Svérázní lidé žijí na Kavkazu, milí, pohostinní i zajímaví, jen je jim někdy těžké porozumět

Velký Kavkaz je rozsáhlé pohoří táhnoucí se v délce 1 100 a šířce kolem 150 kilometrů na území tří států – Rusko, Gruzie, Ázerbájdžán a může se pochlubit řadou pětitisícových vrcholů. Několik jich leží také na území Gruzie a mezi ty nejznámější patří nejvyšší hora země Šchara (5 201 m) a hned po ní asi nejnavštěvovanější Kazbeg (5 033 m). Hory tvoří předěl mezi mírným podnebným pásmem a subtropickou oblastí, je zde tedy podnebí značně vlhké, a proto se i pohoří v době léta zelená.

Malý Kavkaz oproti tomu se nalézá mnohem více na jihu a jeho podnebí je mnohem sušší a má barvu písku. Je asi 600 kilometrů dlouhé a 200 km široké, zasahuje Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, ale částečně i Irán a Turecko. V jeho kopcích se ukrývají nádherné skalní města jako například Vardzia a nebo na úpatí ležící Uplisciche.

Hlavní mít bumážku

Když míříte do hor Gruzie, má to v sobě vždy prvky romantiky a dobrodružství. Po válce v roce 2009 se do země vrací turismus jen pomalu, batůžkáři se sem sice odvažují (zvláště pak díky levným letenkám), ale movitější klientele se příliš nechce. I proto si Gruzie stále udržuje svůj určitý svéráz. Čím dále od hlavního města jste, tím je samozřejmě hlubší a rozmanitější.

Když jsem vyrazil na v celku krátký trek na Velkém Kavkazu z malé vesnice Juta do ještě menší vesničky Roška, netušil jsem, že vyjma hor, potkám ještě takové tři místní svérázy.

Hned za Jutou se z ničeho nic objevil voják, vyskočil ze základny, které více vypadal jako trochu lepší kadibudka obehnaná ostnatým drátem. Nebyl nepříjemný, jen po mě chtěl bumážku. Já ji neměl, on ničeho nelenil a potřebný papír mi vystavil. Když jsem se snažil zjistit k čemu je, svoji lámanou ruskoangličtinou mi důvod vysvětlil, prý dokazuje, že nejsem pašerák, a kdyby mě přepadli místní pohraničníci, tak jim to mám ukázat, aby si mě nespletli s nějakým tím čečenským teroristou. Uklidňující, ale což, Čečensko je blízko a hory jsou obrovské a z pozdější zkušenosti i vím, že dobře maskovaných pohraničníků plné.

O dva dny později se moje kroky zastavily před hostelem v obci Ghelisvake. Majitel byl vstřícný muž, ale za ubytování chtěl 100 lárí, což je asi 850 korun, tedy zatraceně hodně a na místní poměry zvlášť. Ukázal jsem mu stan na mých zádech, pochopil a cena klesla na 30 lárí. Tolik ke smlouvání. O pár minut později mě uvedl do jídelny a předložil mi večeři, byla skvělá. Chuť mi kazily židle vyskládané u zadní stěny místnosti. Byly vyrobeny ze dřeva a vypadaly jak bezhlavé nahé ženy, vlastně neměly ani ruce a částečně ani nohy, měly však bohatě vyznačený černý klín. Můj zmatené a trochu vyděšený pohled mi opětovala dvojice polských hikerů, jediní další hosté ubytovny, kteří v Gruzii trávili líbánky. Nakonec jsme dostali víno, tím se zaplašily všechny špatné myšlenky a spalo se krásně.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jízda smrti s dřevorubci

Další den mi ujela maršrutka, trochu za to mohlo to vína, tedy spíše jeho množství. Nezbylo mi tedy nic jiného než stopovat a moc to nešlo. V této oblasti aut příliš nejezdí a ani ten den tomu nebylo jinak. Asi po hodině se objevil obří džíp a v něm seděl dobře oblečený pán. Jel mým směrem, ale řekl si 30 lárí za odvoz do 50 kilometrů vzdáleného Chinti. To bylo nepřijatelné. Podle něj jsem byl bohatý, jelikož moje konto mi dovolovalo koupit si letenku do Gruzie. Vůbec ho nezajímalo, že jeho auto má mnohem větší cenu, než cokoli, co já vlastním, a jeho nový telefon strčí ten můj do kapsy už jen tím, jak vypadá. Odjel.

Chvíli po něm se objevilo auto se třemi lesními dělníky. Mávli na mě a už se jelo, požádali mě, abych jim koupil na cestu vodku, souhlasil jsem a přidal ještě každému pivo. Řidič neváhal, dal si pořádný hlt a na řízení si otevřel pivo. To moji duši trochu poděsilo. V autě se všichni smáli, díky vodce i já, když řidič Otar zakřičel „Za Gruzii“ a vyhodil prázdnou láhev od piva z okýnka auta. Všichni na mě koukali a tak se slovy „Za Česko“ na rtech letěla z okna i ta má. Bylo to rychlá a zběsilá jízda, stála mě ale jen pá drobných, několik milionů mozkových buněk a do místa určení jsem dorazil živ a zdráv.

Párty před stanem

Gruzínská pohostinnost je legendární. Loučil jsem se v klášterem Sapara, ležícím na Malém Kavkazu a ukrývajícím nádherné fresky z čtrnáctého století, a mířil k městečku Achalciche, v plánu bylo se mu vyhnout a užít si poklidný večer. Po pár kilometrech chůze za městem se objevilo moc hezké místo u řeky Kura, chvíli na to už stál stan a hořel ohýnek.

Klid a pohodový večer. Pak se ale z ničeho nic objevily reflektory dvou aut, banda Gruzínců mě spatřila, jak si tam tábořím a jelikož vyrazili na piknik, řekli si, proč ho neudělat rovnou v tom místě, kde chce ten divný cizinec spát. Bylo jich hodně, stejně jako jídla a pití, kolem půlnoci zmizeli a nechali mě mé motající se hlavě. Pohostinnost nade vše.

Výše jsou popsány jen některé střípky z bohaté gruzínské mozaiky.