Svatba po ázerbájdžánsku: obrovské veselí s tvrdými pravidly

Stovky vidliček, desítky talířů, kila masa a hektolitr vodky. To byly první obrázky, které se mi naskytly, když jsem dorazila do ázerbájdžánské vesnice Šamkir, kam mě moje ázerbájdžánská kamarádka Tundžaj pozvala na svatbu své sestřenice Narmin. Nad pozváním jsem neváhala ani vteřinu. Ázerbájdžánská svatba, to je pojem. Nekoná se jedna, ale rovnou dvě, nebo vlastně tři, pokud počítáme i stejně velkolepou zásnubní oslavu.

„Napravo, napravo!“, snažila se mě nasměrovat nevěstina maminka, když jsme ve dvě hodiny odpoledne vkročili do obrovského stanu postaveném přímo na ulici. Hodila jsem na kamarádku Tundžaj zmatený pohled a ta mě pomalu začala zasvěcovat do vesnických tradic: „Muži sedí nalevo u stolů s alkoholem, ženy a děti napravo.“ A na sucho, přesvědčila jsem se pohledem na stoly přichystané pro sedm set hostů.

Nevěsta v růžovém

Hned po usazení se všichni pustili do jídla, kterému jasně dominovaly kebaby na všechny možné způsoby od jehněčích po kuřecí, z mletého masa i z lilků. Až na úplný závěr se servírovala rýže zvaná „aš“ podávaná s masem, sušeným ovocem a ořechy. Všichni zvedli oči od jídla při příchodu ženicha a nevěsty. Pohled na nevěstu byl dech beroucí. Nevěděla jsem, jestli jí mám závidět, že v lesklých nadýchaných šatech vypadá jako princezna z pohádky, anebo ji vzhledem k těsnosti šatů, těžkosti účesu a trvalosti make-upu spíše litovat. Překvapilo mě, že nebyla v bílém, ale v růžovém. Co to?

„Bílé šaty bude mít Narmin až na druhé svatbě, kdy dojde ke skutečnému uzavření sňatku,“ vysvětlila mi Tundžaj. Jde o to, že první hostinu pořádá rodina nevěsty a po ní ještě ženich poslušně odkráčí sám domů. Svatební noc spolu novomanželé prožijí až po druhé hostině, organizované rodinou ženicha. „Tehdy už je nevěsta zásadně jen v bílém a na důkaz nevinnosti má kolem pasu uvázanou tenkou červenou mašličku,“ dodala Tundžaj.

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbájdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Počestnost především

Bylo mi mnohokrát řečeno, že v Ázerbájdžánu je počestnost nevěsty rezolutně vyžadována, přesto mě některé zvyklosti dost překvapily. Všimla jsem si, že se jinak velmi veselá Narmin během oslavy stěží pousmála. Hned jsem vyzvídala a moje spojka Tundžaj mi stydlivě vysvětlila: „To víš, tady na vesnici jsou lidé ještě pořád hodně tradiční, a kdyby se smála, tak… tak by si mysleli, že se už těší na svatební noc. To by dívky neměly.“

Ach tak. Tundžaj se začervenala ještě víc a dodala: „Pak tu máme ještě jeden zvyk. Dva z příbuzných po svatební noci přijdou do ložnice novomanželů zkontrolovat ložní prádlo, zda všechno proběhlo, jak mělo, a zda nevěsta nelhala o svojí počestnosti.“ Takové tradice přežívají zejména na venkově, kde údajně není výjimkou, že se vdávají i třináctileté dívenky. Naše nevěsta Narmin měla vhodných osmnáct let, ale její rodiče z toho přesto nadšení nebyli.

„Nakonec podlehli přesvědčování Narmin o tom, jak svého vyvoleného miluje, a také výhružkám ženicha, že když mu dceru nevydají, tak ji zkrátka unese“, prozradila mi Tundžaj, že i to se někdy stává.

A bude se tančit

S plnými žaludky jsme se pak všichni vrhli na parket. Ázerbájdžánské tance neprobíhají v páru, nýbrž odděleně. Muži s pažemi bojovně roztaženými vyskakují v neuvěřitelně narůstajícím tempu, zatímco ženy okolo nich ladně proplouvají s rukama vlnícími se okolo. Ázerbájdžánci tyto tance ovládají už od mládí a já jsem se tak nejvíce naučila od svých nových desetiletých kamarádek, pro které bylo trsání s blonďatou cizinkou nezapomenutelným zážitkem.

Jakmile se alkoholem povzbuzení příbuzní začali před půlnocí až příliš pošťuchovat, byla zábava ukončena. Zbývala poslední tradice. Každý host si před odchodem vyzvedne obálku, napíše na ni své jméno a vhodí do ní plus minus sto manátů, takových dva a půl tisíce českých korun. Za velkolepým veselím je totiž tvrdá matematika. „Svatba si na sebe musí vydělat“, sdělil mi pragmaticky tatínek nevěsty a nenápadně dodal: „Není jednoduché udržet rodinný rozpočet, když nás na svatbu zve kdejaký příbuzný a známý skoro každý týden“.