Stopem přes Gobi

Se vztyčeným palcem

Tato cesta neměla cíl ani stanovený návrat. Nic, co by mě svazovalo a omezovalo. Abych si putování trochu okořenil, rozhodl jsem se, že to zkusím bez používání ubytovacích zařízení. Jen spacák, moskytiéra a pár stránek okopírovaných ze školního atlasu. Věřil jsem, že poznávat svět nemusí vůbec být výsadou bohatých. Důležitou roli při této cestě sehrál autostop. Není to jen prostředek, který člověka přesune z bodu A do bodu B. Autostop hlavně míchá a rozdává karty osudu. A pokud se hraje fér, přihraje občas i esa a trumfy. Pak se může stát, že se poštěstí plavit se dva dny po moři s indickými rybáři, stopnout si auto jedoucí 1600 km australskou pustinou, plavit se na jachtě deset dní po tropických ostrovech, vyrazit s veterinářem do divoké přírody ošetřit nemocného slona nebo projet stopem poušť Gobi a stopnout si v mongolských stepích koně…

Nekonečná Gobi

Erlien, velké a polopouští izolované čínské město, na hranici s Mongolskem, žijící obchodem. Zamyn Uud, malá osada na druhé straně hranice. Pár oprýskaných bytovek, dřevěných domků a obchůdků. Po pár set metrech jsem na konci městečka. Končí zde i asfaltová silnice. Dál už se ztrácejí v písku jen pneumatikami vyjeté koleje. Přede mnou je Gobi a výzva projet tuto poušť stopem. To jsem ještě netušil, že téměř veškerá doprava přes Gobi do Ulánbátaru směřuje po Transmongolské magistrále. Blížil se podvečer. Projelo okolo mne jen pár uazů (dosluhujících ruských džípů), mizejících různými směry v poušti. „Kam máš namířeno?“ vyzvídá ruštinou řidič, jenž u mne zastavil. „Nejbližší město je vzdálené 250 kilometrů.“ Když se dozvídá, že jsem z „Československa“, rozzáří se: „Davaj, sadis!“ Jeli jsme navštívit jeho známé. „Dnes už nikdo okolo nepojede. A stopem do Ulánbátaru? Na to zapomeň. Všichni jezdí vlakem.“ To je jediný levný dopravní prostředek. Bohužel se jím po Mongolsku příliš daleko nedocestuje. Napříč zemí vede jen jedna trasa.

Přijíždíme ke dvěma jurtám ve stepi. Jurta je tradiční obydlí mongolských pastevců. Je tvořena lehkou dřevěnou kruhovou konstrukcí, potaženou hrubou plachtovinou. Z jižní strany jsou dveře, uprostřed je ve špici otvor pro komín kamen. Jednoduchá (po staletí osvědčená) konstrukce je ideální pro nomádský způsob života.

Na uvítanou dostáváme čaj. Ten slaný, mléčný a dochucený máslem. Byl jsem rád, že patřím k posledním ročníkům, které zažily na škole ruštinu. I zdejší muži mluví trošku rusky. Ti teď jeli stáhnout z okolí pasoucí se dobytek pro večerní dojení. Krom krav měli i dva velbloudy. Na jednom jsem se mohl krátce projet. Ve střední Asii se vyskytují velbloudi dvouhrbí, u nichž netřeba sedel. Stačí usednout a přidržovat se hrbu. Slouží také jako indikace zdravotního a fyzického stavu zvířat, ne však jako zásobníky na vodu, jak je mylně zažito. Svěšené a povadlé hrby značí, že drabař může být nemocen, sláb, ale třeba i žíznivý… Krátký pohled na Gobi z velblouda, udělalo Mongolsko nadlouho pohledným.

Před večeří jsme si dali čerstvě nadojené mléko ohřáté na kamnech, kde se topí kravským trusem. Jeho sběr je povinností těch nejmladších. Byl jsem tím vším velmi zaujat. Rodina to nejspíš vycítila a nabídla mi u nich přespání. Můj řidič, jenž jim přivezl malé štěně, se vracel domů sám. K večeři jsme měli rýži s kousky kozího masa. Navařeno už bylo zřejmě od oběda. Jídlu možná chybělo koření, sůl, možná chtělo ohřát, ale pořád to byl gurmánský zážitek, na jaký se nezapomíná. Před setměním se ovázaly nohy sedících velbloudů tak, aby se nemohli postavit a šlo se spát. Roztáhl jsem si spacák v otevřeném přístřeší. Byla teplá noc. Přivítání a pohostinnost Mongolska bylo více než symbolické. Dlouho do noci jsem vzrušeně poslouchal zvuky písku unášeného větrem.

Směr Ulanbátar

Brzy ráno jsem se rozloučil. V batohu jsem nějaký čas vozil plyšového medvídka, čísi dárek na stopu. Větší radost než já, měl z plyšáka nejmladší kluk. Ještě před východem slunce jsem vyrazil zpět k Zamyn Uudu. Do dvou hodin stojím znovu na stopu. Zkusit štěstí. Do dalších dvou hodin mi zastavuje nová, bílá dodávka. „Ulánbátar,“ odpovídá mi kluk na otázku, kam jede. Měl jsem velké štěstí. Agih, o čtyři roky starší, rusky mluvící kluk, jezdí čas od času do Pekingu vlakem. Koupí auto a doveze ho svému zaměstnavateli. Vyrazili jsme společně na dlouhou a pomalou cestu napříč velkou Gobi… Sny se nemusejí jen snít.

Na stepích míjíme stáda ovcí, koně i velbloudy. U osamělých jurt nabízí děti z termosky nadojené mléko i čaj. Nechápu, jak se Agih dokáže mezi dunami orientovat. Žádné vyjeté koleje, žádné značení. Nepochopitelná schopnost nomádů. Zastavujeme, Agih kontroluje situaci dalekohledem. Měníme směr. Ne, nebloudíme, jen jedeme pomoci vyprostit uvízlé auto v úseku se sypkým pískem. Ten se odkope a pod kola se položí velká prošívaná deka. Po ní se vyjede z díry. Pokračujeme dál.

Za dva dny jsme v Ulánbátaru. To je hlavní a jediné větší město. Žije zde třetina ze dvou a půl milionové populace. Agih mě pozval domů. Překvapilo mě, že v domácnostech není běžná tekoucí voda. Vykoupat se po náročné a prašné jízdě jdeme do veřejných sprch, kde je plno. Myji se v řece jako místní lidé. Hlavním úkolem dalšího dne je sehnat mapu. Tu si nakonec překresluji na čtvrtku papíru. Mapa je drahá a cest málo. Večer sedím v jídelně a čekám, až přestane pršet. Žena, jež tam obsluhovala, se začala zajímat, kde budu spát. „A co když pršet nepřestane?“ vyzvídá plna účasti. „Vím o místě, kde by sis mohl postavit stan,“ iniciativně se mi snaží ulehčit situaci. „Nemám stan,“ odpovídám s úsměvem. Ona však byla z mé situace nervóznější více než já. Blíží se zavíračka, venku stále leje. Starostlivá paní přichází znovu: „Domluvila jsem se s noční ostrahou, že můžeš přespat v téhle budově.“  Někdy se zdánlivě komplikované situace řeší samy.

Nevím, bylo-li to českým pasem, nebo možností domluvit se ruštinou, ale nabídka přístřeší v deštivou noc přicházela často. Ať už to bylo v krytém plaveckém bazénu, nebo v budce ostrahy největšího hotelu Chinggis Khaan. Než se zlepšilo počasí, zůstal jsem pár dní ve městě. Prošel jsem zajímavými chrámy a ochutnal místní kuchyni. Vegetarián by se neměl vydávat nikam mimo město. Těžko by jinde přežil. Extrémně kontinentální podnebí limituje suroviny pro tradiční kuchyni. „Skopové stokrát jinak“ a mléčné produkty.

Čingischánovo město

Z Ulánbátaru jsem se vydal do středu země. S končícím asfaltem končí i pohodový autostop. Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové. Po prašných kamenitých cestách plných děr, jezdí velmi málo aut i autobusů. Ty se neřídí jízdním řádem, ale ekonomickým. Když je autobus plný, blíží se čas odjezdu. Když je přeplněný, vyráží se. Pro cestování po Mongolsku je zapotřebí mít spoustu času nebo spoustu peněz. Měsíční vízum mě časově postavilo do pozice „chudáka“. Trpělivost. Té je v Mongolsku potřeba. Čas se zde dostává do jiné dimenze. Cizinci obvykle zoufají nad místním pojetím času. „Do hodiny“ – myšleno dnes. „Dnes“ – myšleno „brzy“. Bez problémů jsem si zvykl na to, že se zde nespěchá. Ti, co spěchají, draze zaplatí. Letadlo mezi Ulánbátarem a ajmačními centry je jedinou rychlou variantou.

Klasickým stopem jsem se dostal do legendárního města Karakorum, jež bylo založeno roku 1220 Čingischánem. Ten sjednotil všechny mongolské kmeny a Karakorum se stalo sídelním městem Velkého chána, světového vladaře. Čingischán započal úspěšné dobyvačné tažení. Díky převratné taktice jezdeckého boje neměl proti sobě vážného nepřítele. Z Velké čínské zdi se stala dostihová překážka a Čingischánovi vojáci ustájili své koně v Pekingu, který proměnili ve velkou maštal.
Dobývání pokračovalo. Koncem 13. století se Čingischánův vnuk ujal vlády nad největší říší v historii lidstva. Mongolsko se tehdy rozkládalo mezi Bajkalem a jihovýchodní Asií. Od Koreje přes Persii až do Evropy. V očích Číňanů a dalších národů byl Čingischán velice krutým vojevůdcem. V očích Mongolů to je Muž milénia. Jeho jméno se stává úspěšnou obchodní značkou, s níž se prodává i mongolský nacionalismus.

Karakorum se stalo jedním z hlavních bodů Hedvábné stezky. Nebylo však jednoduché udržet tak velkou říši. Postupně slábla. Ve 14. století dobyli Karakorum Číňané. Dodnes se dochoval hradbou opevněný klášter Erdened Zuu. Až ve dvacátých letech 19. století se Mongolům podařilo s pomocí ruských vojsk vymanit se z čínské nadvlády. Mongolsko se pro změnu dostalo pod vliv Ruska. Stalo se jeho kolonií.

Přišla Stalinova krvavá cesta slzavým údolím k rudým zítřkům. Protináboženské represe. Komunisté zničili v zemi stovky buddhistických klášterů, které měly velkou politickou moc. Tisíce mnichů a lamů bylo pobito. Po rozpadu Ruska se Mongolsko stalo nezávislým demokratickým státem a buddhismus byl prohlášen za státní náboženství. Vedle buddhismu (lamaismu) přežívá v zemi i animismus. Ten do značné míry zastupuje hlavně na venkově (což je všude mimo Ulánbátar), klasickou medicínu. Šamani nejen řídí komunity a předvídají budoucnost, ale i léčí. Ilustrativní příhoda. U jedné jurty vidím malou „holčičku“ čůrat vstoje. Dostává se mi vysvětlení: V Mongolsku je údajně vyšší dětská úmrtnost u chlapců. Proto, aby byli kluci „ochráněni“ od zlých duchů, nosí do určitého věku dlouhé vlasy s copánky.

Z města Karakorum jsem dojel do menšího města Hotont. Tady s cestou končí i možnost stopu. Vydal jsem se putovat údolím podél řeky. Batoh mám natolik lehký, že nezatěžuje ramena ani ducha, jenž se tak může povznášet nad nekonečnými zelenými pláněmi. Na nich se pasou ovce a kozy. U sporadicky rozesetých jurt postávají v ohradách jaci, někde krávy a všude koně.Kůň doprovází Mongoly po staletí. Zaujímá přední místo v lidových písních, poezii, v umění i na bankovkách. Není snad domácnosti, kde by nebyl kůň zobrazen. Okřídleného koně mají i ve státním znaku. Dostihy patří na vrchol „trojboje“ národních sportů. (Těmi dalšími jsou zápasy a lukostřelba.) Kůň je zobrazením svobodné, nomádské duše Mongolů. „Mongol bez koně je jako pták bez křídel.“

Už z dálky na mě mává starší žena. Tušila, že bez pozvání bych asi její jurtu minul. Navštívit „souseda“ je v těchto končinách přirozené, jako pozdravit. Stejně tak je přirozenou a příjemnou povinností návštěvu pohostit. Lidé zde žijí v tradičním světě přátelských vztahů. Čím dále mají lidé od sebe svá obydlí, o to blíže jsou si jako lidé. Nízkým vchodem se dostávám do příjemného chládku jurty. Usedám na dřevěnou stoličku. Usměvavá starší žena (možná ani stará nebyla, těžko říci, zdejší tvrdé klima vykrajuje vrásky do obličejů jako do másla) mi podává, dlouholetým používáním matnou sklenici airagu.  Kysané kobylí mléko. Protože obsahuje mnohem více cukru než mléko kravské, vzniká v něm fermentací alkohol.

Tento nápoj (má okolo dvou procent alkoholu) je jinde znám pod názvem kumys. V Mongolsku jej nazývají airag. Příjemné osvěžení. Mongolové mají pohostinnost v genech. Bylo by velkou urážkou cokoliv nabídnutého odmítnout. Nevadí, že něco nedojím, nedopiji, ovšem neochutnat by bylo neodpustitelné. Dostávám na cestu airag také do láhve na vodu. Co pět deset kilometrů jurta další. Krom airagu lidé pohostí třeba kousky sušeného tvarohu či dalšími roztodivnými mléčnými produkty. Z kvašeného ovčího mléka se dělá i domácí pálenka. (Jen pro informaci – je mírně odporná, ale už jsem řekl, neodmítá se.) Mogolové pijí rádi a často. Nutno poznamenat, že stejně jako indiáni nebo Aboriginové mají i oni problém alkohol metabolizovat. Přesto (nebo díky tomu) se alkoholu nebrání.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pozvání se neodmítá

Hned druhý den mého pochodu mě častý sled pohostinnosti zmohl více, než pochod samotný. A to bylo sotva odpoledne. Lehl jsem si do trávy u řeky. Jen ať se svět točí. Copak někam spěchám?  Později jsem nasbíral dřevo, rozdělal oheň. Přijíždějí ke mně na koních dva mladíci. Kluci, kteří přes okolní kopce ženou stádo ovcí. Jsou zvědaví. Sesednou z koně a usednou k ohni. Teď se role obrátily. Já, jako „domácí“, jsem vytáhl různé dobroty k jídlu. Místo mléka nabízím rozpustnou kávu. Místo sýra sušené ovoce, místo tvarohu sušenky. Využil jsem toho, že hoši jsou v pozici, kdy se nehodí „odmítnout“, a půjčuji si jejich koně. A zatímco oni svačili, já jim šel „pomoci“ nahánět ovce. Hodně mě to bavilo. Brzy však usoudili, že mé plašení stáda jim nápomocno příliš není a koně mi raději sebrali.

V noci jsem ležel hlavou u ohně a pozoroval v krystalicky čistém vzduchu hustý závoj hvězd. Co chvíli to v ohni prasklo, a k obloze se vznesla žhavá hvězdička. Nepatřila tam však. Od sametové klenby se odrazila a světelnou čarou zasvištěla dolů. Svatý Vavřinec uronil další slzu. Dorazil jsem k malé střediskové obci. Pár domků, obchod, škola. Posledních pár kilometrů mě po travnaté cestě svezlo terénní auto. Starší řidič a dvě učitelky. Jedna mi ukázala jejich malou školu, jež slouží i jako ubytovna, internát pro žáky, kteří nemohou denně docházet. Teď přes léto jsou však dlouhé prázdniny a děti jsou doma v jurtách, na svých letovištích. Ze školy jsem byl pozván domů. V učitelské rodině se dozvídám o starém klášteře v horách. Dva dny cesty údolím a pak lesem do kopců… V místním obchůdku doplňuji zásoby jídla. Dlouho přebírám mezi prošlými sardinkami, kaučukově gumovými houskami a lehce plesnivými sušenkami.

Blíží se večer. Černá obloha bude ulehčovat práci stmívání. Déšť je na spadnutí. A široko daleko není jediný strom. Raději proto uléhám na dohled jurt. To pro případ, kdyby bylo nejhůř. Dříve než déšť mě nachází mladý otec rodiny. Zahlédl mě, když dalekohledem kontroloval pasoucí se dobytek. Varuje mě před vlky a nabízí přístřeší. Oba víme, že vlci jsou nebezpeční jen v zimě, kdy mívají občas hlad. Každopádně rád přijímám pozvání. A to jsem ještě neměl tušení, jaké pocty se mi dostane. K večeři jsme měli khorkhog. To je jeden z nejstarších způsobů přípravy jídla tradiční kuchyně. Naporcované kusy skopového se vložily do velké konvice na mléko a prokládaly se  rozpálenými kameny. Po dolití vody se maso začalo vařit. (V dobách, kdy ještě lidstvo nemělo nádoby, se vařilo stejným způsobem ve vyčiněných kůžích. Stačilo jen vyhrabat přiměřeně velkou díru.) Za večeři z dob Čingischána věnuji ráno hostiteli alespoň svou termosku. V zimě přijde vhod a mně ulehčí batoh.

Setkání s Lotou

Blížím se ke konci údolí a lidé mě upozorňují na přítomnost nějaké cizinky, odněkud „z mé země“. Lota, Holanďanka, která studuje mongolistiku, už zde žije čtvrt roku. Navázala „družební“ vztah s místními, od nichž dostala dočasně k dispozici „svou“ jurtu. Stala se respektovaným členem komunity. Končí pastviny, začíná lesní porost. Stezka ke klášteru se však rozděluje. Nevím, kterým směrem dále, proto volím oběd. Než stačím dojíst, vidím v dálce přicházet dva lidi. Otec se synem a každý na svém koni. Jedou stejným směrem jako já. Hoch si sedá na koně za otce a já nasedám na toho druhého. Vyrážíme do prudkých strání. Jo, stopnout si koně, to se jen tak někde nepoštěstí!

Klášter Tuvchun

Dorazil jsem do cíle. Klášter Tuvchun je postaven na vrcholu velké skály. Je tvořen několika malými dřevěnými chrámy. Jeden z mála klášterů, jenž byl uchráněn před krvavě rudým řáděním.Krásný výhled do údolí. Z opačné strany dorazilo několik poutníků.  Přicházejí uctít Ovoo. Vysoká kamenná mohyla, poutní místo k obřadům a šamanským rituálům. Zdobena modrými hedvábnými šátky jako symbol věčně modré oblohy. Následující den se vracím do údolí. Navštívil jsem Lotu. Nasekal jsem donesené dřevo. Pro nás i pro druhé. V komunitě jsou asi čtyři jurty. Připravuji večeři. Korejské nudle, čínské rybičky, starý česnek, malé cibule a sušené chilli. Není co zkazit. Přicházejí na návštěvu i dvě starší ženy. Věděl jsem, proč jsem navařil plný kotlík. Nabízím hostům. Později mi Lota sděluje svůj postřeh, který jsem nezaregistroval. V očích místních žen bylo něco „špatně“. Buďto jsem já, jako „host“ neměl vařit, nebo jídlo měla nabídnout Lota,  jako „domácí“ nebo jakožto žena…

Při cestování téměř denně konfrontuji své „předsudky“, „dogmata“ západního světa se světem  jiným. Teď jsem místním mohl nabídnout také pohled na jinou kulturu, jiné zvyklosti (a jiné kulinářství). Byl jsem rád, že jsem na Lotu natrefil. Dozvídám se více podrobností a detailů o zemi a místním životě, jež někdy zůstávají neobjasněny díky limitovaným komunikačním možnostem. „A kam chodíš na záchod?“ ptám se zvědavě, když nevidím široko daleko jediný strom či keř. Lota se nahla pro malý kousek suchého koňského trusu a ze sedu se ho pokouší dohodit co nejdále. Později, když už jsme byli uvnitř si Lota oblékla dlouhý plášť. „Ten slouží jako diskrétní zástěna,“ oznamuje a dodává: „Přijdu hned.“ S rolkou papíru vychází z jurty.

Údolím se vracím zpět. Daleko jsem nedošel. Míjel jsem místní dostihy. I malý dostih je velkým svátkem. Sjely se rodiny z širokého okolí. Už od dětského věku umějí zdejší obyvatelé jezdit na koni. A v dětském věku také závodí. Zůstal jsem. A znovu piji s místními bezedné skleničky airagu… Nevšední pouto mají Mongolové ke koním.Rychle mi uběhlo pomalé putování po pláních, kde po staletí čas nic neznamená. Došel jsem zpět do osady Hotont. Stopem jsem dojel do ajmačního města Tsetserleg. Jedno z nejkrásnějších městeček, jaké jsem v Mongolsku viděl. Bíle natřené domky se zelenou nebo modrou střechou. Stejnou barvou jsou natřeny i dveře a okenní rámy. Domky jsou spořádaně rozestavěny na svazích kopců, nad nimiž sedí větší skála. Spával jsem na místním stadionu.

Večer, cestou od  kláštera, jenž byl komunisty přetvořen na muzeum, potkávám dva Čechy. O pár let starší. Jeden je historik, druhý novinář. Ten mi večer u piva vypráví svůj příběh. Pět let dělal novinařinu. Jenže práce ho natolik vitálně vyždímala, že se rozhodl přejít do reklamy. „Raději bych byl pekařem,“ prohlásil. „Uspokojoval by mě pocit, že dělám něco smysluplného, užitečného.“ Mne zaujala skutečnost, že na chlup stejný příběh mi vyprávěl kluk v Soulu, když jsem tehdy večer, pod lampou v parku, měl rozloženy své fotky. Také mi sám začal vyprávět svůj příběh. Po pěti letech novinařiny přestup do reklamy, ale nejraději by pekl housky. „Zajímavá podobnost příběhů…“ zamýšlí se novinář.

Po delším čase na cestách je mi jasné, že jakkoli se tvrdí, že všechny práce mají svůj smysl a potřebnost, přece jen v té nejprostší a nejlidštější podstatě nic není důležité tak, jako chléb, jenž užitečným vždycky byl a bude. A lidé na to přicházejí po svém v nejrůznějších částech světa.

V Mongolsku se nespěchá

Přišel čas pomalu se vracet do Ulánbátaru. Měl jsem štěstí, přímý stop velkou cisternou. To, že velká auta nejezdí po rozbitých kamenitých cestách žádnou závratnou rychlostí, jsem věděl. To, že s řidičem a jeho dvěmi spolujezdkyněmi strávím na cestě celé dva dny, jsem však nečekal. Ale nebyl důvod chvátat.
Hodina jízdy, hodina pauzy. Odpoledne jsme zajeli navštívit jeho známé. Řidič pomáhal s opravou jiného nákladního auta. Já jsem prozkoumával okolí. Malé holky podojily stádo koz. Muži zabili ovci a v jurtě ji stáhli, vykuchali a naporcovali. Ženy připravily vnitřnosti.
Teprve v pozdním odpoledni jsme pokračovali v cestě. Po půlnoci jsme dorazili k obchůdku jedné ze spolujezdkyň, kde jsme zůstali na noc. Pro lepší spaní jsme vypili lahev pálenky. „V deset budeme pokračovat v jízdě,“ upozorňuje nás opilý a už napůl spící řidič. Jenže vstal až odpoledne, a než jsme vyjeli, bylo půl čtvrté. Nejeli jsme ani hodinku a stáli jsme u jurt jeho známých. V okolí jsou písečné duny, nejsevernější část pouště Gobi, která zaujímá třetinu země. Byl jsem rád, že mám čas se projít v okolí. 

Znovu až téměř k večeru vyrážíme, abychom po hodince stáli u domu druhé spolujezdkyně. Řidič si jde na chvíli lehnout. Také si najdu své nerušené místo. O půlnoci jsme vyjeli, abychom ráno dospěli do Ulánbátaru. Čím pomaleji se cestuje, tím více se toho zažije. V Mongolsku se prostě nespěchá. „Kdo jednou spatřil nekonečné zvlněné zelené pláně, nomádské jurty a stáda huňatých jaků a polodivokých koní, bude se už chtít do země v srdci Asie stále vracet.“ Slovům, jež jsem o Mongolsku četl, začínám věřit…

Závěrem

Měl jsem nomádský sen. A stačilo přitom tak málo, aby se měnil ve skutečnost.Na cestě člověk nemusí být boháčem, stačí objevit cenu času. Doma se může jeden týden v hodině proměnit v měsíc. Z měsíce je v minutě rok?Na otevřené cestě čas plyne jinak. Zpomalí se. V rychlém sledu přicházejí prožitky. Takové, jaké zůstanou v mysli na dlouhý čas. Smyslem každé cesty je dojít do cíle. Jenže tak, jak popsali mnozí, již se vydali vstříc dálkám, poznávám i já, že cílem se postupně začíná stávat cesta sama. Kam člověka dovede? S kým ho seznámí? Co mu ukáže? Co vezme? Co dá? Bude odpověď čekat na pomyslném konci, nebo ji naleznu právě uskutečněním té cesty? Tak či onak, je třeba se po ní vydat. Po Cestě osudu a náhody…