Street kids v Nairobi

Slum Dandora

Asi každý, kdo cestuje do zemí černého kontinentu a vyhýbá se honosným branám megalomanských hotelů, se setká s velkými kontrasty velkoměst. Na jedné straně obrovská prosperující centra s množstvím hotelů, bank, administrativních center prošpikovaných bezdrátovým internetovým připojením a na druhé straně špinavé ulice, všudypřítomná šeď a zvláštně napjatá atmosféra bludných čtvrtí městské periférie. Ne jinak tomu je i v případě keňské metropole Nairobi. O proslulých slumech tohoto města už bylo napsáno hodně, ale málokdo má možnost poznat život na vlastní kůži. V průběhu našeho cestování jsme navštívili slum Dandora, ležící ve východní části města. Místo nechvalně proslulé bující kriminalitou se nachází v blízkosti centrální skládky metropole. V těsné blízkosti zde žijí rodiny v těch nejhorších podmínkách, jaké si člověk umí představit. Skládka je zdrojem obživy stovek lidí, kteří zde hledají vše, co se dá zužitkovat, vyměnit, prodat. Vzduch nasáklý nepříjemným pachem a všudypřítomná hejna ptáků Marabu jsou součástí všedních dnů zdejších obyvatel. A právě toto místo je mimo jiné i domovem dětí ulice.

Smutný život dětí

Děti, které situaci nesou nejhůře, děti, které se ocitly na ulici bez pocitu bezpečí, rodiny a sounáležitosti. Od malinka se potulují po ulicích s lahvičkou lepidla u obličeje. Staly se postrachem městských ulic. Uvádí se, že jich žije v keňské metropoli na 60 000, místní mluví až o 100 000. Přesné číslo nikdo neví, a kdo by je taky počítal. Tyhle děti nikoho nezajímají. Společnost je nepřijímá, bojí se jich. Velká část se stává terčem davového lynčování. Jsou to kluci převážně mezi 6 – 15 roky. Zbytek tvoří omladina do pětadvaceti. Jsou to většinou sirotci, kteří v raném věku přišli o rodiče ( AIDS, Malárie, TBC) a nikdo se jich neujal – zůstali na ulici. Většinou se přidruží k nějaké další skupince, která jim nahradí rodinu a lásku, potulují se po ulicích, prohrabují odpadky, žebrají. V horším případě přepadávají, mlátí a okrádají. Ozbrojený dětský gang se nezastaví před ničím a dospělý silný muž téměř nikdy nemá šanci.

Blíží se setkání

Projíždíme autem východní části města a už tak skoro neprůjezdná cesta se mění v bahnitou směs odpadků a kamení. Tady stavíme auto před vjezdem do menší postraní uličky, kde by s terénem měl problémy i traktor. Ulice jsou plné lidí, kteří si nás nedůvěřivě prohlíží. V těchto končinách bělocha potkávají jen zřídka. Vystupujeme z auta a nohy se nám okamžitě boří do hluboké bahenní lázně s plovoucími odpadky. Joe, kamarád, který nás dostal pro dnešek na starost, ukazuje směr a pomalu kličkujeme k plechové prorezlé bráně. Vší silou bušíme na vrata a po chvilce se nám otevře pohled do dvora, který svým vzhledem vypadá stejně jako ulice před ním. Nervózně vstupujeme dovnitř a zůstáváme stát před plechovým altánem, kde sedí asi 15 kluků, téměř všichni mladší patnácti let, v roztrhaném oblečení, zimních bundách a bosí. Všichni najednou ztichnou a upřeně si nás prohlíží. Netušíme, co by bylo v této chvíli nejlepší udělat, tak se pomalu přibližujeme a s nasazeným úsměvem anglicky zdravíme. Ticho pokračuje, až ze skupinky vyleze ten nejstarší a se širokým úsměvem nás vítá. Ahoj já jsem Ben, tohle je ….. a tohle ….., postupně nám všechny představuje. Kluci přikyvují a nekonečně na nás zírají svým otupělým, nepřítomným výrazem, jakoby koukali skrz nás. Ve vzduchu je cítit silný zápach lepidla a začíná se mi motat hlava. Snažím se začít nějakou konverzaci a ukazuju na výrobky, které leží na stole. Je tam množství obrázků, náhrdelníků a sošek. Jeden klučina zareaguje a začíná mi ukazovat svoje nejvydařenější díla. Nervozita pomalu odchází, postupně se kluci přidávají a zanedlouho už jsme středem zájmu všech dětí. Všímáme si, jak všichni postupně vytahují plastové lahvičky s chemikálií a strkají si jí do pusy. Štiplavý odér je po chvilce tak silný, že se musíme rychle přesunout mimo přístřešek na čerstvý vzduch

Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jeho rodiče zemřeli na AIDS

„Tohle je Ken, je mu devět let, přišel k nám před týdnem“, vypráví Ben a drží malého klučinu za rameno, „rodiče mu zemřeli na AIDS a našel si cestu k nám“ Ben je něco jako vychovatel, který se snaží centrum udržet v chodu. Prohlížíme si všechny kluky do jednoho, podobné tváře, stejný příběh. Pohledy očí v nás budí smutek. Uvědomujeme si, jaká je pravá tvář té nejhorší chudoby. Osud dožene dítě předškolního věku k závislosti na obuvnickém lepidle. To se dá bohužel za pár šupů sehnat na jakémkoliv tržišti. Přátelé nejsou, rodina nefunguje a nejistota a strach z každého nadcházejícího dne je dožene do situací, které se snaží zmírnit alkoholem, nebo lehce dostupnými drogami. Závislých dětí přibývá….

Snažíme se odhadnout vývoj nadcházejících minut. Pomalu vytahuju foťák a opatrně sleduju reakce přihlížejících dětí. Sotva první rozpozná tvar foťáků, ihned přiběhne a my s úlekem odskakujeme. Kouká nám do očí: „Foto mí, foto mí, foto maj šůs“ a ukazuje na svoje bosé a špinavé nohy. „Giv mí jór“ a porovnává svou bosou nohu s Vaškovými pohorkami. Stojíme jak zkoprnělí, a z napjaté situace nás vysvobodí asi patnáctiletý kluk, který mezi nás přilétl vysokým přemetem. Kluci mezitím nastavili odrazovou pneumatiku a atmosféra náhle zvolnila. Naštěstí. Už můžeme fotit a točit. Předvádějí svoje dovednosti, nad kterými zůstává rozum stát. Salta a přemety v různých formacích, kotouly skoky.Jeden svoje končetiny zauzluje tak, že má problém se po několika sekundách rozmotat. V očích jim zajiskří světlo a aspoň na chvilku se zbavují lahvičky. Pod oparem lepidla se v nich probouzí dětskost. Smějí se, předvádějí a pobízejí, abychom vyzkoušeli taky. Snažím se jim vysvětlit, že s podobnými cviky každé ráno vstávám, ale dnes mě zrovna pořádně bolí záda. Poté se odněkud objeví starý míč, který už postrádal kulatý tvar a všichni kluci se na něj houfně vrhli. Obávám se, že budu muset taky do útoku, ale mladí fotbalisté si vystačí sami.

Na lahvičku se nesahá

Na chvíli jakoby zapomněli na démona, který jim každodenně leptá mozek. Do brány vejde další kluk a se zájmem se vrhne na odloženou lahvičku. Během několika sekund inkasuje ránu pěstí do obličeje. Kamarádi jsme, ale na lahvičku se nesahá. Okamžitě se nám rozplynula krátká iluze šťastných dětí a vracíme se do reality. Poté nás svrhává bujarý rytmus jejich tance a pokřiku a snažíme se nemotorně opakovat jejich pohyby. Pocity strachu už skoro zmizely a vystřídaly je směsice pocitů lítosti a pochopení. Každé o něčem sní, každé po něčem touží, všichni milují fotbal. Za soumraku se loučíme a cestou zpátky promlouváme jen pár slov. Jak jim jen pomoci…

Nesnadná pomoc

V Nairobi vzniklo pár středisek pro děti ulice. Vedou je většinou dobrovolníci, kteří své mládí prožili v podobných podmínkách, přežili a nyní se snaží pomáhat dalším generacím. Některé mají svůj pevný řád, musí odložit lahvičku, začínají se učit základním sociálním návykům, chodí do školy. Pokrok je pomalý až nepatrný a pouze mizivé procento dětí vydrží a z pekelné závislosti se vysvobodí. Většina dětí se po čase znovu vrátí na ulici a vše se točí dokola. Chudoba, hlad, žebrota, lepidlo… Jiné organizace fungují formou workshopů. Děti zde vyrábějí předměty, které potom jejich koordinátor prodává a za vydělané peníze jim poskytuje přístřešek a občas teplé jídlo. Je to cesta dlouhá a strastiplná, pro někoho možná zbytečná. Dokud se nevyřeší celková situace a nezačnou se zlepšovat životní podmínky těch nejchudších, je to boj s větrnými mlýny..

Fotografie byly pořízeny při fotodokumentaci projektů Centra Narovinu v africké Keni. Vice info: www.adopceafrika.cz