Střelba na Kypru

Vlhy pestré jsou ptáci, kteří opravdu dělají čest svému jménu a i u nás v České republice na několika málo lokalitách hnízdí. Po vyhnízdění od nás odlétají do svých zimovišť, která leží hlavně v subsaharské Africe, Keni a Tanzanii . Vlhy využívají ostrov Kypr, stejně tak, jako deseti až statisíce jiných druhů ptáků, jako odpočinkového místa, aby tady nabraly nových sil před přeletem na africký kontinent.

Jedná se v napros­té většině případů o nelegální odstřely a odchyty tažných ptáků. Naprosto nejhorší je situace v okolí a na samotném poloostrově Akrotiri, kde se také vzhledem k velmi výhodné poloze koncentruje velké množství ptáků i jejich lovců. Nechtěli jsme se spokojit jen se suchým konstatováním, že se kdesi na Kypru střílí vlhy. Chtěli jsme situaci vidět a zažít na vlastní kůži, naprosto přesně vědět, o čem do budoucna chceme mluvit a psát.

Lovci na Aktotiri

Je pátek ráno a s našim přítelem, vynikajícím ornitologem Colinem Richardsonem, máme sraz u jedné z menších vodních nádrží nedaleko Larnaky. Je to v letošním horkém letním počasí jedno z mála míst, kde je ještě voda a ptáci se sem ve velikých hejnech slétávají uhasit žízeň. Colin dorazil i s několika svými přáteli a oznámil nám, že se na Akrotiri skutečně střílí, ale on že tam s námi bohužel nemůže, protože se skupinou britských ornitologů míří na tureckou část ostrova. Blíží se víkend a to bude podle mých předpokladů aktivita nelegálních lovců největší.

Hned za rozednění začaly padat z porostů palem a olivových hájků první rány. Beru do ruky jen kratší teleobjektiv a Marušku nechávám hlídat auto a naše osobní věci. Snažím se krýt za vzrostlejší vegetaci a rozhlížím se pečlivě kolem. Střelba se ozývá velmi sporadicky, hned tam a hned zase z druhé strany. „Tudy cesta nepovede“, říkám si a vracím se k autu.

S autem zajíždíme na cestu do polí a sadů a už z dálky vidíme malou skupinku lovců, roz­místěných podél olivového hájku a rákosí. Co chvíli některý z nich vystřelí. Dojíždíme do jejich těsné blízkosti a s dobře připravenou historkou o tom, že jsme fotografové z Čech, kteří fotografují pro lovecký časopis, vystupujeme z auta. Lovci se však dávají na ústup k ve stínu hájku ukrytým terénním autům. Komunikovat s námi nechtějí, pouze jeden z nich je přece jen trochu sdílnější a tak se dozvídáme, že situace s odstřelem je složitá, nejvíce problémů že mají s ochranáři, ale i vládou a že ještě tak před deseti lety, to že byl ráj…Povzdechne si a já koutkem oka zjišťuji, jak malý, krví prosáklý pytlík mizí v útrobách auta. Ostatní po nás pokukují a chvatně balí své zbraně. Během několika minut po nich není ani památky.

Rodinná tradice

Vracíme se pomalu k autu a spřádáme další plány. Nejsou to určitě jediní lovci v okolí. Vlevo od nás se mihl mezi keři pohyb. Zastavili jsme se a v malé světlině se nám na okamžik objevil další z lovců, stačil jsem udělat jen jeden, dva snímky. Následoval ho ještě další, kterého na lovu doprovázel s největší pravděpodobností jeho ani ne desetiletý syn. Od Colina jsme věděli, že kyperským úřadům vadí hlavně to, že lovce doprovází při těchto nezákonných prakti­kách i jejich děti, vždyť je tak přímo učí to, co je naučili jejich otco­vé. Dvojice s chlapcem, jakmile nás zahlédne, obrací a po cestě od nás chvatně odchází. „Tady je pro dnešek doloveno“, říkám Ma­rušce a tak míříme dále na jih.

Střelecká kratochvíle má v těchto středomořských končinách po staletí dlouhou historii. A Kypr v ní zdaleka není sám. Ještě mnohem horší je situace na ostrově Malta a na Capri při jižním pobřeží Itálie. Tam dokonce střílí ptáky, kteří na jaře táhnou do svých hnízdišť, aby tam vyvedli mladé a dali tak zelenou zdárnému pokračování svého rodu…

Je libo vlha za čtyři eura?

Colin nám řekl, že je zde na okraji vesničky informační centrum, které bez problémů nacházíme. Službu zde má skvělý člověk, který nám na letecké mapě ukazuje nejčastější místa, kde dochází ke střílení ptáků. Máme radost a čekáme, až ve čtyři hodiny odpoledne „zavře krám“. Nad námi hojně přele­tují vlhy a já mám radost, že se s nimi po měsíční absenci zase shledávám. Náš nový průvodce z infocentra nás skutečně do­provází na jednu z cest, které vedou napříč poloostrovem. Vlh je tady několik. Už nám to dochází. Vlhy jsou totiž specialisty mezi ptáky, kteří se živí nejrůznějším hmyzem jako jsou včely, čmeláci, vosy, ale i vážky a motýli. Proto jim vyhovuje, že ne­daleko je několik včelích úlů. Není divu, že to místním včela­řům vadí, přesto hned na místě navrhujeme jiná řešení, než je jejich bohapusté zabíjení. Průvodce souhlasí, ale zároveň nás upozorňuje, že se zde ptáci nestřílejí zdaleka jen proto, že pá­chají škody na včelstvech. Mnohem prozaičtější důvod je ten, že za jejich maso dostanou na černém trhu až čtyři eura za kus a tak je lákadlo nelegálního lovu opravdu veliké. Namítám, že je na každém pěvci jen několik gramů masa, ale na vyvrácení informací to je vskutku slabý argument. Chceme se podívat do nitra poloostrova, mezi vysoké palmové háje, vinohrady a oli­vovníky. Rákos je zde vysoký jako patrový dům a cesty jsou jím lemovány jako neprůhledným plotem. Za nimi se rozprostírají prostá políčka, téměř neustále uměle zavlažovaná, aby daly alespoň trochu úrody. Tak tady se skrývá to pověstné místo, známé daleko za hranicemi tohoto jen 9m251 km čtverečních velkého ostrova? Všude je klid, ale já cítím, že je to klid před pořádnou bouřkou. Utvrzuje mne v tom i průvodce, který zásadně odmí­tá jet s námi dál. „Víte, vy za několik dnů odjedete, ale já tady žiju…“ Víc ani říkat nemusel, bylo nám to jasné. Z místních nám nikdo nepomůže a Colin se toulá někde po severních plá­ních ostrova. Budeme to muset zvládnout sami.

Děláme si tedy jen několik fotografií včelích úlů a okolí. Přijíždí k nám jeden z místních ornitologů a zve nás po vzá­jemném představení k jednoho z mokřadů, kde se již několik dnů pokouší nafilmovat některé zajímavé druhy bahňáků. Ti zde odpočívají na své tahové cestě a v mělkém bahnitém dně sbírají potravu. Nadšeně souhlasíme a za pár minut již pomocí dalekohledů sledujeme dění kolem nevelké mokřiny, chráněné od moře vysokou hradbou rákosí. Je tady až neskutečně živo.

Svěřujeme se mu, proč jsme sem přijeli. Také on říká, že střílení je tady opravdu problém. Hodně se o něm mluví i píše ve sdělovacích prostředcích, ale tresty, když už se podaří viníka dopadnout, jsou až směšně nízké. Lovci mají povolen odstřel jen křepelek a některých druhů kachen, ale střílí prakticky na vše, co má křídla. Druhým problémem je chytání ptáků na lep a jejich následný prodej v malých klíckách na trhu.

Loučíme se a dojíždíme asi po kilometru až k moři. Na kraj padá soumrak a my si hledáme místo na nocleh. Některé ptačí druhy využívají noci k tahu, cítí se bezpečněji před svými pre­dátory a navíc se podle výzkumů dokáží orientovat podle polohy hvězd na obloze.

Ranní drama

Ještě je téměř tma, když okolo nás projíždí první terénní auto, za chvíli je následují další. „Lovci“, šeptám Marušce a chvatně vstá­váme. Ještě uvařit kávu a sníst alespoň jednu energii sbalenou na cesty. „Nechat se zastřelit hladový, by byl hřích,“ říkám s úsměvem své trpělivé partnerce a během několika minut vyrážíme vstříc na­šemu nejbláznivějšímu dobrodružství tady na Kypru. Nedojeli jsme ještě ani do poloviny cesty, když k nám dolehla střelba. Staženými okny k nám doléhá svěží vítr od moře a rána za ranou. Odbočujeme mezi ohrady a vinohrady. Střelba je čím dál častější a blíž, neklam­né znamení, že jsme tady správně. Parkujeme auto mezi několika zemědělskými stroji a bereme si všechny důležité věci sebou. Po včerejších zkušenostech si nedělám žádné iluze o tom, že se nám podaří získat fotografie tak lehce. Využíváme toho, že o nás dosud lovci neví, ale v ten samý moment jsem o jednoho málem zavadil. Seděl na stoličce zády k nám a na klíně loveckou pušku. Pomalu jsem zvedl fotoaparát a udělal snímek. Ani se nehnul, tak jsem udě­lal pro jistotu ještě jeden. Najednou se zvedl a ve mně stydla krev. Naštěstí odešel na druhou stranu. Došli jsme cestou k velkému poli, vzadu se tyčil svah a domky na něm svítily bělobou. V zeleni rozeznávám lovce, který mne bohužel zahlédl. Něco zakřičel a dal se směrem od nás. Fotím jej, dokud je blízko. Vlevo od něj k nám postupuje další, stejně i on je už bezpečně uložen v útrobách mého fotoaparátu. Zjišťujeme, že jeden z lovců někam horlivě telefonu­je. Pitomé mobily! Dáváme se na ústup, stejně tak mizí i lovci ke svým terénním autům. Po cestě k autu zahlédnu muže s puškou v úkrytu větví staré borovice. Z větví vidím jen kus hlavně. Na něco míří a vzápětí se ozve rána. Kryji se větvemi a plazím se blíž. Ma­ruška zůstala na cestě. Dělám pár fotek a vracím se. Volá na mne.

Projel kolem ní traktor a jeho řidič s někým horlivě diskutoval te­lefonem. Hledají nás! Honem pryč a mezi lidi! Dobíháme k autu a odjíždíme. Odjíždějí i lovci a jejich pohledy nevěští vůbec nic dobrého. Míříme do civilizace a zajíždíme k menší pláži nedaleko. Jsou tu lidi a restaurace. Tady jsme v bezpečí. Odpoledne chceme využít k fotografování ptáků a poznávání okolí. Cestou z restaurace jsme vlevo, jen kousek v malém hájku zaslechli střelbu a vylétlo odtamtud několik desítek vlh. Nechávám auto na silnici a běžím s foťákem k plotu. Sedám si na zem a dírou v plotě fotím dva střel­ce, jak vycházejí do louky. Najednou na konci plotu na cestě za­stavilo auto, ale nikdo nevystupoval. Zvedl jsem se a přímo do očí mi kouká chlap s puškou a vedle něj stojící dívka. U ucha telefon a slovo fotograf slyším zcela zřetelně. Beru nohy na ramena a pryč odtud! V autě slibuju Marušce, že už toho bylo tak akorát a že už nikdy. Strachy bílá, nedivím se jí ani malinko, sám toho mám taky tak akorát. Sami dva v cizí zemi…

Směřujeme dolů na jih do Paphosu. Tam bude klid a alespoň se trochu podíváme po Kypru…

Pár tipů pro cestovatele

Až do středy se touláme autem napříč jihem ostrova. Za připomenutí stojí určitě návštěva kamínkových pláží dole u Paphosu, nedaleký ptačí park, kde je zastoupena místní i kontinentální, ale i exotická avifauna a Paphos forest, nádherné pohoří, kde se cesty klikatí až do výšky 1.200 metrů nad mořem. Je tady odtud nádherný výhled do kraje a lesy jsou proslulé výskytem endemické formy muflona-muflona kyperského, stejně tak nám na jedné z vyhlídek krásně zazpíval další z místní skupiny opeřenců-bělořit kyperský. Na své si tady přijdou milovníci přírody ve všech jejich nejrozmanitějších podobách, stejně tak i fotografové, potápěči, vyznavači surfování i zeleného sportu. Například golfový resort Aphrodithé je vyhledávaným místem golfistů z celého světa.

Stejně tak se do sytosti vyřádí i obdivovatelé kultury a historie při procházce starobylými uličkami přímořských městeček.

Spali jsme přímo ve vypůjčeném autě a nebo vedle něj, za celou dobu pobytu se nás nikdo ani nevšiml, nepočítám-li ovšem ta nezapomenutelná setkání s místními lovci.

Půjčoven aut je přímo na letišti v Larnace několik, od Avisu přes Hertz a  Rent car až po místní provenienci.

My jsme měli auto předrezervováno již z Čech, přesto jsme se nevyhnuli nečekaným komplikacím s pracovníkem půjčovny, který si ve čtyři hodiny ráno myslel, že si s námi zahraje „malou domů“ a bude mít díky nám na vánoční dárky pro děti…

Pozor-na Kypru se jezdí vlevo!

Jinak se celé naše kyperské putování obešlo bez jakýchkoliv  komplikací a na ruzyňské letiště jsme dosedli díky kapitánu Vyhnálkovi opět na minutu přesně…

Akce nekončí

Cestou domů nahlas přemýšlíme, jak tohle naprosto nepocho­pitelné počínání zastavit nebo mu alespoň v co největší míře zabránit. Vždyť ročně padne za oběť těmto ilegálním lovcům na půl milionu tažných ptáků. Další stovky skončí v malých klíc­kách na tržištích. Doma nás zastihla od Colina další smutná zpráva. Po našem odjezdu zastřelili dva lovci během několika hodin přes padesát poštolek rudonohých na tahu přes poloost­rov Akrotiri. Později došlo i na proces, ale pokuta ve výši zhruba 1.500 eur je jen výsměchem všem, kteří mají na starosti ochra­nu přírody na Kypru nebo za její ochranu aktivně bojují. S Coli­nem udržujeme i nadále čilou korespondenci a chceme v boji s nelegálním odstřelem ptáků na Kypru pokračovat.

Zdá se, že jsme našli i přijatelné řešení. Stačilo by uspořádat během období podzimního tahu na Akrotiri a dalších inkrimi­novaných místech na Kypru ornitologické tábory a exkurze, kterých by se mohli zúčastnit především mladí ornitologové z celé Evropy, potažmo světa. Jde o to prakticky pokrýt časově dva až tři měsíce v roce a střídat by se mohly turnusy po týdnu či čtrnácti dnech. Lovci by tak prakticky neměli volný den, kdy by mohli na Akrotiri nerušeně a bez kontroly střílet! Kyperská pobočka Bird life International by s pořádáním určitě ráda po­mohla. Pomoci lze i tak, že se kdokoliv může přihlásit za člena ky­perské ornitologické společnosti a zvýšit tak i na dálku počet jejích členů.

„Britská policie, která díky vojenskému kontingentu a zvlášt­nímu rozdělení kyperské samosprávy, kontroluje území Akro­tiri, přislíbila větší počet hlídek, ale já jsem skeptický…“ říká Colin. „Vidina zisku je příliš lákavá. A na nějakou lobby ve vládě se svým počtem členů můžeme zapomenout. Registrovaných lovců je na 58. 000, což je zároveň ale i 58.000 registrovaných voličů…“ A že jsou pochoutky z pta­čího masa v restauracích zakázány?  Tak se zkuste do některé z nich posadit a objednat si…

PS: Pro rozšíření povědomí o nelegálních odstřelech tažných ptáků ve středomoří jsme po dohodě s kyperskou organizací na ochranu ptáků vytvořily jednoduché internetové stránky www.stopshootingbirds.eu , kde naleznete bližší informace i autentické fotografie z místa dění.

Osobní stránky autorů: http://www.naturphotogallery.com

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.