Oslavy Vánoc a Nového roku probíhají všude na světě různě, v africké Mauretánii nás v tuto dobu hostil Omar a jeho rodina. A i přes zákaz jsme si sváteční dny užili ve skvělé atmosféře.
Mauretánie. Samotný název té země má v sobě něco uchu lahodícího a zároveň něco tajemného. Tajemného zejména proto, že o ní vlastně nikdo nic moc neví. Tvrzení „nějaká pouštní země v Africe“ v podstatě shrnuje to, co tuší snad většina Čechů. Někdo další možná vymyslí o něco víc, ale i tak se zůstane hlavně u obecných informací. Extrémně chudý stát u Atlantiku, ležící mezi Marokem a Senegalem. Hodně kamení, málo lidí a ještě méně peněz.
Jako správný africký stát je i Mauretánie pevně sevřená v rukou demokraticky zvoleného prezidenta, jehož k moci povznesl vojenský puč. Mohamed Ould Abdel Azíz na Mauretánce s láskou shlíží ze stěn, vlajek, letáků a prospektů a připomíná, že je to právě on, kdo jejich zemi přivede k úspěchu. Jak se mu to daří, se neodvážím posoudit.
Jak se do této bohy zapomenuté země dostat, je sám o sobě oříšek. Chudoba, hrozba terorismu a mizérie tamní infrastruktury z ní udělaly pro cestovatele těžko dobytnou. Lety jsou drahou záležitostí a to i v případě, že se rozhodnete letět ze sousední země. Proto většina těch, kteří sem zamíří, zvolí cestu po zemi. Abyste si ale nepředstavovali skupinky evropských a amerických turistů, ti, kteří z a do Mauretánie cestují, jsou hlavně Afričané. Cestovatelů v našem slova smyslu jsme za dva týdny potkali asi tak dvanáct.
| Podívejte se na Vánoce také do jiných koutů světa díky zajímavým videím z Ekvádoru, Německa či San Francisca. |
Cesta do severní výspy země, města Nouadhibou , je dlouhá. Z marocké Dachly sem jezdí taxíky, které se minimálně sedm hodin kodrcají směrem na jih. Cesta je ubíjející, silnice mizerná a výhled jednotvárný. A na hranicích čeká policejní výslech, který míří jen k tomu, aby vás oškubali: „Kdo jste? Proč sem jedete? Máte víza? Máte povolení?“ Nenechte se zmýlit, povolení ani další lejstro pro vstup do země není nutné. To jen příhraniční příživníci zde provádí nějaké své kšefty.
O černých a bílých bez rasismu
Mauretánci jsou ale přes veškerou chudobu velmi pohostinní. Zejména to platí o „černých Mauretáncích“. Aniž bych chtěla znít rasisticky, je fakt, že obyvatelstvo země je velmi rozdělené. A to hlavně podle barvy pleti. Nomádští potomci arabských kočovníků zde dlouhá staletí vládli a zotročovali černé africké obyvatelstvo.
Dnes už je otrokářství sice pryč, ale jejich chování se k Afričanům příliš nezměnilo. To platí i vůči cizincům, ke kterým je mnoho bývalých nomádů otevřeně nepřátelských. Zatímco se k nám tito „bílí Mauretánci“ jen málokdy zachovali mile, ti ostatní se ukázali být skvělými společníky, kteří neváhali nás pozvat do svých domovů. Takto jsme se na konci prosince ocitli u Omara.
(Ne)demokratický prezident
Omar a jeho rodina obývají několikapokojový přízemní domek se dvorem na předměstí Nouadhibou a na několik svátečních dní se stali našimi průvodci. Ostatně dá se vůbec mluvit o nějakých svátcích, když jsou jejich oslavy prezidentem zakázané?
V Mauretánii žijí hlavně muslimové a jedním z nich je i prezident Abdel Azíz, který se rád coby dobrý muslim prezentuje. A tak, ačkoliv mu ani za mák nevadily oslavy Vánoc, Nový rok prohlásil za křesťanský svátek a jeho oslavy zakázal. K zákazu oslav připojil zákaz vycházení a tak se ulice druhého největšího města Mauretánie kolem šesté hodiny vylidnily.
Finanční pokuty a hrozba vězení zahnaly většinu lidí do jejich domovů a posledními pochůzkáři se v ulicích stali dva Evropané a jejich nervózní mauretánský průvodce, který si celou dobu mumlal pod nosem, že nechce do vězení. Do vězení nakonec nešel nikdo z nás a dokonce se našel cukrář, který nám prodal okoralý dort a taxikář, který nás zavezl až před dveře domu, kde už netrpělivě čekaly tři generace jeho obyvatel.
Oslavám nic nezabrání
Nový rok se zde slavil i přes prezidentův zákaz. Lidé si nakoupili sušenky, dorty a sladké nápoje (protože alkohol se zde samozřejmě téměř neprodává) a večer strávili v rodinném kruhu. V televizi běžely na pohled podobné programy, jako běží u nás, a o půlnoci se i v Mauretánii ozývaly rány. Jen s tím rozdílem, že místo petard a rachejtlí zde vzduchem proletělo několik granátů, světlic a chvíli se ozývaly výstřely. Zatímco rachejtle jsou zde nedostatkovým zbožím, pušku po pradědečkovi zde má každý a granát se v zemi, která prošla tolika válkami, dá také velmi snadno sehnat. „Na střelbu jsme tu zvyklí. Střílí se tu skoro denně,“ říká Omar. Jeho slova dosvědčují tisíce nábojnic, kterými je poseto okolí měst.
Novoroční ráno žádnou změnu nepřineslo. Nikoho prý nezatkli, nikoho ani nezbili. Policie se nakonec zákazem vycházení příliš nezaobírala. A v samotném městě svátky nic nepřipomínalo. Jediným místem, které i zde ctilo křesťanskou tradici, byl, jak jinak, kostel. Malý kostel s malým kulturním centrem je místem setkávání jak obyčejných věřících, tak skautů. „Většina skautů tady jsou muslimové,“ ukazuje Omar na děti na hřišti, „ale scházíme se v kostele.“ Na náboženství se tu očividně nikdo neptá.
Vánoce najdete jen v kostele
V duchu křesťanské tradice byla společenská místnost vyzdobena (nebo přezdobena) blýskavými pentlemi, řetězy a nápisy, kterým vévodil Betlém a dva ozdobené smrčky. Pro místní je smrček asi tak něco, jako pro našince mangrovník, ale i přesto, věčný symbol středoevropských Vánoc byl zde.
Sečteno a podtrženo, tradiční svátky, jak je známe my, jsou životu v Mauretánii na hony vzdálené. Betlém, ozdoby i noční rachejtle jsou zde hlavně připomínkou toho, že není zapotřebí alkoholu, peněz či jen prostého povolení vycházet, aby mohl člověk přivítat nový rok s otevřenou náručí.
| Autorka Lenka Hrabalová je věčnou cestovatelkou a dobrodruhem, který s oblibou končí někde v pustinách bez lidí a telefonního signálu. Vystudovala Arabistiku a Íránistiku na FF UK a těmto zemím zůstává duší i tělem věrná, ačkoliv občas zabrousí do nějaké jiné části světa. Své cesty si zásadně neplánuje a bere to, co se zrovna naskytne, což se jí kupodivu zatím vyplácí. |
