Švédský cestovatel Hedin byl fascinován zejména oblastí Tibetu, několikrát se tam vrátil a neúspěšně se pokoušel proniknout do Lhasy. Prošel Pamírem i Himlájemi, spatřil Indii i Čínu, podíval se na blízky východ do Palestiny a Sýrie. Své zážitky zpracoval v několika knihách.
Sven Hedin
S příjmením švédského badatele Svena Hedina se okamžitě vybaví Tibet. Světová veřejnost na počátku 20. století sledovala se zájmem Hedinovy výpravy do tajuplné říše lámů a jejich klášterů. Velmi záhy po originálním vydání se objevovaly české překlady a české noviny a časopisy přinášely zprávy o Hedinových cestách spolu s fotografiemi odvážného cestovatele v orientálním oděvu.
Záhy po maturitě využil nabídky Nobelovy rodiny, aby se stal domácím učitelem v rodině švédského inženýra v Baku. Odcestoval v létě 1885 nejprve do Petrohradu a potom přes celou šířku Ruska na Kavkaz. Gruzínskou vojenskou silnicí se dostal do Tbilisi a odtud ke Kaspickému moři.
Konec učitele a začátek cestovatele
Na počátku dubna 1886 skončil svou roli domácího učitele a vyzbrojen znalostí tatarštiny a perštiny se přeplavil do perského Rashtu (Reštu). Vydal se do pohoří Elburz, zastavil se ve městě Kazvín a pokračoval do Teheránu. Na koňském hřbetu, z něhož prý je nejkrásnější pohled na svět, cestoval Hedin Persií do Kommu a Isfahánu. Navštívil zříceniny Persepole a pokračoval do Šírázu a neschůdnými cestami k Perskému zálivu, kde nastoupil na loď do Basry.
Proti proudu Eufratu cestoval Mezopotámií a do Bagdádu. S velbloudí karavanou zamířil (6. 6.) pouští do perského Kermanšáhu. Přes Hamadan se dostal znovu do Teheránu (21. 6.) a ke Kaspickému moři. Přes Krasnovodsk a Baku putoval do Tbilisi a Batumi a přes Černé moře do Istanbulu.
Před další cestou se Hedin věnoval studiu geografie a geologie ve Stockholmu a v Berlíně, kde poslouchal F. von Richthofena, znalce východní Asie a cestovatele čínským vnitrozemím. Vedle vlastního cestopisu, v němž vylíčil své putování Persií a Mezopotámií, vydal Hedin překlad Prževalského knihy o cestách ve Střední Asii.
S poselstvím do Persie
Na další výpravu se pustil počátkem dubna 1890, kdy s diplomatickým poselstvem k perskému šáhovi odjel do Istanbulu. Lodí a po železnici se přes Batumi a Tbilisi dostal do Baku a přes Kaspické moře do Persie. S početným doprovodem pokračoval z Reštu do Kazvínu a do Teheránu. Spolu se šáhovým dvorem vyjela švédská mise do pohoří Elburz a Hedin vystoupil na Demávend (5 670 m).
V září 1890 začala pro Hedina objevitelská etapa cesty. Z Teheránu se odebral (9. 9.) karavanní cestou do Mešhedu a Ašchabadu. Nedávno postavenou železnicí pokračoval přes Mary do Buchary a Samarkandu (1. 11.). Přes Hladovou step a výběžek pouště Kyzyl-kum se dostal do Taškentu. Překročil řeku Syr’-darju do Hodžentu a Ferganskou kotlinou do Kokandu. Průsmykem Terek-dar se v polovině prosince 1890 dostal do Kašgaru. O Vánocích 1890 nastoupil zpáteční cestu na sever do Narynu. Na saních se vydal k jezeru Issyk-kul (odbočil k hrobu Prževalského) a potom na západ do Čimkentu a na jih do Taškentu a Samarkandu. Své první putování Střední Asií zakončil S. Hedin v Buchaře.
Obě první cesty (1886, 1890–91) považoval Hedin za přípravu na rozsáhlou objevitelskou výpravu do Střední Asie. V říjnu 1893 nastoupil přes Petrohrad a Moskvu do sibiřského Orenburgu, který opustil 14. listopadu a zamířil přes Čimkent do Taškentu (4. 12.). Cílem Hedinova putování bylo pohoří Pamír. Zastavil se v Margilanu a v únoru 1894 mířil k Alajskému hřbetu. Vystoupil se svými druhy ke čtyřtisícovému vrcholu Kyzyl-Art a k jezeru Kara-köl (11. 3. 1894). Od hory Akbajtal pokračoval švédský cestovatel k jezeru Rangkul a pod mohutné štíty hory Muztagata (7 546 m) a 1. května 1894 se dostal do Kašgaru.
Hedin v Pamíru a Himalájích
V červnu 1894 Hedin opustil s malou karavanou Kašgar a vracel se znovu do Pamíru. Počátkem srpna vystoupil na vrchol Muztagaty a k odpočinku se vrátil na území pod ruskou vládou. V říjnu 1894 znovu dorazil do Kašgaru a v polovině února 1895 (17. 2.) zamířil do pouště Takla-Makan. V písečné bouři na konci dubna 1895 zahynula skoro celá karavana a Hedin se téměř zázrakem zachránil, když se po několika dnech bloudění dostal k místním pastevcům. S novou karavanou docestoval do Chotanu (Che-tchien).
Pro zamýšlenou cestu do vysokohorského Tibetu však potřeboval novou výbavu, a musel se proto vrátit do Kašgaru. Po mezihře, kdy pobýval mezi ruskými a anglickými vojáky, vytyčujícími hranici mezi carskou říší a Brity obsazovaným Afghánistánem, se 14. prosince 1895 vydal přes Jarkend (Ša-čche) do Chotanu (5. 1. 1896). Při novém putování přes Takla-Makan objevil zbytky zaniklého města, snad dva tisíce let staré. Pokračoval do údolí řeky Keriya k severu a po třech týdnech putování přes poušť Takla-Makan. Čínské úřady nepovolily švédskému badateli další cestu na východ a Hedin se vrátil do Chotanu a přes město Korla k jezeru Lobnor. Vytvořil mapu, která výrazně pomohla jeho následovníkům.
Po létě prožitém v Chotanu se Hedin pokusil proniknout do severního Tibetu (30. 7.). Jeho karavana stoupala k pětitisícovým výškám v pohoří Kchun-lun. Před výpravou se postupně otevíralo panorama nových horských pásem a cestou její účastníci míjeli neznámá jezera se slanou vodou. Zamířili do oblasti Cajdamu, k jezeru Kukunor, řece Chuang-che a do Si-ningu (23. 11. 1896). Hedin rozpustil svou malou karavanu a s jediným průvodcem zamířil do Pekingu (2. 3. 1897). Přes Mongolsko a Sibiř projel do Petrohradu a 10. května 1897 se vrátil do Stockholmu.
Zmaření snahy dostat se do Lhasy
Po dvou letech, v květnu 1899, se vydal Hedin znovu do vnitrozemí Asie. S podporou ruského cara projel do uzbeckého Andižanu a do města Oš, které se stalo východiskem jeho nové cesty (31. 7. 1899). Odtud zamířil do Kašgaru a počátkem září pokračoval do Jarkendu. Po řece Jarkand se na prámu dostal do Tarimu, nejmohutnějšího toku ve Vnitřní Asii (29. 10.). Nastávala zima a na počátku prosince musel Hedin ukončit plavbu. Po souši zajel do Korly, kde vybudoval zimní tábořiště.
Od prosince 1899 do června 1900 pobýval u řeky Tarimu a vydával se na průzkumné cesty do pouště a do pohoří Kuruktag. Počátkem července vykročil s malým průvodem vzhůru na Tibetskou náhorní plošinu. Jeho výprava procházela průsmyky v nadmořské výšce nad 5 000 metrů a její členové objevovali nová horská jezera. V prosinci 1900 (12. 12.) pokračoval Hedin s nevelkou karavanou ke zbytkům zaniklého města Lou-lan, jehož dobu rozkvětu kladli tehdejší vědci do 3. století po Kr. Počátkem března 1901 rozdělil Hedin výpravu a sám se chystal proniknout do Tibetu v přestrojení za poutníka. Se dvěma průvodci vyjel 27. července 1901 na dobrodružnou cestu do Lhasy. Bdělí strážci však zadrželi vetřelce a Hedin se svými průvodci se musel vrátit ke zbytku výpravy (2. 9.).
Nedostal povolení navštívit hlavní centrum lámaismu, ale pronikl napříč Tibetem do kašmírského Lehu, kde prožil (ve společnosti ochranovských bratří) Vánoce. Počátkem roku 1902 navštívil Šrínagar a přes Raválpindí se dostal do Indie. Přejel ji napříč od Láhauru po Kalkatu; navštívil Hajdarábád, Bombaj a další indická města. Koncem března 1902 se vrátil do Lehu a znovu projel Tibetem do Kašgaru (14. 5.). Přes Rusko se 27. června 1902 vrátil do Stockholmu.
Dobrodruh se nevzdává
Tibet nepřestával S. Hedina, povýšeného mezitím za zásluhy do šlechtického stavu, lákat. Prozkoumání tajemné říše lámů si stanovil za hlavní cíl nové výpravy, kterou nastoupil 16. října 1905. Vydal se tentokrát přes Turecko a Persii a po cestě Beludžistanem se v květnu 1906 dostal do Simly, letního sídla indických místokrálů. Politické poměry se po dobyvatelském tažení F. E. Younghusbanda přiostřily a Hedina po celé jeho tibetské putování neopouštěly potíže, které přinášely mocenské zájmy britské koruny. Získal jen omezené svolení britských úřadů a teprve v červenci 1906 se mohl vydat ze Šrínagaru do Lehu, kde si najal početnější skupinu průvodců pro chystanou cestu.
V polovině srpna 1906 vyrazila Hedinova karavana s koňmi, mezky a tažnými jaky k průsmyku Čang-la ve výšce přesahující 5 000 metrů a v zimě (začínala již v říjnu) se dostala do severního Tibetu. Procházela neprobádanými kraji a Hedin odstraňoval „bílá místa“ na mapě Vnitřní Asie.
Složitě vyjednával s tibetskými pohlaváry o dalším postupu. 14. ledna 1907 pozoroval zatmění Slunce a v té době konečně dostal povolení k další cestě. Dostal se do Šigace (Xigazé) a putoval po horním toku Cang-po (Brahmaputra) až k jejím pramenům (13. 7. 1907). Od Brahmaputry zamířil Hedin se svou skupinkou k jezeru Manasoróvar (26. 7.), k němuž míří buddhističtí poutníci: Vyšlo slunce a září jako démant; celá nádherná krajina oživuje a zbarví se. Vítězný příchod jitra nad posvátným jezerem zhlédly již miliony poutníků, ale žádný smrtelník nezhlédl před námi tuto podívanou přímo uprostřed Manasaróvaru, vzpomínal S. Hedin, který neopomněl prozkoumat hydrologicky jezero pod posvátnou horou Kailás.
Počátkem září se Hedinova karavana vydala od buddhistických svatých míst k prameni Indu (10. 9. 1907). Švédský badatel narazil znovu na odpor mocností, neboť Velká Británie a Rusko v roce 1907 uzavřely dohodu, která znemožňovala vědeckým expedicím vstup do Tibetu. Hedin zamířil zpátky na sever a v kruté zimě se pokoušel v převlečení za pastevce ovcí proniknout do Evropany dosud nenavštívených krajů. Načas se ocitl v zajetí Tibeťanů; až počátkem května 1908 mohl odejít do západního Tibetu, projít znovu vysokohorskou oblastí Transhimálaj (považovanou geografy za jeden z největších Hedinových objevů; určitý čas nesla jméno Hedinovo pohoří) a odtud sestoupil po obtížných cestách do indické Simly (15. 9. 1908). Z Indie odcestoval Hedin na přednáškové turné do Japonska a přes Koreu a Mandžusko do Charbinu, kde nastoupil do vlaku transsibiřské dráhy a 17. ledna 1909 se vrátil do Stockholmu.
Expedice pokračují i v komplikovaných dobách
Následující léta zpracovával Hedin výsledky své cesty do vědeckých geografických studií, ale i do populárních cestopisů, které velmi záhy našly cestu k českým čtenářům v překladech Hugo Kosterky, Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského a dalších. Světová válka nezastavila občana neutrálního Švédska v jeho cestách. Navštívil německou armádu bojující proti Rusku (návštěvu zpracoval v knize Na východ), asijská bojiště, ale roku 1916 i Malou Asii, Mezopotámii, Sýrii a Palestinu (knihy Bagdad-Babylon-Ninive; Jerusalem).
Válka skončila a Hedin mohl pokračovat ve své cestě kolem světa. Sotva dokončil rozsáhlé devítisvazkové vědecké dílo o jižním Tibetu (South Tibet, 1922) nastoupil v únoru 1923 na parník, který ho přes Atlantik dopravil do USA. Projel Spojenými státy k Pacifiku a přes Tichý oceán pokračoval do Japonska, Číny, Mongolska, Sovětského Ruska a Finska.
Novou badatelskou expedici podnikl v letech 1927–35, kdy řídil mezinárodní výzkum v mongolské poušti Gobi a v čínském Turkestánu. Přílišné sympatie, které projevoval k nacistickému režimu v Německu a vůči fašistické vládě v Itálii, poškodily po druhé světové válce Hedinovu pověst v očích mezinárodní veřejnosti.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
