise začíná. Platíme tučnou pokutu za pozdní check-out a jedeme nabrat našeho pasažéra. Auto už nemusíme parkovat potupně před závorou a razíme si cestu přímo před budovu konzulátu. Adil vybíhá z budovy s igelitkou v jedné a našimi pasy v druhé ruce a začíná dvouhodinové kolečko městem. Na každém druhém rohu vysedne, nějaké zavazadlo odnese, nějaké přinese, až mu nakonec zbude pouze taška s osobními věcmi.

Taky se chystáte do této země stepí, pouští a hor? Možná vás zaujme dokonalý freeridový v lyžařském středisku Čimbulak.

Jak se dozvídáme, dnes mu začínají měsíční prázdniny jako odměna za celoroční poctivou službu své vlasti. Na výpadovce z Astrachaně definitivně odkládá svoji přísnou úřednickou masku. Cesta deltou Volhy je pořádně zamotaná a na ruské poměry překvapivě neznačená. Adil se proto každých pár metrů ptá nějaké bábušky, kudy se tu jede do Kazachstánu. Nakonec trefujeme jakýsi zvláštní plovákový most přes jedno z větších ramen řeky a hodinu před setměním přijíždíme k hranici.

Welcome to Kazakhstan

Na ruské straně čekáme víc než půl hodiny ve frontě s ostatními. Poté, co překonáváme tuto překážku, se věci rychle dávají do pohybu. Na kazašské straně předjíždíme celou frontu, klubko lidí u okénka s pasy uctivě ustupuje a úředník nám během pár minut dává vstupní razítka. O pár metrů dál nás zastavuje celník k prohlídce nákladu, kontrole dokumentů od vozu, sjednání pojištění a podobným zbytečnostem. Adil vybíhá z auta a v krátkosti mu vysvětluje, že se nás takové prkotiny rozhodně netýkají. Tím jsou formality za námi, vesele se všichni smějeme salutujícímu celníkovi a vyrážíme do kazašské noci.

„WELCOME TO KAZAKHSTAN,“ říká Adil cucající plechovku piva Baltika na sedadle spolujezdce, zatímco naše auto rozverně poskakuje po rozbité silnici plné kamionů a aut se zaseklými dálkovými světly. „To nejsou silnice jako v Rusku,“ chechtá se vesele, když se zcela oslněn a kličkujíc mezi kamiony snažím vyhýbat obřím dírám. Po třech hodinách neředěného nočního pekla se na obzoru konečně objevuje Atyrau. To ale jen díky výborné viditelnosti a krajině rovné jako deska. Trvá ještě další hodinu, než naše auto konečně vjede na moderní a široké bulváry této kazašské ropné centrály. Předtím, než zmizíme na pár hodin spánku, dáváme ještě Adilovi dvě plechovky Plzně a vyměňujeme si telefonní čísla. Prý se na něj v případě problémů máme kdykoli obrátit.

Když chybí povinné ručení

A k čemu může být takový kontakt dobrý? Například jako záchranná brzda při jednání s místní dopravní policií. Prvních pár týdnů projíždíme Kazachstánem jako nůž máslem (až na mých pár zasloužených pokut za rychlost). Jak se ale blížíme k hlavnímu městu Astaně, stává se populární zábavou policistů kontrolovat naše povinné ručení – které nám díky rychlopřechodu kazašské hranice samozřejmě chybí. Chvíli sice vychází mávání českou zelenou kartou, úsměvy a různé nesmyslné tlachání, na výjezdu z Astany ale definitivně padne kosa na kámen.

„Nemáte platné povinné ručení!“

„Naše karta je platná pro Rusko a tím pádem i pro Kazachstán,“ hrajeme svoji obvyklou hru.

„Kazachstán a Rusko jsou dvě různé země!“

Po chvíli dohadování jsem i já (stejně jako Alin při vjezdu do města) zatažen na služebnu. Dotyčný policista ještě po cestě žertuje s kolegy, jak si na mně smlsne. Odkládá velkou placatou čepici a pokračujeme v rozhovoru.

„Umíte anglicky?“

„Velmi dobře.“

„Hmm. A rusky?“

„Němnožko.“

„Sit,“ vytasí se přátelsky se svým prvním a také posledním anglickým slovíčkem.

„Přečtete tento nápis?“, pokračuje rusky a ukazuje na sazebník pokut pod sklem na stole.

„Jízda bez povinného ručení – 30 000 tenge,“ překládám svižně.

„Aha,“ rozzáří se, „co budeme dělat?“

„Telefonovat,“ vytahuju z kapsy telefon.

„Eh!?“

„Ověřím si to radši u svého kamaráda.“

„A to je jako kdo,“ pokračuje s mírnou nejistotou v hlase.

„Adil, konzul Kazachstánu v Moskvě, můj dobrý přítel,“ svižně povyšuji Adila.

„Vezli jsme ho přes hranice a povinné ručení zařizoval on,“ dodávám.

„Ale tak na druhou stranu… vy jste u nás v Kazachstánu host. Znáte slovo host?“ znejistí oficír.

„Jojo. Vím co to je host,“ usmívám se.

„No tak to pro tentokrát můžeme přehlédnout, ne?“ nejistě mi podává doklady, neklamná to známka mého vítězství.

„A mimochodem, pěkný telefon,“ pokračuje.

„Ale kdepak, to už je starý krám,“ nechápu, kam tím míří.

„Ale muziku a filmy to přehrává, ne?“

„No muziku to jo, ale filmy moc ne,“ jsem stále zmatenější.

„A co diktafon, ten to má?“

„Tak to zas jo, diktafon tu je,“ začíná se mi rozjasňovat.

„Ale nenahrával jste si náš rozhovor, že ne?“ pokračuje policista poměrně servilním tónem.

„To by mě ani nenapadlo!“ stěží zadržuji úsměv.

„Víte co? Jste opravdu moudrý, moudrý muž,“ plácá mě vesele po ramenou, „tak šťastnou cestu!“

Rozesmátý vycházím ze stanice, ukončuji debatu Alina a druhého policisty o cenách benzínu v Evropě, a sedám do auta.

„Good luck!“, vybíhá ještě náčelník ze stanice a mává nám na cestu pendrekem.

Dva roky mají Jaroslav František, Aleš Bžatek a Aleš Kašpar na procestování celé Asie a Afriky. Momentálně se nacházejí někde v Jihovýchodní Asii. Jejich postup můžete sledovat na www.czexpedition.cz.