Nejznámější ulicí St. Peterburgu je Něvský prospekt. Tato třída je dlouhá 4,5 kilometru, začíná u budovy Admirality a končí u Kláštera Alexandra Něvského. Nachází se na ní spousta obchodů a kaváren, ale také několik kostelů a paláců.
Narva
Hraniční přechod z Estonska do Ruska se nachází ve městě Narva, které bývalo významným obchodním střediskem již ve 12. století.
Na březích řeky Narva, která tvoří hranici, se tyčí dvě pevnosti – Narva na estonské straně a Ivangorod na straně ruské.
Hrad Narva postavili Dánové koncem 13. století, byl však zničen za druhé světové války a musel být znovu obnoven. Ivangorod založil v roce 1492 Ivan II. a je dosud původní.
Jelikož u samotného vjezdu na hraniční Most přátelství je již málo místa, musíme se vrátit zpátky do města pro „bumážku“, protože administrativa se vyřizuje tam. Pak už jde kupodivu všechno hladce. Na ruských hranicích musíme sice vynést tašky a kufry, samotná kontrola ale probíhá docela rychle a bez problémů.
Čas ušetřený na hranicích, nám ale stejně nepomohl v St. Peterburgu, kterým jsme díky řadě přestaveb a objížděk nakonec projížděli několik hodin a do hotelu Vyborgskaja v jeho severní části dorazili těsně před druhou hodinou, než se otevřely mosty…
Sankt Peterburg
Jako datum založení St. Peterburgu se udává 29. květen 1703, kdy se car Petr I. rozhodl v deltě Něvy vybudovat pevnost na obranu proti Švédům. Znamená to, že v příštím roce oslaví město 300. výročí svého trvání. Jelikož se na tyto oslavy důsledně připravuje, je letos bohužel spousta památek pod lešením.
Protože Petr I. chtěl vytvořit z města „okno do Evropy“, sezval k jeho stavbě významné západní architekty a umělce a v roce 1712 jej vyhlásil novým hlavním městem Ruského impéria. Tím pak zůstalo s výjimkou krátkého období až do roku 1918.
Několikrát v dějinách také město změnilo svůj název. V roce 1914 počátkem 1. světové války připadalo místním radním nepatřičné použití německého slova „burg“ a přejmenovali St. Peterburg na Petrograd, po smrti Lenina v roce 1924 to byl Leningrad a teprve po všeobecném hlasování obyvatel v roce 1991 se vrátilo k původnímu jménu Sankt Peterburg.
Za srdce St. Peterburgu bývá všeobecně považováno Palácové náměstí, které zažilo ve své minulosti několik významných historických okamžiků. V lednu roku 1905 tady vydal car Mikuláš II. rozkaz střílet do 140 000 pokojných demonstrantů. Události této „krvavé neděle“ potom podnítily vzedmutí revoluční vlny v celé říši.
Ta vyvrcholila únorovou revolucí roku 1917, která znamenala abdikaci Mikuláše II. a vznik Prozatímní vlády. I ta byla však 7. listopadu téhož roku po útoku proletářů na Zimní palác odstavena a zajata a vlády v Rusku se ujali bolševici pod vedením V. I. Lenina.
Téměř polovinu Palácového náměstí zabírá polokruhová budova Generálního štábu, kterou vytvořil architekt Carlo Rossi v letech 1819 až 1829. V jejím středu je umístěn Triumfální oblouk, vystavěný po vzoru pařížského Vítězného oblouku na počest porážky Napoleona. Ze stejného důvodu byl v roce 1832 uprostřed náměstí vztyčen 48 metrů vysoký Alexandrovský sloup.
Zimní palác býval rezidencí carů počínaje Alžbětou I., dcerou Petra Velikého, až do pádu dynastie Romanovců v roce 1917. Palác vystavěl v letech 1754 až 1762 architekt Bartolomeo Rastrelli a přestože v době vlády Kateřiny II. měl již přes 1000 pokojů a 100 schodišť, začala k němu přistavovat další objekty.
Dnes je budova Zimního paláce součástí Ermitáže – jednoho z největších muzeí umění na světě. Jelikož je potřeba si na jeho prohlídku rezervovat dostatek času, máme ji naplánovanou na jiný den.
Po nábřeží Velké Něvy se kolem budovy Admirality dostáváme na Náměstí děkabristů (dříve Senátní náměstí). Povstání děkabristů, skupiny mladých šlechticů a důstojníků, bylo v prosinci 1825 carem Mikulášem I. potlačeno a jeho účastníci buďto pověšeni poblíž Petropavlovské pevnosti nebo deportováni na Sibiř. Jednalo se však poprvé v Rusku o vystoupení proti autokrativnímu carskému režimu a první boj za politické a osobní svobody.
Náměstí děkabristů dominuje jezdecká socha cara Petra I. Velikého, kterou dala v roce 1766 postavit Kateřina II. jako poctu zakladateli města. Díky poémě Alexandra Puškina je socha známá jako „Měděný jezdec“.
Budovy, které bývaly součástí Senátu a Synodu, postavil architekt Carlo Rossi v letech 1829 až 1834. Dnes lze nad lešením spatřit pouze klasicistní štít. Stejně tak z budovy Jezdecké školy na téže ulici je vidět jen sousoší „nebeských dvojčat“ Castra a Polluxe.
Chrám sv. Izáka je se svou mohutnou zlatou kopulí největším kostelem v Rusku. Jeho stavba započala pod vedením architekta Auguste Montferranda v roce 1818 a trvala celých 40 let. Pod osobním dohledem cara Mikuláše I. se na ní podíleli přední ruští tepci a malíři. K vnitřní výzdobě bylo přitom použito 400 kg zlata, 1000 tun bronzu, přes 11 m2 lapislazuli a 16 000 kg nejjemnějších malachitů a 43 dalších drahých kamenů, stěny zdobí více než 150 mozaik.
Z kolonády Chrámu sv. Izáka se naskýtá jeden z nejúžasnějších pohledů na centrum St. Peterburgu. Uprostřed přilehlého Izáckého náměstí stojí jezdecká socha Mikuláše I., v hotelu Astoria se chystal Hitler uspořádat oslavu dobytí města. Údajně měl dokonce již vytištěny pozvánky s konkrétním datem a časem. Jak známo, tak se mu to nikdy nepovedlo a obyvatelé Leningradu hrdinně přetrpěli 900 dnů trvající německou blokádu.
Jednou z dominant, které dotváří panoráma St. Peterburgu, je zlatá špice komplexu budov Admirality. Již v roce 1704 tady dal Petr I. vystavět první loděnice, v nichž bylo v následujícím století a půl vyrobeno přes 300 lodí. Když byly doky přemístěny jinam, začaly se budovy používat pro administrativní účely a dnes je zde námořní učiliště.
Současná podoba budov Admirality pochází z počátku 19. století a je dílem architekta Zacharova. Ten postavil také 72 metrů vysokou věž. Její střešní kolonádu zdobí 28 soch, které mají symbolizovat velikost a sílu Ruska jako námořní mocnosti.
Vasiljevský ostrov je největším z ostrovů v deltě Něvy a car Petr I. jej daroval svému dlouholetému příteli hraběti Menschikovi, který si tady postavil honosný palác. Původně se Petr I. chystal vybudovat zde centrum svého nového hlavního města, ostrov se však ukázal pro tento záměr příliš krátký a bažinatý. Na nábřeží, obráceném k Velké Něvě stojí dnes budovy Univerzity a Akademie věd. Je mezi nimi také Zoologické muzeum, které má mezi svými exponáty rozmraženého sibiřského mamuta.
Výběžek Vasiljevského ostrova, který rozděluje Velkou a Malou Něvu, bývá nazýván Strelka (česky „kosa“). Dva rostrální sloupy sloužily dříve jako majáky. Latinské slovo „rostrum“ označuje železná čela lodí (zobce), kterými jsou sloupy zdobeny. Takovéto sloupy se stavěly na oslavu vítězství v námořních bitvách.
Bývalá budova burzy, zdobená 44 dórskými sloupy, je od roku 1939 sídlem Muzea vojenského námořnictví.
Jelikož se spustil pěkný liják, rozhodli jsme se přeběhnout do nejbližší restaurace a splnit další z našich ruských cílů – dát si boršč. Bohužel se ukázalo, že tam mají pouze thajská jídla. Nakonec jsme pochopili, že v tomto směru máme prostě smůlu. V bistrech a pouličních stáncích dostanete sice ruské bliny (palačinkové těsto, plněné masem, sýrem nebo zeleninou) nebo chičiny (připomíná plněné langošové těsto), pokud ale vejdete do některé restaurace, zjistíte, že podávají buďto japonské suschi nebo korejskou kuchyni. Sehnat ale v Rusku ruský boršč se nám za celou dobu prostě nepodařilo – tento úkol zůstal nesplněn.
Po dešti jsme se vrátili na Palácové náměstí. Díky síti kanálů bývá St. Peterburg nazýván „Benátky severu„. Za nejromantičtější z nich bývá považován kanál Moika, známý také z bondovky Zlaté oko. Za Ermitáží jej s Něvou spojuje Zimní kanál.
U Gribojedova kanálu stojí jeden z nejmalebnějších peteburgských chrámů – Chrám vzkříšení, nazývaný též Spasitel na krvi. Jeho pohádkové kopule byly vytvořeny podle vzoru Chrámu Vasilije Blaženého v Moskvě. Vystavěn byl v letech 1883 až 1907 na místě, kde byl v březnu 1881 spáchán atentát na Alexandra II.
Příslušník hnutí Národní vůle Nikolaj Rysakov hodil po carovi při jeho cestě kočárem kolem kanálu doma vyrobenou bombu. Alexandr II. zůstal nezraněn, když se však zvedal z trosek kočáru a povídá „Díky Bohu, jsem živ“, přiskočil další atentátník a se slovy „Ještě je brzy děkovat Bohu“ po něm mrštil druhou bombu.
Nejznámější ulicí St. Peterburgu je Něvský prospekt. Tato třída je dlouhá 4,5 kilometru, začíná u budovy Admirality a končí u Kláštera Alexandra Něvského. Nachází se na ní spousta obchodů a kaváren, ale také několik kostelů a paláců.
Nejkrásnější z nich je zřejmě Kazaňský chrám se dvěma půlkruhovými rameny s kolonádami. V parčíku před ním se navečer schází mládež, v době perestrojky zde dokonce vznikl řečnický koutek. Kazaňský chrám dal postavit v roce 1801 hrabě Stroganov podle vzoru Katedrály sv. Petra v Římě. Po vyhnání Napoleona v roce 1812 se stalo toto místo národním památníkem a před rameny kolonády byly postaveny sochy polního maršála Michaila Kutuzova a prince Barclay de Tollyho, kteří se o vítězství nejvíc zasloužili.
Literaturnoje Kafé navštěvovala v 19. století řada předních ruských umělců. Puškin si zde dokonce 10. února 1837 dal poslední sklenku, než odešel na svůj osudný souboj.
Něvský prospekt je večer zcela zaplněn lidmi. Tak tomu bývá vždy v červnu a červenci díky tzv. bílým nocím. V tomto období tady na severu totiž bývá dlouho světlo – stmívat se začíná až kolem půlnoci a ve tři ráno už se zase rozednívá. Turisté i domácí toho proto využívají k procházkám a posezení v pouličních kavárnách a restauracích.
Mosty Peterburgu
Další zajímavostí St.Peterburgu jsou jeho mosty, které se na noc otevírají, aby mohly lodě proplout z Finského zálivu Něvou do Ladožského jezera a dále po velkých ruských řekách až do Moskvy. Otevírá se celkem 13 mostů, zejména na Velké a Malé Něvě, a to v přesném pořadí. Prvními jsou v 1,40 hod Most Lejtenanta Šmidta a Palácový most. Jejich otevírání sledujeme z Vasiljevského ostrova, který musíme rychle opustit, protože se za chvíli začnou otevírat menší mosty na jeho druhé straně. Ve 2,10 to bude konkrétně jako poslední Birževoj most, kterým musíme projet.
Taxikář Ivan nás popohání, ať si pospíšíme s focením, protože kdybychom to nestihli včas, zůstali bychom na ostrově zavřeni až do 4:00 hod ráno, než se mosty zase zavřou.
Poté, co se otevře i Birževoj most, jedeme se podívat ještě na další v tuto chvíli již otevřené mosty. Na většině z nich se otevírají dvě ramena, na některých se ale zvedá pouze jedno. To je například případ Troického mostu. Ten se navíc momentálně opravuje, takže se otevírá mnohem dřív samostatně, jelikož po něm teď nejezdí žádná doprava.
Závěrem ještě noční pohled na Auroru. Jsou zhruba tři hodiny, za chvíli začne svítat…
Petrodvorec
Řada carů si vystavěla v okolí St. Peterburgu svá letní sídla. Nejstarším a nejkrásnějším z nich je Petrodvorec (Petergof), který dal vybudovat Petr I. asi 30 kilometrů od města přímo na jižním pobřeží Finského zálivu.
Myšlenka vytvořit zde svou letní rezidenci napadla Petra I. poprvé v roce 1709, první kamenná stavba se však začala stavět až v květnu 1714, předtím to byly pouze dřevěné. Celý areál byl otevřen v srpnu 1723.
Palác i park jsou ovlivněny francouzskými Versailles, která Petr I. navštívil a umínil si, že jeho musí být ještě velkolepější. Velký palác rozděluje celý komplex na Horní a Dolní park, které jsou zaplněny množstvím fontán, bazénků a soch.
Dolnímu parku vévodí Velká kaskáda, sestávající ze 64 fontán, 225 skulptur a reliéfů, tří vodopádů a dvou grotů. Východy z grotů (jeskyň) jsou přímo uprostřed kaskády. Jedná se o největší umělou soustavu vodopádů na světě.
U paty Velké kaskády stojí tři metry vysoké sousoší Samsona se lvem, z jehož otevřené tlamy stříká voda do výšky 22 metrů. Tato fontána symbolizuje vítězství Petra I. nad Švédy v roce 1709. Lev je totiž znakem Švédska.
Velký palác je spojen s mořem 12 metrů širokým kanálem, který byl prokopán v letech 1714 až 1723. Z přístavního mola lze přehlédnout celý Finský záliv a je vidět i pevnost Kronštadt, která jej chrání.
V bývalé oranžérii se dnes nalézá malé muzeum voskových figurín. Je jich zde sice jenom 29, zachycují však všechny nejvýznamnější postavy ruských dějin: Puškina, Mikuláše I., Borise Godunova, Petra I., Kateřinu II., Jemeljana Pugačeva, Kutuzova.
Palác Montplaisir leží přímo na mořském břehu a byl dokončen v roce 1722 jako první. Petr I. se odsud rád kochal pohledem na své loďstvo.
V petrodvorských parcích je připraveno také mnoho vodních hrátek. Například když si sednete na lavičku, může se vám lehce stát, že na vás odněkud začne stříkat voda nebo že vás při posezení pod slunečníkem „vodní mříž“ dokonce zcela uvězní.
Okrajové části St. Peterburgu
Dnes nás čeká návštěva těch pamětihodností St. Peterburgu, které se nenachází přímo v jeho centru.
Nejstarší částí města je Petropavlovská pevnost, postavená v roce 1703 na Zaječím ostrově. Ačkoliv ji dal vybudovat Petr I. na obranu proti Švédům, z jejích děl se nikdy nestřílelo a pevnost se prakticky za všech režimů používala spíše jako vězení pro politické vězně.
pevnost, postavená v roce 1703 na Zaječím ostrově. Ačkoliv ji dal vybudovat Petr I. na obranu proti Švédům, z jejích děl se nikdy nestřílelo a pevnost se prakticky za všech režimů používala spíše jako vězení pro politické vězně.
Do Petropavlovské pevnosti vstupujeme Petrovou branou, postavenou architektem Domenicem Trezzinim v letech 1717-1718 jako triumfální oblouk. Hned za ní se nachází pomník Petra Velikého s poněkud malou hlavou. K této disproporci údajně došlo proto, že socha byla darem emigranta, žijícího nyní v USA, a hlava se odlévala jinde než zbytek těla, přičemž Američané počítali v jiných jednotkách než Rusové.
Centrem pevnosti je Katedrála sv. Petra a Pavla, v níž jsou umístěny také hrobky téměř všech ruských carů, počínaje Petrem I. Zvnějšku toho moc nevidíme, protože ze tří věží jsou momentálně dvě pod lešením a dovnitř se dnes dostat nemůžeme, jelikož katedrála je uzavřena pro soukromou mši příslušníků rodu Romanovců, kteří se sem sjeli z celého světa poklonit svým předkům.
Petropavlovská pevnost je také oblíbeným rekreačním místem Petrohradčanů. Jakmile vysvitne první sluníčko, rozloží si deky a ručníky kolem hradeb a opalují se. Pár nadšenců se tady objeví vždy i v případě, že je Něva zamrzlá. Tím spíš je tady plno dnes, kdy teplota dosahuje téměř 30 °C. Na pláži pod hradbami se dokonce koná soutěž ve stavbě pískových hradů.
Následuje prohlídka míst spojených s VŘSR. Na petrohradské straně poblíž místa, kde se do Něvy vlévá Velká Něvka, stojí dosud legendární křižník Aurora, který večer 7. listopadu 1917 ve 21:40 hod vydal rozhodující výstřel, který se stal signálem pro útok na Zimní palác. I když je dnes jasné, že Prozatímní vláda byla zajata bez prolití jediné kapky krve a jediným výstřelem byl právě ten z Aurory, neví se, zda mířila na palác a netrefila se, nebo zda mělo jít opravdu pouze o signální výstřel.
Křižník Aurora byl postaven v loděnicích Nové Admirality v roce 1900. V roce 1905 se loď zúčastnila bitvy u Tsushimy, v níž Japonci zdecimovali druhou ruskou pacifickou flotilu. Roku 1916 během přestávky v první světové válce byla Aurora vyňata z Baltského loďstva a převezena do doků Admirality ke generální opravě. Na základě dohody mezi námořníky a dělníky v loděnicích, kteří opravu prováděli, byla v roce 1917 Aurora první lodí, na níž bylo možno vztyčit rudý prapor.
Zbývá už jen objasnit, proč se VŘSR konala v listopadu. V Rusku se v roce 1917 ještě používal juliánský kalendář, který ve zbytku Evropy přestal platit už v polovině 18. století, a podle něj bylo toho dne teprve 25. října.
Muzeum Říjnové revoluce se dnes nachází v domě na petrohradském nábřeží nedaleko Aurory, z jehož balkonu rád mluvil k masám V. I. Lenin. Cesta k němu vede kolem námořního učiliště. Na téže ulici stojí také Velká mešita.
Místní část Smolnyj byla pojmenována podle Smolneho Dvora, kde se vařil tér (rusky „smola“) pro ruskou flotilu. Petr I. jej dal vybudovat právě tady, aby továrna neničila vzduch v centru města.
Jeho dcera Alžběta I. si však toto místo zamilovala a chtěla zde trávit večery. Rozhodla se proto tady vybudovat klášter pro svobodné šlechtičny. Jeho stavbou pověřila v roce 1748 dvorního architekta Bartolomea Rastrelliho. Stavba však pokračovala ještě za jejích následovníků Petra III. a Kateřiny II. až do roku 1764.
Centrem kláštera je Chrám vzkříšení, který je tím pádem považován za vrcholnou ukázku Rastrelliho barokních forem. Dnes se zde konají koncerty a výstavy.
V letech 1806 až 1808 byl v jižní části klášterního areálu přistavěn architektem Giacomo Qarenghim Smolnyj Institut, který sloužil jako škola pro mladé dámy. V něm byly tzv. smoljanki připravovány na dvorský život.
A právě Smolnyj Institut se stal místem, kde se 7. listopadu 1917 konal Druhý všeruský kongres sovětů, z něhož vzešla bolševická vláda v čele s Leninem. Leninova vláda pak pracovala ve Smolném až do března roku 1918, kdy se hlavní město Ruska přestěhovalo do Moskvy. Na památku revoluce byl však v roce 1927 postaven Leninův pomník, který zde stojí dodnes. V přilehlém parku najdeme navíc bysty Marxe a Engelse a nedaleké náměstí se stále jmenuje Náměstí proletářské diktatury.
Piskarevský hřbitov leží v severní části St. Peterburgu na Třídě nepokořených. Tato ulice dostala své pojmenování podle statečných obyvatel města, kteří v letech 1941 až 1944 čelili po 900 dní německé blokádě.
Během této doby téměř 642 000 obyvatel zemřelo hladem, dalších 16 750 bylo zabito v bojích, 33 700 jich bylo zraněno a 716 000 přišlo o střechu nad hlavou. V zimě 1941-42 dosahovaly teploty až mínus 40 °C, nebylo čím topit, příděl chleba musel být snížen na 150 gramů denně. Oběti jsou pohřbeny ve společných hrobech, označených pouze letopočty. Piskarevský hřbitov se rozkládá na ploše 26 hektarů a vlajka zde vlaje stále na půl žerdi.
Prohlídka Ermitáže
Poslední den ve městě jsme si vyhradili na prohlídku Ermitáže. Celý komplex Ermitáže sestává z pěti budov – Zimního paláce, Malé, Staré a Nové Ermitáže a Divadla Ermitáže. Nejedná se ovšem pouze o velkolepé muzeum, v němž jsou umístěna nejcennější díla světového umění. Jednotlivé paláce a jejich vnitřní výzdoba jsou zároveň jedinečnou ukázkou různých architektonických stylů.
Interiéry Zimního paláce vytvořil v letech 1754 až 1762 italský mistr Francesco Bartolomeo Rastrelli jako oficiální královskou rezidenci ruské císařské rodiny. Jednotlivé prostory však byly v následujících letech několikrát přestavovány, zejména po požáru v roce 1837. Jednou z částí, která si zachovala dodnes svou barokní výzdobu, je Hlavní neboli Jordánské schodiště.
Pavilónový sál je součástí Malé Ermitáže, což je první budova, která byla v roce 1764 k paláci přistavěna a jež nesla toto označení. Slovo „ermitáž“ totiž původně znamenalo oddělený pokoj, v němž mohl být člověk sám a v klidu si číst, modlit se či studovat. Postupně se tak začalo říkat palácovému křídlu, v němž se tyto pokoje nacházely a nakonec i celému komplexu.
Základy pro vytvoření sbírek Ermitáže položila Kateřina II., která v roce 1764 koupila v Německu první kolekci obrazů. Tu pak rozšiřovali v následujících letech další panovníci a nebyla naštěstí zničena ani v době proletářské revoluce zásluhou Lenina, který tyto poklady ihned po dobytí Zimního paláce prohlásil za majetek veškerého lidu a zakázal jejich rabování. Jediné, co tak padlo 7. listopadu za oběť revolucionářům, bylo víno v carských sklepích.
Dnes vlastní muzeum údajně téměř tři milióny exponátů. I když nejsou ani zdaleka všechny vystaveny, prohlídka asi 300 výstavních sálů zabere jen při rychlém proběhnutí minimálně půl dne.
Nejnavštěvovanější je zřejmě kolekce západoevropského umění, nacházející se v prvním patře. Mezi obrazy lze spatřit Madonu s dítětem Leonarda da Vinciho, Rubensovo Sejmutí z kříže nebo Návrat marnotratného syna od Rembrandta van Rijna, ze soch je to například Michalangelův Schoulený chlapec.
Druhá polovina prvního patra je vyhrazena ruské kultuře. Nejcennějšími exponáty zde jsou náhrobky, oltáře a ikonostasy ze starých ruských kostelů. Rovněž výzdoba místností v této části Ermitáže patří mezi nejúchvatnější: Malachitový sál, Budoár, Zlatý přijímací pokoj, Bílý sál.
Druhé patro, určené východní kultuře, bylo díky probíhajícím úpravám momentálně z větší části zavřeno. Přízemí sice taky není kompletně přístupné, ale většinu památek ze starého Egypta a antického Řecka i Říma si tady prohlédnout lze.
Carskoje Selo
Carskoje Selo leží 25 kilometrů jižně od St. Peterburgu. V roce 1937 bylo město přejmenováno na Puškin při příležitosti 100. výročí smrti A. S. Puškina, který se zde narodil a chodil do školy. Jeho rodný dům a lyceum tady dosud existují.
Původní název Carskoje Selo (tj. „carská vesnice“) dostalo místo proto, že jeho zahrady dala vybudovat druhá žena Petra I. Kateřina I. Stavbou Velkého paláce a přilehlého chrámu pak na tomto místě pověřila dcera Petra I. Alžběta I. architekta Bartolomea Rastrelliho, stavitele Zimního paláce. Ten jej dokončil v roce 1756 a pojmenován byl právě po Kateřině Veliké. Pro ruské cary a carevny se pak stal oblíbenou letní rezidencí, v níž rádi pořádali oficiální recepce mimo St. Peterburg. Car Mikuláš II. zde strávil své poslední dny jako ruský vládce.
Kateřinin palác má tři patra a je 300 metrů dlouhý. Mezi nejvelkolepější z jeho 30 místností patří Velký sál, obložený zlatem. Je 50 metrů dlouhý a 18 metrů široký a patří k největším tanečním sálům v Evropě.
Palác byl těžce poškozen za druhé světové války. Během rabování německých vojáků se ztratila také legendární Jantarová komnata (někdy nazývaná též Bernsteinova). Jantarová komnata byla po tři staletí symbolem německo-ruských vztahů. V roce 1716 byla věnována pruským králem Fridrichem Vilhelmem I. ruskému carovi Petru I. a pak byla zkompletována Fridrichem Velkým, aby se stala „osmým divem světa“. V roce 1944 němečtí okupanti výzdobu místnosti rozmontovali a poté beze stopy zmizela. Dodnes kolují spekulace o tom, zda původní Jantarová komnata někde na světě existuje nebo zda byla nenávratně zničena při požáru paláce.
Poté, co se v roce 1997 v Německu objevily její původní nákresy a fotografie, započali nejlepší ruští klenotníci s její rekonstrukcí. Finančně ji sponzoruje německá firma Ruhrgas AG, která již 30 let dováží z Ruska zemní plyn. Na fajnové práci se podílí 40 předních expertů, kteří z palmově tenkých jantarových lístků originálních tvarů a barev sestavují legendární „puzzle“ z jednoho a půl miliónu kousků. Poprvé byla nová Jantarová komnata předvedena veřejnosti v roce 2001 a definitivně měla být dokončena při příležitosti 300. výročí založení St. Peterburgu.
Převzato z www.kasp.cz
