Množství jídla, kouře z vonných olejů a průvod vedený lámy, to je zvláštní atmosféra buddhistických pohřbů v indickém Ladakhu. Jejich výzkum podpořil Expediční fond.
Na ladacký pohřeb se sluší přinést láhev oleje a balíček sušenek. První uctí mrtvého, když je pálen v lampách při modlitbách, druhý dar smuteční hosté přinášejí pozůstalým. Domů z pohřbu si někteří odnášejí věci zesnulého, které získají v aukci uzavírající obřad loučení s mrtvým.
„Odpoledne jdem na pohřeb – nechceš taky? To by tě mohlo zajímat,“ říká Dolka nad hrnkem čaje. O Ladakhu mi občas řekne v jedné větě víc než půl knížky. Lehkost, se kterou mluví o obřadu na rozloučení se starou paní z nedaleké vesnice, začnu chápat, až když přijdeme na místo.
Pohřební slavnosti se tu říká ši ston a víc než českému pohřbu je podobná svatbě. Jenom se tolik nejuchá. Už u vrátek dostávají lidi jídlo; takové, aby se snadno dalo nabírat rukama – třeba biriani – něco jako rizoto. O kus dál sousedi pozůstalých nalívají čha ngarmo – sladký čaj, k němu každý fasuje sušenky.
Proviant do lamp
Letní pohřby bývají v zahradách, jako tenhle. Lidi choděj po pěšinkách i mimo ně, hodně se mluví, občas si někdo utrhne ze stromu jabko nebo meruňku. „Ty bydlíš kousek od Polo Ground, u Rinčenové mámy,“ hrne se ke mě jedna ze sousedek ze staré čtvrti a rozjíždí v našem hloučku debatu o tom, jak často letos v létě po večerech nejde elektrika.
Potom se na chvíli vzdálí, aby vyprázdnila naditou kabelu. Má v ní dvě lahve oleje. Těch už je v zahradě pořádná hromada, přináší je každý. Lámové, buddhističtí kněží, olej pozděj spálí v lampách při modlitbách.
Lámové tráví čas u mrtvého dlouho před obřadem. V dávnějších dobách někdy i měsíc, dnes už nejvýš týden. Delší čas na modlitby nad mrtvým zůstává jenom v některých dědinách.
Oslazená soustrast
Teprve ten, kdo poklábosí, pojí a popije, jde za pozůstalými. Truchlící zůstávají většinou uvnitř v domě, v jedné místnosti a tiše naříkají. Příchozí jim, podle letité tradice kromě slovních projevů soustrasti, přinášejí sladké sušenky.
Ladačané chtějí ukázat, že si mrtvého vážili, a tak většinou nosí dražší balíčky za dvacet rupií (deset korun). Dvacetirupkové se od těch za poloviční cenu liší krémem uvnitř. Většině ne-Ladačanů připadá nepoživatelný; dávají přednost máslovým sušenkám za deset. Ty se ale na pohřbech prakticky nevyskytují.
Na větších pohřbech se sejdou i tři stovky lidí. Aby se rodinám nehromadily metráky „bisquits“, sušenky recyklují. Hosté je nepřinesou s sebou, ale koupí na místě. Stejně jako o jídlo pro smuteční hosty, se o sušenkový byznys starají sousedé pozůstalých. Když se hromada prodávaných sušenek začne tenčit, stačí zajít do místnosti pozůstalých, vzít, co dostali a znovu prodat. Díky tomu rodina pokryje část výdajů na pohřeb.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Vydražené šaty
Když skončí kondolence, přichází čas pohřebního průvodu. Lámové jdou v čele, zvoní zvony, rytmus chůze udávají malými bubínky. Pak jdou nejbližší pozůstalí, za nimi se vydávají na místo kremace ostatní. Popel z těla zemřelého se rozpráší do řeky nebo na místě, kde stojí čorteny – buddhistické posvátné mohylky.
Po kremaci se průvod vrací do domu zemřelé. Obřadní odpoledne uzavírá aukce oblečení nebožky, výtěžek z ní dostanou lámové. V dřívějších dobách se takhle dražíval všechen majetek bez ohledu na pozůstalé. Dnes, když církev ztratila část svého vlivu, už je aukce spíš jenom symbolická.
