Do města přijíždíme osobákem před jedenáctou hodinou a nevycházíme z údivu. Hakkari, ač na to nevypadá, má šedesát tisíc obyvatel a jejich domy jsou po okolních svazích doširoka roztroušené, takže z dálky vypadá město jen jako rozložitá vesnice. Všude kolem jsou nádherné hory a vévodí jim 3467 metrů vysoký Sümbül Dagi. Tahle výška nás už nemůže nijak zvlášť uchvátit, protože včera jsme byli o dost výše, a tak se jdeme raději poohlédnout po něčem k jídlu.
Cestou se k nám přidal mladý domorodec Osman a jelikož umí jako jeden z mála anglicky, pokračujeme dál s ním. Při chůzi se dovídáme spoustu zajímavých věcí a jdeme si spolu sednout po parkové čajovny, abychom si to tu vychutnali pěkně v pohodě. Od kurdské otázky a Evropské unie se náš hovor stočil jako vždy k fotbalu a nakonec k hudbě.
Kurdská hudba duní městem pod námi o sto šest, tak se ptáme, co se děje, a ona je to prý svatba. To nás zaujalo a tak se Osman vytasil s pozváním na svatební hostinu. To nemůžeme prostě odmítnout a třeba se už i najíme! Svatební hostiny se tu odehrávají jen o víkendu a trvají zrovna tak dlouho. Běžně se svatby prý zúčastní tak tři sta až čtyři sta lidí, jejichž počet se neustále mění, protože se tu všichni znají a tak přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí.
Zdravíme ženicha
V našem případě se svatební veselí koná v hrubé novostavbě několikapatrového domu. Dole v přízemí je obrovská improvizovaná kuchyně a v patře na plastových židličkách mezi betonovými sloupy jsou stovky hostů. Hned jsme mezi nimi středem obdivu. Aby ne, když jsme tu prý letos první turisté. Pijeme čaj a ukazujeme pohledy a fotky z domova i z hor.
Pak se musíme jít pozdravit a bratrsky zulíbat se ženichem, pohodlně usazeným v křesle mezi květinami. Vypadá to, že ženich musí takto trávit celý den a jen se se všemi hosty zdravit a přijímat od nich obálky se svatebními dary. Ženy tady chybí úplně, musí sedět samotné ve stanu dole na druhé straně ulice, takže nás oblézají jen děti. Dospělí muži jen zvědavě pokukují a vyptávají se na všechno možné.
Po seznamovací ceremonii jsme zváni do vedlejšího domu na slavnostní oběd. V parádním pokoji je nás asi dvacet mužů. Čekáme, ptáme se, odpovídáme. Hostitel u dveří všechno dění bedlivě sleduje a jakmile má po chodbě projít jeho žena či dcera či kdo, ihned zavře dveře, aby z jeho žen neviděl nikdo ani kousek, a chrání je vlastním tělem. Před jídlem je donesena a rozprostřena na zemi velká igelitová plachta. Na ni se po obvodu rozsypou z pytlů kusy chleba a doprostřed se rozestaví talíře s rýží, salátem, fazolemi a čorbou. Jí se rychle, krátce a bezohledně. Po jídle se hosté rozcházejí znovu po ulicích i svatbách. I my odcházíme zpět do centra.
Hudba, tanec a kurdská otázka
Osman nás vede na další svatební veselici. Na té to žije poněkud jinak. Na prašném prostranství mezi několikapatrovými domy je stan o průměru asi tak třiceti metrů. Po obvodu na plastových židlích posedává spousta hostů a další postávají okolo. Ženy zase chybí. Pod stanem je živá hudba s energickým zpěvákem, velké reproduktory a neuvěřitelný hluk. Kurdská hudba je o dost odlišná od turecké, je více rytmická a rychlejší a Kurdové ji dost prožívají. Vypadá to, že do tance dávají i něco ze své národní hrdosti a nespokojenosti s Tureckem.
Náš hovor se samozřejmě stočil zase na otázku kurdské samostatnosti. I když je tady na východě Kurdů téměř stoprocentní většina, turecké úřady jim prý netolerují ani jejich vlastní národní noviny a rozhlas, o televizi a kurdštině ve škole nemluvě. Dokonce jim prý turecká policie zakazuje mluvit mezi sebou kurdsky. Všichni vojáci i policisté široko daleko jsou Turci ze západu a tak není divu, že si místní Kurdové připadají hlídaní a ukřivdění.
Pod stanem se mezitím neustále tancuje. Muži, mládež, děti i staříci. Samozřejmě nás vytáhli do kola také a tak se s nimi držíme za ruce, máváme jimi a pokoušíme se napodobovat kroky. To je ale dost obtížné, protože jsou v úplně jiném rytmu než řvoucí hudba. Všichni to ale naplno prožívají a z těch nejvytrvalejších tanečníků už lije pot. Osman odchází do čajovny sledovat v televizi dnešní derby Fenerbahce – Galatasaray a my se jdeme projít do ulic.
U jednoho krámku se nám dokonce poštěstilo potkat jednoho hostitele z předpředvčerejšího pikniku v horách. Kurdská hudba nás ale přitahuje jako magnet, takže se ještě několikrát na svatbu vracíme. Nakonec postáváme a okukujeme veselici až do půl deváté večer. Nevěsta se vůbec neobjevila a z tanečníků už zbyli jen ti nejvytrvalejší.
Trvale výjimečný stav
Hned vedle za rohem jsme objevili čajovnu s vodními dýmkami, a tak si jdeme sednout na čaj. Mezitím svatba venku končí, to se asi blíží policejní hodina. Je to tady divná výspa Turecka. Podle některých pramenů je ve zdejších provinciích trvale výjimečný stav.
Po hlavní přístupové silnici v horách se smí jezdit pouze od osmi hodin ráno do pěti do večera a vojáky se samopaly se to ve městě jen hemží. Dost možná tu v noci doopravdy platí zákaz vycházení. Teď kolem desáté hodiny má ale místní policie ještě plné ruce práce, protože zrovna skončil fotbal. Fenerbahce získal titul mistra ligy a všichni fanoušci se nahrnuli do ulic. Oslavy jsou v plném proudu a vypadají tak zuřivě, až máme strach, aby to nepřerostlo v nějakou místní revoluci. Až kolem jedenácté hodiny město utichá. Jdeme zkusit hotelovou postel.
