Pracuji na archeologické expedici Českého egyptologického ústavu v Usli, v severním Súdánu. Také díky tomu jsem měl tu příležitost zúčastnit se pravé súdánské svatby, pro našince něčeho naprosto nepředstavitelného.
Inspektoři památkové péče a naši kolegové na výzkum: Hátim, Abdu, Murtada a pár dalších súdánských archeologů mne, v pátek, sváteční den, pozvali na svatbu svého kolegy, která se konala ve vesnici na cestě do Merowe. Vyrazili jsme krátce po poledni, cesta zabrala sotva 40 minut. V domě ženicha jsme dostali čaj a kávu, a protože bylo ještě brzy, vyrazili jsme v pěti na vycházku k Nilu. Procházeli jsme záhony se zavlažovacími kanály. K mému úžasu se z nich někteří kolegové bez obav napili. Já jsem se raději přidržel své balené vody.
Cestou jsme ze stromů pojídali datle a dozrávající grepy a pomeranče. Nakonec jsme se v úporném vedru vrátili do vesnice, protože k Nilu to prý bylo ještě daleko. Čekala nás hostina. Tabule byla opravdu bohatá: salát z pečených lilků, machší – rýží plněné papriky a lilky, molacheia – brčálově zelená vazká polévka s chutí špenátu. Z masa tu byla skopová pečeně, hovězí s fazolemi a dršťková polévka, s paprikovým základem, ale v místním provedení doplněná o plíčky. Jako příloha tu byly opečené brambory a chléb. Sladkosti byly zastoupeny různobarevným želé, které jsem s radostí vynechal.
Veselí pro celou vesnici
Najedeni jsme odešli opět do domu ženicha (jedli jsme asi u nevěsty) a pili další čaj. V Súdánu je běžné, že vás, jako hosta posadí na vlastní postele i s přikrývkou a polštářem. Po jídle toho mnozí hosté využili, zuli se a bez okolků zalehli a chrupli si.
Ženy a muži jedli a slavili odděleně. Kolegové ukazovali na sousední dvůr s vchodem zakrytým závěsem a říkali: „tam je harem“. S ženami byly také děti, takže pro mne bylo složité rozdat jim gumové medvídky, křídy, voskovky a party balonky. Nakonec to ale klaplo, jen jsem musel dětem vyndat křídy z pusy a proškolit je, že jsou na malování. Předpokládám, že zítra bude obec barevnější, zde to ale déšť nesmyje.
Po páté hodině jsme byli všichni pozváni na svatební tanec na hlavní vesnické křižovatce. Hudby byla rytmem a stylem mnohem více africká, než arabská. I taneční kroky byly spíše africké. S reproduktory to bylo ohlušující představení. Tančili samozřejmě jen muži, ale ženy už byly přítomny, seděly opodál a přihlížely. Ženich točil nad hlavou bičíkem a měl volenku, vyzýval jednotlivé muže z rodiny a přátel, zřejmě podle věku a váženosti a ti s ním protančili kolečko.
Ženy tiše přihlíží
U kapely tančila profesionální čtveřice podobně vyhlížejících vychrtlých hochů s bílými čapkami s černým vzorem. Fotografoval jsem až do chvíle, kdy jsem byl vyzván ke kolečku já, to už tančila spousta mužů. Pro novomanžele je prý čest mít na svatbě cizince. V jednu chvíli mi někdo vtisknul bičík do ruky a já musel předtančovat. Byla to veliká taškařice.
Pak se začalo střílet do vzduchu, naštěstí jen z jedné ručnice. Rytmus hudby se zrychloval, postavy v bílých galábkách se míhaly jedna přes druhou a hluk se sléval v souvislé zvonění v uších. Nakonec se soumrakem vše ustalo a oslava už pokračovala jen doma v rodině. My jsme vyrazili taxíkem zpět do Usli a cestou viděli další tři svatební oslavy.
Jan Turek je český archeolog, působí v Egyptologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze a přednáší na Katedře archeologie na Univerzitě v Plzni. Zabývá se především rekonstrukcí společenských a genderových vztahů v pravěku, archeologií pohřbívání a obdobím eneolitu. Jeho dlouhodobým zájmem je období zvoncovitých pohárů v Evropě a archeologie 3. tisíciletí před Kristem ve středomoří. Od roku 1990 uveřejnil několik set vědeckých článků v českém i zahraničním tisku, je editorem řady knih a spoluautorem významných syntéz českého pravěku. Společně s Cristóbalem Gnecco (Kolumbie) je vedoucím redaktorem světového časopisu Archaeologies.
