90% muslimů patří k hlavnímu proudu tzv. sunnitů. Druhou velkou větví jsou šíité, které na Hedvábné stezce najdete v Íránu, kde mají valnou většinu, ale také v Afghánistánu (zejména Hazarové v Bamiyanu) a Pákistánu (podél Karakoramské dálnice, ale také roztroušeně v celé zemi).
Sunnité považují za zdroj své víry Korán a tzv. sunnu, tedy sbírku dalších známých výroků a činů Muhammada. Po jeho náhlé smrti v roce 632 nastal boj o to, kdo dále povede muslimskou obec a získá titul chalífa. Jedním z neúspěšných kandidátů byl i Ali, Muhammadův bratranec. Jeho příznivci vytvořili opozici (a podle toho se nazývají šíité) a zvoleného chalífu Abu Bakra neuznávali. Ali se nakonec chalífou stal – ale až čtvrtým v řadě. Po jeho násilné smrti šíité opět odmítli nového chalífu a místo toho nadále uznávali jen potomky Aliho jako pravé vůdce muslimů. Těchto potomků, imámů, bylo 11, včetně Aliho 12. Osmý imám Reza je pochován a uctíván v Mashhadu. Poslední imám Mahdí se podle pověsti skryl a v budoucnu opět povstane (s Ježíšem Kristem po boku) a povede svět k spravedlnosti a míru. Do doby jeho návratu zastupují skrytého imáma na zemi muslimští duchovní, kteří za něj vykládají Korán a vedou věřící. Již vzhledem k okolnostem svého vzniku byli šíité v historii často sunnity pronásledováni. V posledních desetiletích narůstají konflikty mezi sunnity a šíity, nejen v Iráku, kde jsou známy i z médií, ale také v Afghánistánu a Pákistánu, v němž na několika místech byly i násilné (v Gilgitu, Karáčí a jinde).
Ismailité jsou velkou šíitskou sektou, jejíž vyznavači mimo jiné obývají mnohá údolí podél Karakoramské dálnice v Pákistánu. Vnitřně se ještě různě dělí, ale většina z nich uznává současného Karima Agu Khana IV za svého 49. imáma a přímého následníka a potomka Muhammada. Nazývají ho Hazar Imam (současný imám). Ismailité z celého světa mu odvádějí část svých příjmů a na oplátku Nadace Agy Khana staví celou řadu škol, nemocnic a dalších staveb. Ismailité jsou obvykle méně konzervativní muslimové. Více na www.iis.ac.uk.
Kolem 15 milionů alevitských muslimů žije v Turecku (nejvíce v Sivasu, Tokatu a Amasyi) a další 3 mil. v Íránu a Turkmenistánu. Alevité jsou šíitskou sektou, ale jejich náboženské praktiky jsou tak odlišné od hlavního muslimského proudu, že neustále probíhá diskuse, jestli to vůbec muslimové jsou. Mnozí alevité v Turecku například odmítají polygamii, půst během Ramadánu i pouť do Mekky. Více např. na www.alevibektasi.org.
Mystický přístup k islámu vyznávají súfijské řády. Súfijci používají různé hudební nebo taneční rituály k tomu, aby se v transu přiblížili Bohu. Nejznámější je určitě řád vířících dervišů v turecké Konyi. Pirové jsou súfijští učenci a kazatelé. Jejich přístup k islámu často hraničí s panteismem (Bůh je všude kolem nás, v nás atd.). I proto bývá súfismus oficiálními autoritami někdy odsuzován a během vlády Tálibánu v Afghánistánu zakazován. V Turecku byly súfijské řády rozpuštěny Mustafou Kemalem Atatürkem hned po 1. světové válce, ovšem z jiných důvodů: zdály se mu příliš zastaralou institucí. Mnoho muslimských básníků a učenců byli súfijci, i Ayatolláh Chomejní, vůdce islámské revoluce v Íránu, vydal své súfijské verše.
Zajímavě o setkáních se současným súfismem v Afghánistánu píše Marek Mykiska v knize Afghánistán, prach a růže (objednat si ji můžete na www.mykiska.cz).
