Sungurlu aneb Turci zbožňují fotografie

Sungurlu je mimořádně prašné místo, není zde ani hotel, který by se dal doporučit a není zde ani žádná mimořádná zajímavost, nepočítáme-li čápy hnízdící přímo na hlavní mešitě, nedaleko nejrušnější křižovatky.

Přesto jsme tu den zůstali a stálo to za to.

Zkušenost první: negramotný recepční

Snažíme se ubytovat v hotelu. Nejsem si jistá, zda správně rozumím dvacet pět lir, tak si pro jistotu necháváme číslovku napsat. Pán s velkým úsilím vykrouží nejdřív pětku, pak se začne chystat na dvojku, ale nějak to nejde. Zoufale kouká okolo, ven na auta, jestli si náhodou nevzpomene, jak to s tou dvojkou je. Nedaří se, ale když napíšu 25 já, radostně souhlasí. My také.

Zkušenost druhá: zmrzlina zadarmo

Na hlavní třídě je pastane. Pastane je prý něco jako pekárna, připomíná to spíš naši cukrárnu, je to prostě sladkárna. Před pastane je vozíček se zmrzlinou. Zmrzlinář zručně noří dlouhou naběračku do kyblíku a s efektním gestem umisťuje do kornoutu kopeček. Fotíme si ho, takže další kopeček přiklepne ještě efektněji. Platit? Ani nápad! To je sladká odměna za to, že jste mě vyfotili!

Zkušenost třetí

V tomhle městě asi nikdo neumí anglicky, ale nikoho nenapadne, že bychom neuměli turecky. Jsme několikrát osloveni, pozdraveni, s úsměvem a dlouhým proudem slov. Co na tom, že z dvaceti chytnu jednoho.

Zkušenost čtvrtá: focení

Projdeme se po hlavní tam a zpátky a rozhodneme se, že v pastane uděláme kšeft, když na nás byli tak hodní s tou zmrzlinou. Dáváme si čaj (jak jinak), který se ale v pastane nepřipravuje. Žádný problém – to se jen hvízdne na kluka odnaproti a za chvíli se čajíček nese. Po zkušenosti s ultrasladkou baklavou se snažíme vybrat si něco míň sladkého. Daří se, šátečky s ořechy a pistáciemi jsou jen sladké. Osměleni úspěchem si dáváme ještě kousek čokoládového dortu. Tím kouskem by se klidně zasytila pětičlenná rodina, tak to chvíli trvá, než to zdoláme. Mezitím fotíme a fotíme.

Zádrhel nastává při placení. Chlapec za pultem ukazuje na prstech dvě liry. To je nesmysl, to je tak za ty dva čaje přes ulici. Chvíli všichni rozhazujeme rukama, pak chlapec vyloví kus papíru, píše adresu sladkárny a ukazuje na foťák. Už nám to došlo! Aha, jasně, pošleme fotky! Veliké, barevné!

Procházka okolo mešity a sedáme si u fontány před radnicí. Občas okolo profrčí šílenou rychlostí zelinářský vozík tažený koníkem, každých deset minut v nějaké škole zazvoní a vyhrne se hejno dětí.

Zkušenost pátá: jsme okukováni

Okolo nás projdou tři holčičky asi osmileté. Blýsknou očima, jen tak, aby se neřeklo, že zírají. Projdou podruhé. Projdou potřetí a ta nejodvážnější sebere všechnu odvahu, nadechne se a vydechne: „Hello!“ Tentokrát ji ale předběhnu a vypálím nejobvyklejší dětskou otázku: „Hello! What is your name?“ Nevím to jistě, ale asi se jmenuje Hihihi.

Otec a synek

Na vedlejší lavičku přisedá otec se synkem. Něco si špitají, pak ambiciozní synek zdraví: „Hello! Where are you from?“ Odpovídáme, že z Čech. Oba vypadají trochu bezradně, ale tatík pak zabere na Československo. Další konverzace probíhá v turečtině: „Bogazkale?“ „Ano, Bogazkale.“ „Hotel?“ Říkáme jméno hotelu a tatík ukazuje prsty sevřené do špetky, jako že dobrý hotel. My víme, že není, ale je to od něj zdvořilé. Čaj? Ano, dáme si. Colu? Ne, díky, my raději čaj, zato synek vystartuje a ukazuje, že ho ve škole přece jen něco naučili: Cola yes yes yes! Tak dostává colu a my čaj. Pokus o placení byl zamítnut. Objevuje se další chlapec, asi také syn. Líbá tatíkovi ruku a v úklonu si hřbet jeho ruky přikládá na čelo. Tatík s ním krátce rozpráví, nevíme o čem, ale připadá mi to jako: Co bylo ve škole? Niiic. Za chvíli chlapec odskáče. Z křoví se ozve zakviknutí a objeví se kudrnatá holčičí hlava. Tatík ukazuje na svého sedícího synka, jako on že je büyük, velký, a tam v křoví je kücük, malá. Oba se ji snaží přilákat na cizince, ale malá jen zablýská očima a odskáče za kamarádkami.

Ukazujeme oběma v digitálním foťáku fotky, které jsme s nimi pořídili, líbí se. Vytahujeme papír – a přibývá další adresa. Tatík ji s radostí napsal , protože fotky jsou přece bezva. Pak se dívá na hodinky, říká asi něco v tom smyslu, že musí domů na večeři, loučíme se. Políbení mezi chlapy, se mnou si potřese rukou.

Končím, jdu posílat fotky do Turecka.