Děti pohrávající s býčí hlavou, krví pokapané ulice i rodinná setkání, speciální modlitby a poklidná atmosfére. Tak probíhá muslimský svátek oběti v ulicích egyptské Káhiry.
Obětní svátky v srdci Káhiry
„Chcete se podívat dovnitř?“ Dva patnáctiletí Egypťané vlečou obrovský černý pytel a s vážnou tváří se nás anglicky ptají, zda chceme nahlédnout do jeho útrob. „Ne, děkujeme, krávu jsme už v životě párkrát viděli,“ zní naše odpověď. Pokračujeme v cestě, proplétáme se uličkami staré Káhiry, které jsou oproti jiným dnům téměř vylidněné
Obchůdky s kořením, pouliční stánky s pestrobarevnými šátky a nejrůznějšími blyštivými cetkami, které by mohly přilákat pozornost suvenýru chtivých turistů – všude je dnes zavřeno. Není to však důsledek žádných sociálních nepokojů, jak by se mohlo zdát, ani předvolebního politického napětí. Právě totiž začíná muslimský svátek cíd al-adhá, tedy „svátek oběti“.
Tato slavnost patří k nejvýznamnějším náboženským událostem a každoročně ji slaví muslimové po celém světě. Podle islámského kalendáře probíhá vždy od 10. dne měsíce poutníků, v jehož průběhu se uskutečňuje také pouť do Mekky. Během následujících čtyř dní se v Káhiře téměř zastaví čas, neboť pro muslimy nastává pracovní i školní volno, které by mělo být vyhrazeno modlitbám, rodinným setkáním a také obětování zvířat. Muslimové si tak připomínají dávný čin praotce Abraháma, který byl ve své oddanosti Bohu ochoten obětovat vlastního syna.
Je libo býčí hlavu?
Naši línou procházku starou Káhirou, jejíž dnešní téměř ospalá atmosféra by se dala přirovnat k poklidnému nedělnímu odpoledni na jihomoravské vesnici, naruší několik bizarních výjevů. Na rohu zaprášené ulice v blátě a odpadcích jsou provizorně umístěny dětské kolotoče, houpačky a další atrakce, jež jsou okupovány dětmi všech věkových kategorií.
O pár metrů dál u „řeznického“ stolu, stejně provizorního jako houpačky, hlučně smlouvá několik Arabů o ceně masa z mrtvého býka. Do všudypřítomného pachu benzínu a smogu, na který jsme si už dávno zvykli, se přidává nasládlý pach krve a syrového masa. Ve všeobecné vřavě, křiku dětí a troubení aut si nikdo nevšímá pětiletého chlapečka hrajícího si pod stolem s býčí hlavou, na níž ještě ani nezaschla krev.
O tom, že vztah Arabů ke zvířatům se liší od toho, který jsme zvyklí považovat za vhodný, se přesvědčujeme během následujících minut. Míjíme několik dalších „řeznických“ stolů, u nichž se odehrávají podobné výjevy: dva muži porcují na stole maso, další Arab opracovává kůži, vedle stolu je několik hromádek – kopýtka, hlavy a kožešiny.
Okolo postávají potenciální kupci, tedy zájemci o nákup kůže nebo masa. Asi tři metry opodál stojí pohublá hnědá kráva natěsno přivázaná k ocelovému sloupku a nehybně zcela bez výrazu pozoruje to, co ji zřejmě v brzké budoucnosti čeká také. Sem tam mineme muže vedoucího na provázku hubenou kozu či rozkodrcané auto případně oslíkem tažený povoz s nákladem černých pytlů – to si již zákazníci odvážejí nákup domů.
Zvířecí obětiny
Součástí oblíbené slavnosti je totiž tradiční obětování zvířat, zejména ovcí, koz, krav či býčků, k němuž dochází přímo na ulici, takže pro muslimy jde o zcela běžnou a ničím neobvyklou věc.
Evropanovi, vychovanému v kultuře, kde je nepřípustné vidět na ulici krev, to naopak může připadat jako kruté divadlo bezcitných zabijáků zvířátek. Jde však o záležitost lidové tradice, přičemž při troše fantazie se nabízí přirovnání k předvánočnímu zabíjení a prodeji kaprů, jež se většinou také odehrává přímo v ulicích a rovněž jde o odvěkou součást určitého svátku. Snad kromě zarytých ochránců zvířat se nad zabíjením kaprů v kulturní sféře Západu také nikdo nepozastavuje.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
„Welcome, welcome…no photos!“
Ve vylidněných uličkách proslulého trhu Chán el-Chalílí dnes sice nemáme jako jindy problém s odháněním vlezlých obchodníků a všelijakých „vysedávačů“ a „postávačů“ vítajících nás v Egyptě a horlivých vědět, odkud jsme. Avšak potíže vyvstanou při snaze vyfotit například zmíněnou scénu s prodejem masa.
Chlapec jdoucí proti nám se zamračí a rukou si zakryje obličej na výraz nesouhlasu, načež vzápětí se za ním vynoří rozhořčený Arab se slovy: „Odkud jste? Musíte se mě nejprve zeptat, když mě chcete vyfotit.“ Že by se bál o prozrazení svého řeznického obchodního tajemství? Nebo jsou důvodem odporu k focení přeci jen nedávné politické události a nepokoje, jež způsobily, že se lidé prostě bojí? Či snad jde o všeobecnou nepřátelskost vůči všem cizincům, kteří do Egypta jezdí většinou ve velkých organizovaných stádech namyšlených a bohatých turistů a nejsou tak pro Egypťany ničím víc než pouhým zdrojem příjmu?
Muslimské „Vánoce“
Naše dnešní návštěva starého centra Káhiry se chýlí ke konci. Svátek cíd al-adhá však naopak začíná, o čemž se následně přesvědčujeme nejen během cesty taxíkem, která zabrala asi polovinu obvyklého času, neboť jindy zcela ucpané silnice jsou dnes prázdné, ale i ve čtvrti Madínat an-Nasr, v níž bydlíme a jež je od centra poměrně vzdálená. „Řeznické“ stoly a uvázané krávy a ovce v naší ulici nás už ničím nepřekvapují.
Svátek oběti má ještě jeden rozměr, který však možná zůstává na první pohled skryt. Jde totiž o období, kdy muslimové podobně jako třeba my o Vánocích tráví čas se svými blízkými, navštěvují příbuzné, pořádají společné večeře a scházejí se. To vše ve slavnostním duchu, kdy atmosféru dokreslují například televizní komentátoři dokola omílající náboženský původ svátku.
Svátku cíd al-adhá jsou také vyhrazeny speciální modlitby. Senzacechtivý návštěvník muslimské země by se tedy neměl nechat unést jen tím, co vidí v ulicích, ale měl by se snažit proniknout odlišné kultuře takříkajíc pod kůži.
