Stopem do Estonska

Milan Kulhánek

Před téměř dvaceti lety jsem podnikl dvě cesty stopem z Čech až na jih Bulharska. Letos jsem si řekl, že nejsem ještě tak starý na to,abych podobnou cestu nezopakoval. Cesta tentokráte nevedla na jih, ale na sever. Do Pobaltí. Do zemí bývalého Sovětského svazu, do zemí, ke kterým má většina z nás předsudky. Je to přece tam na Východě. S myšlenkou jet stopem do Pobaltí jsem si pohrával několik let, letos uzrála vhodná doma. Také jsem si řekl, že je potřeba ukázat „mladému“, jak jsme to dřív dělali. Když jsem pohovořil v obdobném duchu v hospodě před kamarády, tak jsem vyslechl spoustu poznámek typu – v Klodzku tě naložíme zpátky. Ale bylo to všechno jinak.

Jednoho horkého léta nás žena hodila na výpadovku za Walbrzych, a pak to již začalo. Kerouac by z nás měl radost. Autostop. Slovo, při jehož vyslovení se jedna skupina lidí otřese odporem, pronese cosi o žebrání, nebezpečnosti a riziku, o znásilňování stopařek či o lupičích stopařích. Autostop je ale také slovo, při jehož vyslovení se druhá skupina rozzáří úsměvěm. Proč? Pro pocit dobrodružství, svobody, napětí, zajímavosti. A tak jsem šli na to. Polské roviny jsou nekonečné, na hranice Litvy téměř 900 km. Dokázali jsme to do půlnoci. Přesně za 16 hodin. Poláci nás prostě mají rádi. Česká vlaječka zabírá.Považují nás za nejbohatší a nejkulturnější slovanský národ a z hovorů s nimi to je znát. Třináct stopů nám stačilo na přejetí země. Nebylo řidiče,který by nás nehodil na výpadovku. Sám od sebe. Dokonce s námi přejeli celou Varšavu. Polský novinář z Bialystoku si zajel kvůli nám dvacet kilometrů až na přechod do Litvy. Prý by mu to srdce Poláka nedovolilo. Mám s Poláky jen samé dobré zkušenosti, nevím, kde se často v mých spoluobčanech bere jistá nadřazenost, jako že my jsme něco víc.Přál bych Vám zažít jejich ochotu pomoci,vyhovět a slušnost v jednání.

Litva nás vítala v noci. Prvním mávnutí a mikrobus Litevců jedoucí ze dovolené ze Španělska. Sedělo jich tam osm a vzali nás až do Kaunasu.V dalších dnech jsme projížděli Litvu a Lotyšsko, protože hlavní cíl byl Tallin, hlavní město Estonska, vzdálený téměř 1400 km. Lidi byli ohromní. To byl hlavní přínos cesty. Slované měli navrch. V Pobaltí je poměrně velká ruská menšina z dob sovětské éry. Nejméně v Litvě, kolem 15%, v Estonsku dokonce 45%, v Tallinu uvádí statistiky 55% Rusů. Brali nás Litevci, Lotyši i Rusové,ale musím přiznat,že ti Rusové byli mnohem vřelejší.Slovanská pohostinnost skutečně existuje. Tu nám nabidli pití, tu pozvali na snídani, tu pozvali na nocleh.Všichni chválili Českou republiku.Dobře se to poslouchalo. Výborný hokej, fantastický výkon na Euru v kopané, skvělá literatura, znali všichni Švejka,ale i Čapka, Hrabala, pivo, sklo, Prahu, Prahu a ještě jednou Prahu. Ruský řidič kamionu dokonce zastavil na předměstí Rigy, vyndal si kotoučky a hodil nás deset kilometrů za milionové město, na přímou výpadovku na |Estonsko. Po dvou dnech byl hlavní cíl splněn, byli jsme v Estonsku. Co jsme viděli? Tallin. Menší Praha. Historické centrum patřící mezi památky Unesco. Skvostná katedrála, opravené cechovní domy. Malebné uličky plné turistů. Výborné pivo. S vysokým obsahem alkoholu, jako všechna piva v Pobaltí. Většinou kolem 7%. .Estonský venkov. Malebné vesničky. Rovinatá lesnatá krajina plná jezer. Tak trochu již Skandinávie. Upravená města. Zaujalo nás to univerzitní –Tartu. Estonci jsou příbuzní Finům. Patří mezi ugrofinské národy, to znamená,že jim nerozumíte vůbec nic. Všichni ale rozumí rusky,když ne všichni, tak určitě střední a starší generace. Četl jsem před cestou, že se jim nechce rusky mluvit, opak byl pravdou, mluvili všichni a ochotně. Já si myslel, že už rusky neumím, někde v mozku to bylo na dně uloženo a konverzace probíhala úplně v pohodě. Pan profesor Máslo z náchodského gymnázia by měl určitě radost.Města v Estonsku,ale i v Lotyšsku a Litvě jsou jako u nás.Nová nákupní centra, nově opravené domy, opravené silnice i dálnice, většinou již nová auta západního typu. Mnohem větší čistota než třeba v Polsku. Standardní Evropa. Venkov je o něco chudší v Lotyšsku. Takové ty typické dřevěné domky á la Rusko. Zajímavostí je, že vedlejší silnice jsou často prašné nebo písečné. Zaujala nás lotyšská Riga. Nádherné město. Celé secesní ulice, katedrála, cechovní domy, hospůdky-zahrádky, výborné jídlo i pivo, most přes řeku Daugavu. V Litvě slavná Hora Křížů.

Symbol litevského vzdoru proti sovětské nadvládě. Několik stovek tisíc katolických křížů na malém pahorku kousek od města Šiauliau. Místo navštívíl nedávno i sám papež. Za sovětské éry buldozery kříže srovnaly se zemí a za několik dní vyrostly zase.Dnes nejposvátnější místí Litvy. Litva byla vůbec největším překvapením. Zaujala asi nejvíce. Čistá, klidná, upravená. Hluboké lesy, zajímavá místa. Těmi nejpozoruhodnějšími na naší cestě byl vodní hrad Trakai a hlavní město Vilnius. Město má snad tisíc kostelů. Všechny vzorně opravené. Na hlavním náměstí staví dokonce zámek podle předlohy ze 16.století, kdy byl zničen. Otevřen bude roku 2009. Potkali jsme tam českéh profesora historie z Univerzity |Karlovy a tak jsme dostali odborný výklad. Vilnius se prostě nemůže nelíbit. Den předtím jsme měli i noční prohlídku od litevského páru, který nás bral přes půl země stopem. A večer nám sehnal i nocleh ve studentském hotýlku, pár minut od centra.Ochota zdejších lidí byla skutečně neuvěřitelná. Co jsme chtěli v Pobaltí vidět jsme viděli. Tallin, Tartu, Rigu, Horu Křížů, Šiauliau, Vilnius, Trakai. Byl to první kontakt s touto částí Evropy, dnes Evropské unie, a myslím, že ne poslední. Stopařské štěstí nás neopouštělo ani při cestě zpět. Najeli jsme celkem 2672 kilometrů stopem – poznali 46 řidičů, tj. 46 lidských osudu, charakterů a příběhů, od obyčejných dělníků, přes majitele firem,až po polského novináře chystajícího se do Atén na olympijské hry – 269 kilometrů vlakem a 250 kilometrů autobusem. Znovu se potvrdilo, že cestování je nejlepší lék proti předsudkům a prostě – lepší jednou vidět, než tisíckrát slyšet.

Převzato z http://www.icestovani.cz/