Stopnula slona v nepálské džungli. Utekla sexuálnímu obtěžování

Chitwanský park je nížinným územím na hranici Nepálu a Indie, nazývaným teraje. Turisté unaveni z hor si sem jedou pro další neobvyklé zážitky, horké pásmo je domovem tygrů, nosorožců, černých medvědů, buvolů, v řekách se vyskytují krokodýli a místní chovná stanice se pyšní dokonce dvěma druhy. Sloni jsou tu už spíše domestikovaní. Samostatně se do parku nesmí, hranici mezi parkem a ochrannou zónou tvoří řeka plná krokodýlů.

Horko a komáři byli našimi prvními průvodci. Nejlepší pozorování nosorožců je ze hřbetu slona. Jednak je pro většinu turistů exotická již sama jízda na slonech, jednak umožňuje nejlepší sledování nosorožců. Pro slona není problém se přiblížit k nosorožci na vzdálenost 10 metrů, což by byla pro člověka sebevražda. Nosorožec sice na člověka neútočí, bohužel ho však jen málokdy svým špatným zrakem rozezná.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Stopnula jsem si slona

Ranní zpěv ptáků mě probudil, vydala jsem se na neplánovanou procházku. Kousek za vesnicí se pěšina, po které jdu, noří do džungle. Váhám, zda jít sama dál. Otáčím se. Za mnou kráčí slon se dvěma vesničany. Místní Nepálci se často do džungle vydávají pro listí ze stromů. Ze hřbetu slona se dobře sbírají. Myšlenka je stejně rychlá jako realizace, zvedám ruku a stopuji. Koneckonců je to dopravní prostředek. Slon zastavuje.

Ptát se, kam jedu, je zbytečné. Cesta je jen jedna, a to ta do džungle. Chybí zde turistické nástupiště, které používají turisté, aby na slona dokázali nastoupit. Na slonu pochopitelně není ani ohrádka, umožňující bezpečné sezení pro turisty. Řidič přikazuje slonovi kleknout na kolena a čtyři silné paže mě heverují na hřbet. Posazují si mě doprostřed – vpředu totiž sedí řidič a vzadu bych mohla sklouznout na sloní zadnici. Řidič ovládá slona tlakem bosých nohou na ušní boltce. Brodíme potok. Všichni tři jsme namáčknutí hned na krku slona a hned skoro na zadnici. Hlavami lámeme větve, prodíráme se úzkými pěšinkami. Odřená a špinavá jsem po pár minutách.

O rapidní snížení počtu zvířat se v 19. století postarali Britové, kterým se sice nepodařilo politicky si podmanit izolované nepálské království, ale hraniční pásmo se stalo oblíbeným lovným teritoriem. Nejcennější trofejí býval tygr bengálský. Ten se dnes na území parku vyskytuje v počtu několika desítek kusů.

Sexuální harašení v nepálské džungli

Vzhledem k tomu, že se vše seběhlo trochu hekticky, při nástupu jsem si ani neujasnila, kdy se chlapci vrací. Předpokládala jsem, že nalámou pár větví a listí a pojedou zpět. Tak nějak jsem si exotickou nekomerční projížďku naplánovala. Ptám se tedy mládenců a oni mi lámanou angličtinou odpovídají, že zpět pojedou až odpoledne a zároveň mě špinavýma rukama začínají osahávat. Konečně mi dochází, že tenhle stop byla dost velká lehkovážnost. Co si asi mohli myslet, když si je osamělá turistka stopne na cestě do džungle? Mravy jsou tu jiné a to, co je u nás normální, už se tady může hodnotit jako vyzývavé.

Jsme uprostřed hustého lesa, za námi jen pěšina, co slon prošlapal, a já sama s dvěma Nepálci, kteří se rozhodli využít nečekané příležitosti. Nepál není země násilníků, ale příležitost a bezpečí husté hradby lesa mění obecně slušné chování Nepálců na nepříjemné obtěžování. Domluvy neplatí, dva nepřeperu. Snažím se z rukou vyprostit a sklouznout z hřbetu slona. Když vidí, že to myslím vážně, jejich sevření poleví a začínají mi vysvětlovat, že pěšky v žádném případě nesmím. Je to kvůli nosorožcům příliš nebezpečné. Slibují, že mě odpoledne zpět dovezou. Jenže odpoledne je příliš pozdě a zatím mě nepřesvědčili, že by se do té doby chtěli věnovat pouze sběru větví. Trhnutím se vyprostím sklouzávám ze slona. Ten stojí vzpřímeně, tudíž skluzavka je to slušná. Kluci zpanikařili, chuť na pletky je opustila. V jejich hlase cítím skutečnou obavu o svoji bezpečnost. Já mám však jasno: nosorožec, kterého nevidím, je pro mě méně nebezpečný než dvojka na slonu. Vydávám se tedy zpět, chlapci na mě křičí, že je to opravdu „very danger“, ale pozdě.

Cesta zpět je delší než sem, najednou nevidím jen jednu pěšinu, ale křížení mnoha jiných, pravděpodobně jsou to ty stezky nosorožců. Po občasném váhání kudy kam se přece jen dostávám k vodnímu toku, vody tam není tak moc, za to bahna až příliš. Smekám při výlezu a bořím se do sloních šlápot. Nakonec se mi podaří překonat poslední překážku mého ranního neplánovaného a výletu a vracím se do našeho bungalovu v kempu.