Střípky ze života dobrovolníka Green Life Help campu

První setkání s Indonésií

První dotek Indonésie proběhl na letišti v Medanu, hlavním městě Sumatry, byl první dotek docela citelný. Kluci malajsijští z Malaysia Aierlines se s přistáním moc nemazali. Sotva jsme se po dobíhání na letadlo v Kuala Lumpur stačili vydýchat a usadit, už jsme přistávali v Medanu. A abychom u toho nespali, drncli s námi o ranvej-no něco jako „vítejte“ po indonésku.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Druhý dotek Indonésie proběhl také na letišti. Bouřka jako bič, blesky šlehají, hrom burácí a z nebe tečou proudy vody… asi se ti nahoře v nebi rozhodli vyměnit vodu v bazénu a všechnu naráz ji pustili na Medan. Na chodníku před letištěm je po kotníky vody ale my nasedáme už za úplné tmy do suchého auta a míříme do Batu Katak, místo naší dobrovolnické mise.

Třetí dotek Indonésie: “ Máte hlad? “ Zní dotaz řidiče. „Nemáme“. Auto zastaví asi po dvou hodinách jízdy u bambusové restaurace. „Máte“. Zní odpověď řidiče a na konci této krátké věty chybí otazník. No tak jo, máme, vystupujeme z auta a usedáme v restauraci. Nashi Goreng a Tempeh Goreng – za prozatím neznámými výrazy se skrývá velká mňamka. Na každý pád budeme následující tři týdny slova Tempeh goreng skloňovat ve všech pádech a tím pádem si ho někteří kapustožrouti pádně zamilují a někteří mrtvoložrouti upadnou do mdlob jen při představě tohoto pokrmu…

Vzhůru do pralesa!

Vyspinkaní, posilnění kokosovými sušenkami a banány ze supermarketu a restaurace (dva v jednom) Warung Green se vydáváme do džungle. Bambusový most přes řeku Berkail. Kakaový háj je vystřídán kaučukovou plantáží – co dodat…taky by tu přece měl být raděj prales ne? U Tygřího domu se zastavíme jen na chvíli, a po přebrodění řeky Sembelang cestičky končí… a když to nejde džunglí, tak musíme vodou…

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pravidla džungle

Vytvořila jsem si názor, že v pralese platí pro zhýčkané Evropany několik pravidel. Pravidlo číslo jedna: nebudete zde věřit vlastním očím. Jednat je to neskutečná nádhera a jednak z 80% to, co vidíte, není to, co si myslíte, že vidíte. Pravidlo číslo dvě: Při chůzi řekou, potokem či jakoukoli jinou vodou nešlapejte na tmavé kameny. Jednak strašně kloužou a jednat z 80% platí pravidlo číslo jedna, což znamená, že to kameny vůbec nejsou.

Pravidlo číslo tři: Nespoléhej, že se můžeš přidržovat větví či lián. Jednak nevíš, kde začínají a zda tě udrží a jednak z 80% platí pravidlo číslo jedna, čili že to liány a větve vůbec nejsou. Podtrženo a sečteno – zeleň splývá do neproniknutelné stěny a připadám si slepá jako krtek, neschopna rozeznávat detaily. Čvacht, žbluk, au, žuch… třeba se za dva týdny naučím v pralese pohybovat bez újmy na zdraví a kráse…

Green life – CAMP I. žádné batolení, pěkně zostra do kopce. Kolik těch schodů do campu vede? Prošli jsme je mnohokrát a v prádelnoidním počasí stokrát propotili trička. Chatičky na kuřích nožkách sdílíme s myšičkama o velikosti kočičky, pavouky o velikosti dlaně, Honza si pořídil dokonce vlastního netopýra a zvukový doprovod cikád dosahuje 96 decibelů. V potoční koupelně ale teče stále příjemně teplá voda – jen nevím, zda není plýtvání se vlastně koupat. Než vyjdeš těch 150 schodů zpět do campu, tak jsi jak po sauně. Život tady plyne nádherně zvolna, čas nabývá gumových hodnot… Je tolik hodin, kolik právě chceš, aby bylo… A není tady signál a večer je opravdu tma.

V pralese skotačit – tu chuť nelze potlačit

Právě tuhle písničkusi zpívala v jednom večerníčku opička Žofka. A asi to tak měly i spousty makaků a gibonů, kteří se proháněli někde ve stromoví nad našimi hlavami. Naše výpravy do džungle v různou denní dobu se nesly především v duchu vykroucených krků, abychom zahlédli divoké majitele tisíců párů očí, které nás dozajista sledovaly… Ovšem naše těžké kroky, zvyklé dupat po betonu, naše zlenivělé oči, zvyklé hledět na HDD rozlišení, naše pusy, zvyklé neustále něco komentovat, způsobovaly, že divoká zvěř o nás věděla několik kilometrů dopředu a dobře se nám skrývala. Zato fotopasti vydávaly neuvěřitelná tajemství ze života pralesa. To napětí – bude tam král džungle?

Sbírat záznamy z fotopastí je vždy velké dobrodružství a očekávání… Bude tam? Téměř vždy je zaznamenáno nějaké zajímavé zvířátko – ale nejvíce očekávané jsou záběry tygra sumatránského. Ten pocit, že v blízkosti žijí tato nádherná zvířata divoce a svobodně, je úžasný a respektuhodný…

Pro mě byla velmi dobrodružná i cesta k fotopastem. Myslím si o sobě, že mám docela orientační smysl. Ovšem neplatí to v pralese. Na oblohu clonou zeleně vidět není. A i kdyby bylo, na rovníku neumím vyvodit světové strany podle polohy slunce. Džungle přede mnou džungle za mnou a kdybych mě tam nechali, tak tam bloudím dodnes hořekujíce nad svým pralesním orientačním nesmyslem padajíce přes liány s latinským názvem Srazilonosum zakopnulis…

Kdo si hraje nezlobí

V sjíždění řeky Berkail na dušoraftech, brodění podzemní řeky v krasové jeskyni, koupání v řece… Co povědět… Užili jsme si to náramně. Pseudorafty z nafouknutých duší, k sobě svázaných, neměly chybu. Domorodí kapitáni bezchybně bambusovým bidlem řídili plavidlo a my, sedíce v duši jak ve vaně, mohli obdivovat pralesní panoráma z jiného úhlu. Sem tam jsme zadnicemi drncli o šutr, ale stálo to zato!!!

Krasová jeskyně byla ukryta v hloubi džungle, do posledního okamžiku jsme vůbec netušili, kudy tudy dovnitř. Vchod představovalo jezírko a voda nás provázela celou asi dvouhodinovou cestu jeskyní. Představte si asi tak desetkrát delší Punkevní jeskyni, ve které ale chybí lodičky, takže ponorná řeka se brodí.

Také tam chybí osvětlení, zábradlí, chodníky, lítá tam tisíce netopýrů, žijí tam hadi, hadice, ptáci a hmyzovitá havěť a to celé je neskutečně krásné a fantastické. Místy vody po prsa, místy místa sotva na protažení – jen po sundání batohu… Příjemnou tečkou za úžasným dnem byla koupačka v řece a ovocný piknik…

Pralesní fauna a flóra

Zvláštní kapitolu v popisu zážitků z džungle by zasloužily pijavice. I když nepatří mezi savce, tak k nim vlastně patří… Holky šikovný, než se člověk nadál, tak je měl v botech, pod oblečením, lezly rychle, neslyšně, nešimravě, přisávaly se neomylně na nohou i jiných, daleko intimnějších místech, což díky působení anestetik v jejich kousanci většinou vysávaný zjistil až z krvavého fleku na oblečení… Ale pouštění žilou byla uznávaná léčebná metoda již ve středověku, takže nám vlastně činily dobro. A tak jsme každé z nich říkali něžně bladýsek (z anglického Bloodsucker).

Co jsem se v pralese ještě naučila?

Brodit řeky, zacházet s mačetou, vařit karí, odstranit přisátou pijavici, dávat pozor na noční mravence (koušou!) a žít bez mobilu a notebooku.