Střípky z Gambie

Stromy v Gambii

Gambie pro mě byla opravdu velmi cennou zkušeností. Před odjezdem jsem o této zemi hodně četl, vymyslel jsem si mnoho fotografií, k jejichž realizaci nakonec nedošlo a přivezl jsem si fotografie, které jsem ani neočekával. Jsem z tropů zvyklý na velmi pěkné krajinné prvky a v Gambii jsem narazil na jednu nepříjemnost. Krajina je poměrně zelená (alespoň z počátku období sucha – listopad), ale díky minimálním výškovým rozdílům je velmi nepřehledná a jen velmi obtížně se hledá nějaký klidný motiv pro focení. Projel jsem touto zemí napříč a celkový dojem z krajinného rázu byl „nekonečné křoví“. Před odjezdem jsem se těšil na baobaby, které mě svým tvarem a mohutným vzrůstem fascinují. Na cestě jsme jich viděli mnoho, ale nikde nestál osaměle, tak aby se dal nějak ztvárnit.  Vždy bylo kolem stromu to protivné křoví, které bránilo jakékoli kompozici. A díky zmíněnému reliéfu krajiny nebylo možné ani vylézt na nějaký kopec či kopeček, ze kterého by se dalo něco vymyslet. Poslední den se mi podařilo jeden takový strom objevit, a tak jsem se s ním v posledních paprscích slunce snažil skamarádit.

Momentky podél cesty

Gambie je na cestování hodně náročná země. Přestože to není nejchudší země Afriky, místní obyvatelé žijí v porovnání s námi velmi chudě a chvílemi se nedá rozpoznat přímá hranice mezi člověkem a zvířetem. Nechci se pouštět do hodnocení, zda je to lepší nebo horší než u nás. Prostě jsem nabyl takový dojem.  Je až neuvěřitelné, co kolem sebe vidíte. Například místo u řeky, kde se v jednu chvíli myje automobil, v té samé vodě se pere prádlo a stále na stejném místě se myje dítě. Pohled do „bezejmenné“ vesnice ve vnitrozemí pak ukazuje standard Gambijských komunikací. Poslední snímek pak zachycuje fakt, že i silně muslimská a velmi chudá země má své herny, kde může chudák do ještě větší nouze přijít.

„Tubab“

Gambijské děti, to je kapitola sama pro sebe. A my jsme bílí, cizinci, ti bohatí. A ony to vědí. Cizincům se v Gambii říká „tubab“. A děti tohle oslovení milují. Jakmile opustíte „bezpečí“ ubytovacího zařízení (schválně nepíšu hotelu) a spatří vás první dítě, okamžitě zakřičí „tubáááááb“ a běží k vám. Stejný pokřik vydají další prckové v okolí a s „tubáááááááááb“ letí ulicí, aby se vás mohli dotknout, aby vám mohli do nekonečna říkat „helo“ „helo“ „helo“, aby z vás vymámili sladkosti, aby se vás mohli dotknout, abyste si je nejlépe vzali s sebou tam, kde žijete, aby vám za malou úplatu vzali batohy, aby … prostě jste „tubab“ a najednou se karta obrací. Místo toho, aby se oni cítili jako podivná zvířata v zoo, na které se jezdí dívat turisté, jste to vy, kdo v davu svítí, jste to vy, kdo je vidět na první pohled, o kterém každý ví, že je cizinec. Jste to vy, na koho ukáže maminka malého černouška a řekne: „Podívej, tubab. Zamávej mu a řekni ´helo´“ „Helo“ „Helo“ „Helo“ „Tubáááááb“. Kolik se takových zvědavých dětí najde na rybím trhu v Tanji, to se snad ani nedá popsat. Na pláži je dost ptactva, které by se dalo vyfotit, ale do nekonečna je někdo plaší. Zatímco čekáte na kolihu, volavku či racka, až se přiblíží na „dostřel“ objektivu, přijde někdo z místních, dítě nebo dospělý, a nekompromisně všechno vyplaší. Korunu tomu nasadí, pokud si k vám sedne a má hroznou touhu se s vámi pobavit na téma – to je tady ale hodně ptáků. Byly chvíle, kdy jsem chtěl popadnout foťák za objektiv a nechat volný průběh svým emocím.

Omylem na trhu

Pokud by se mě někdo zeptal, kam se v Gambii nikdy nepodívám, tak hned odpovím, že na tržiště. Jenže celé putování po Gambii bylo plné neuskutečněných chtěných fotek a uskutečněných nechtěných fotek. Osud mě proto na trh zavál. To bylo tak. V rámci výpravy do odlehlých částí Gambie nás čekala organizovaná tour do Basse. Hlavním cílem byla návštěva míst, kde se vyskytují nádherné vlhy karmínové a mandelíci. Jenže na tour s námi jeli dva lidé, kterým ptáci vůbec nic neříkají. A vzhledem k tomu, že se v Gambii chodilo na ptáky až se všichni vyspinkají a napapají, vyrazili jsme na tří hodinovou cestu kolem osmé hodiny. Hledat vlhy a mandelíky v poledním žáru v Basse bylo hned zpočátku odsouzeno k neúspěchu a moc jsem tento fakultativní výlet nepochopil. Naši dva spolucestující (naštěstí jen na toto místo) se ale nemohli dočkat, až se po obídku, až si všichni odpočinou a zase se napapají, vydají na místní tržiště. A stejně tak, jako se oni trápili na marné výpravě za vlhami, které je vůbec nezajímaly, tak jsme se nyní my trápili při návštěvě smradlavého, hemžícího se a zakrytého tržiště s VELMI úzkými uličkami. Zatímco se paní hádala s prodejcem o lepší cenu, už tak sníženou na minimum, líně jsem chodil po tržišti a snažil se zachytit alespoň něco z té atmosféry. Co mě udivovalo, že většina prodejců seděla na zemi ve zbytcích z ryb a dalších nechutností, ale stejně zůstali barevní a veselí.

Stonehenge po gambijsku

Na cestě mezi pobřežím a Basse je malá vesnička Wassu. Byla by stejně bezejmenná jako všechny vesničky, kterými jsme projížděli. Jenže kdysi tam gambijští Keltové zanechali hromadu kamení, některé až tři metry vysoké v zajímavém kruhovém uspořádání. Je to zajímavé místo, bohužel absence sebemenšího návrší neumožňuje pořídit fotku z nějakého nadhledu a tak o skutečném kruhovém uspořádání může vydat svědectví jen několik fotek z místního muzea. (PS: doufám, že gambijské Kelty berete s velkou rezervou!)

Zvířata?

A jak to bylo vlastně se zvířaty, kvůli kterým jsem tam původně jel? Nakonec se jich pár podařilo zachytit, ale o tom až někdy příště. A nebo na besedě v Klubu cestovatelů…

Autor článku Petr Bambousek – velký obdivovatel přírody, zejména tropické krajiny a jejich obyvatel bude přednášet v Klubu cestovatelů v Praze, kde bude vyprávět svoje zážitky z cest do  Belize (v pondělí 9. března 2009 v 18,30 hod) a do Gambie ( pondělí 23.3.2009, 18,30 hod.). Svou zajímavou projekci doplní mnoha unikátními barevnými snímky, které bude doprovázet řada zvuků místní přírody.

Stránky autora: www.orchidej.com

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.