Střet dvou světů

Naše republika ušla za posledních pár let obrovský kus cesty, jak ekonomicky, tak společensky a při poslední dovolené jsem zažil kulturní šok, který se nedal ignorovat. Na následujících řádcích se prosím vás vůbec nebudu pokoušet nějak hipísácky vyzdvihovat tu či onu kulturu, nebo proboha někoho odsuzovat. Budu jen popisovat své zážitky a optiku pohledu, tak, jak to dělám od začátku.

Začátek roku jsem tedy trávil z poloviny v Jemenu, kdy byly největší nápory turistů a z poloviny doma na Žižkově, kde jsem se seznamoval s „turbulentním pokrokem naší euro-atlantické společnosti.“ První krůčky byly pro mne, celoživotního Žižkováka, děsivé především proto, že jsem s takovou propastí nějak vůbec nepočítal, zkrátka jsem si zvykl plně na tu jemenskou a tu českou jsem si užíval jako turista s rodinou a přáteli. Jako celkem banální se nakonec ukázalo, že jsem částečně zapomněl trasy některých tramvají, názvy stanic, celkem notoricky známé pražské i žižkovské ulice, o přátelích nemluvě. Ovšem kombinace těchto faktorů dovede člověku pocuchat sebevědomí.

Když jsem vyšel ráno z domu a jsa zvyknut, že se s každým třetím člověkem pozdravím, neb ho znám od dětství, neštěkl po mně tentokrát ani sousedův pes. Před domem je tramvajová stanice (na Žižkově neříkáme zastávka), ze které 30 let jezdím stejnými tramvajemi a dnes si jdu přečíst jízdní řád, abych věděl, jak se kam dostanu. To, že se zdvojnásobila cena jízdenky, je prkotina oproti tomu vzpomenout si, kde jí v sobotu ráno seženete a to, že je na každé tramvaji reklama na SMS JÍZDENKU mi musíte odpustit, protože množství reklam a billboardů nejsem schopen vůbec vstřebávat. Zvykl jsem si na spoustu dětí, skotu a zbraní a ničeho se v zásadě nebojím. Tu se ve vás zrodí nespravedlivý handicap křováka a smrtelně znejistíte před každým přechodem i nerudnou důchodkyní ohánějící se holí. A mělo být hůře.

První návštěvou jsem poctil svou banku, vstoupil jsem do čekárny asi jako „cikán do hospody“, soudě podle reakcí klientů a rozhlížel jsem se po přepážkách, kde jsou ty moje známé tváře, abych nasál to kouzlo tak vzácného lidského tepla, které se vyrábí úsměvem. Asi to vypadalo, že jsem banku přišel přepadnout, tak jsem si vzal lísteček, usedl mezi čekající spoluobčany, klienty, a rozhlížel jsem se, jak to tady krásně spravili. Opravdu luxus, v porovnání s jemenskými úřady pravé sci-fi, na zdi plochá LCD obrazovka s informacemi a nezbytnou reklamou na všelijaké finanční balíčky, v rohu dětský koutek s omalovánkami, vedle automat na pitnou vodu. Seděl jsem na anatomicky tvarovaných, dubových židličkách, uprostřed stůl plný denního tisku a magazínů, zkrátka ještě točené pivo s kuřárnou a chodil bych sem denně.

Po několika minutách, kdy jsem spolusedící marně kontaktoval pohledy, nebo nějakým lidským, třeba i neverbálním pozdravením, jsem se musel ujistit, zda nesedím v čekárně někde na onkologii. Nějak jsem si jejich duševní rozpoložení nedokázal vysvětlit. „Možná mají hlad???“ napadlo mě zcela scestně, i když je to hloupost; tamten pán má ještě mastnou bradu a je cítit na dálku tlačenkou i ta slečna vedle mě drží nejspíš dietu záměrně, aby se vešla do korzetu. No a voda je v rohu zadarmo. Ne, je to jisté, sedím mezi Mozkomory z Harryho Pottera – oči zastřené, jak žiletky, pohledy upřené do země, vůkol mrtvolné ticho bez chuti a zápachu. Pohyboval se akorát pán s buřinkou a přiblblým úsměvem na LCD obrazovce. Pojednou jsem cítil, jak Mozkomorové ze mě vysávají chuť žít a vyvolávají ve mně ty nejtemnější myšlenky, zkrátka jako v tom notoricky známém filmu.

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Věřte nebo ne, čtyři roky jsem neměl tak úzkostnou, gradující depresi, načež jsem lísteček položil zpátky na mašinku a spěšně prolétl automatickými dveřmi, protože nyní to opravdu vypadalo, že jsem přišel přepadnout banku. Naposledy jsem měl podobný pocit mezi hladovými somálskými běženci na jihu Jemenu, kdy matky v náručích svíraly své polomrtvé děti, které často od jejich smrti dělilo 20Kč za léky proti malárii nebo podvýživě. Ale úplně stejné to nebylo, dětem jsme dali vodu, sendviče, matkám „sadaqu“ (milodar) a bylo po depresi, zakrátko opět začaly vyrábět to krásně lidské teplo svými úsměvy. 

Co je to za svět, kdy jednomu stačí dát najíst a druhému nestačí teplo, střecha, voda, zdravotní pojištění, demokracie a pán s buřinkou?

Co mi zbylo, jsou vzpomínky na Jemen, vzpomínky tak silné a srdcervoucí, že se jen živím myšlenkou, že se tam musím vrátit. Naneštěstí se situace v této čarokrásné zemi tak blbě vyvíjí, že bývalý ráj turismu se pomalu proměňuje na kolekci nepřístupných zón a cestovatel stále obtížněji vyhledává trasy, jak se dostat ke svým kýženým destinacím. Ší‘ité na severu nepolevují ve své snaze nastolit v zemi ortodoxní islámský řád a jih se utápí v sentimentu bývalého samostatného Jižního Jemenu. K této situaci nepřispívají ekonomické frustrace kmenových náčelníků, zájmy sousedních velmocí ani agenda Světové banky. Přejme obyčejným lidem, těm duševně nádherným Jemencům, ať žijí život, který si objektivně zaslouží.