Podle starého maorského názvu se tomuto novozélandskému ostrovu říká „Země hořící oblohy“. Stewartův ostrov je však zemí neprostupné zeleně a malých okrouhlých pláží se zlatavým pískem a rybářskými loďkami, které čekají na vyplutí. A voní po dešti…
Prší a prší. Z nebes padají nekonečné provazy deště, bubnují nám na střechu a jejich celkem pravidelný rytmus občas přeruší jen svižnější a hlasitější dávka zmrzlých krup. Je to přesně ta nálada, kdy by člověk ani psa nevyhnal, s hrnkem plným teplého čaje by se uvelebil ve vyhřáté posteli a jen četl a četl. Třeba nějaký dobrodružný cestopis o krajích vzdálených a nepoznaných. Idyla nedělního ospalého odpoledne… Má to ale háček. Nejsme doma a kroupy velikosti fazolí nedopadají na bytelnou střechu našeho podkrovního 2+1. Ležíme až po krk zachumlaní ve spacácích ve speciálně upravené obytné Toyotě Liteace, hrajeme slovní fotbal a permoníci ťukající ledovými kladívky do pomyslného stropu našeho přechodného obydlí jsou až nepříjemně blízko. Už třetí den se za zvuků deště a kvílivé meluzíny probouzíme v kempu v malém rybářském městečku Bluff. Jsme na jednom z nejjižnějších míst Jižního ostrova a marně vyhlížíme zlepšení počasí, které si právě vybírá daň za nádherné tři týdny, kdy nebe bylo bez mráčku a naší jedinou starostí bylo, zda máme opalovací krém a sluneční brýle.
Divoká úžina
Čtvrtý den ráno nás z postele vyhání podezřelé ticho. Světe, div se! Na nose nás lechtají sluneční parsky a po dešti ani památky! Co na tom, že obloha v dálce nad obzorem se trochu mračí. Balíme si nezbytnosti na několik dní, zaparkujeme drahý domov na hlídaném parkovišti a už se řadíme do fronty mezi další nadšence, kteří se také chtějí vypravit na třetí největší ostrov Nového Zélandu. Čeká nás asi hodinová plavba moderním katamaránem přes 35 kilometrů širokou Foveauxovu úžinu a zažíváme nečekané. Ještě před vyplutím z přístavu se obloha zatáhne a začne mírně krápat. Kapitán vypadá jako zkušený mořský vlk a ani my tedy nepropadáme panice. Jízda prý bude divoká, možná bude trvat o něco déle, než je obvyklé, ale zase bude veselo! A také že ano! Po vyplutí ze zálivu se mořská hladina začíná zvedat a my, Středoevropané a suchozemci, zažíváme pravou a nefalšovanou mořskou bouři. Moře je divoké a ocelové, loďky náhle vypadají jako malé krabičky od zápalek a vlny v pravidelných intervalech zkrápějí palubu. Někteří z nás výskají strachy, jiní nadšením, ostatní se tiše modlí, ať už jsme tam. Jízda nenechává nikoho chladným, a o to přece jde! Zážitky mají být silné! Katamarán se s jistotou zařezává do vln, kolem lodi krouží vzácní albatrosi a lodní personál nám svým klidným výrazem dodává odvahu. Po necelé hodince se moře jako zázrakem uklidňuje a my vplouváme do zálivu Halfmoon Bay. Vítá nás Stewartův ostrov!
V zajetí zeleně
Stewartův ostrov má přibližně trojúhelníkový tvar, na délku měří 64 kilometrů a jeho rozeklaná pobřežní linie dosahuje celých 700 kilometrů. Je velice řídce osídlen, v přístavu Oban a v okolí zálivu Halfmoon Bay žije jen okolo 400 stálých obyvatel, kteří mohou svými automobily jezdit na pouhých 20 kilometrech silnic. Ostrov je z velké části neobydlený, hornatý a zalesněný, pokrývá jej jen těžko prostupný deštný les a na některých místech můžete dodnes spatřit vzácného kiwiho. Národní park Rakiura se rozprostírá na velké části ostrova a stejnojmenný trek vedoucí chvíli po pobřeží a chvíli divokým vnitrozemím se řadí k jedněm z nejoblíbenějších na Novém Zélandu. I my se na něj chystáme, dle brožury DOC (Department of Conservation, obdoba našeho Ministerstva životního prostředí) se připravujeme na tři dny příjemné chůze s nevelkým převýšením. Balíme si svědomitě, pláštěnku ani náhradní ponožky určitě nezapomeneme, stejně jako vařič a nějakou tu instantní dobrotu. V první části túry musíme překonat nezáživnou chůzi po silnici, ale hned jak trochu kýčovitou branou vstoupíme do národního parku Rakiura, stezka se zmenší a kolem nás se otevřou krásné výhledy po okolní krajině. Stoupáme do mírných kopců a zase klesáme zpět k pobřeží, vyhýbáme se hlubokým kalužím a bahenním jezírkům a cesta nám rychle ubíhá. Je krátce po poledni a my si dopřáváme oběd na písečné pláži Maori Beach. Jsme jen kousek od plánovaného cíle, počasí nám přeje a my se náhle rozhodujeme prodloužit si dnešní várku chůze i o zítřejší etapu. Proč nevyužít hezkého dne! Štěstí nás dnes neopouští a na chatu North Arm přicházíme unavení jako koťata. Poslední úsek cesty si osvětlujeme čelovkami a ze všeho nejvíce se těšíme na teplou polévku.
Na druhý den nám zbývá posledních 12 kilometrů. Prozpěvujeme si a snažíme si nevšímat zatahující se oblohy. Změna slunečného dne v podzimní plískanici ale netrvá ani 20 minut. Vichr fičí, pláštěnky na nás vlají a my přidáváme do kroku. Boříme se po kotníky do bahna a nostalgicky vzpomínáme na včerejší den. Cesta je nekonečná. V závěru si nedokážeme představit větší odměnu než zvuk dieselového motoru. Kousek od Obanu se nám to plní. S nadějí zdviháme levý palec. Když vidíme policejní auto, trošku zaváháme, ale potom se znovu osmělíme. A máme štěstí! Policista, mladý sympatický chlapík vracející se z lovu s námi má slitování a odváží nás přímo do našeho backpackeru. Rakiura trek nenabízí úchvatné výhledy na horské velikány ani dramatické přechody hřebenů. Přesto si nás získal a rádi na něj vzpomínáme. Cestou jsme potkali jen minimum lidí, na chatě pro více než 20 nocležníků jsme spali dokonce sami a užívali si tak dokonalého klidu. Tím byl jedinečný.
Ptačí koncert
Poslední den našeho pobytu na Stewartově ostrově jsme se rozhodli využít k návštěvě ptačí rezervace v zálivu Paterson Inlet. Ostrov Ulva je malý rozlohou, ale velký svou přírodní rozmanitostí a nedotčeností. Ještě před nasednutím na rychlý motorový člun, který nás k jeho břehům zaveze za necelých 10 minut, rychle prohledáváme příruční zavazadla. Ptáte se proč? Jedním z důvodů, proč se zde tak výjimečně daří nejrůznějším druhům vzácného ptactva, je absolutní absence všech predátorů. Program na vyhubení krys byl úspěšně dokončen v roce 1997 a jejich opětovné zavlečení by pro ohrožené druhy mohlo znamenat velikou tragédii. Novozélanďané se tomu snaží všemožně zabránit, všude visí cedule s varováním a prosbou o maximální opatrnost a kontrolu osobních věcí i člunů.
Po vylodění se s mapkou v ruce vydáváme na prohlídku ostrova. Stezky jsou přehledně značené a bezvadně upravené, nechybí ani dřevěné chodníčky a schůdky, které ale okolní krajinu nehyzdí, naopak s ní splývají a ostrov tak činí přístupný pro širokou škálu návštěvníků. Ujdeme jen několik kroků a už se k nám přidává zvědavá weka, nelétavý pták připomínající kiwiho. Chvíli nám dělá společnost, ale jakmile zjistí, že tento pár turistů jí do jídelníčku ničím nepřispěje, rychle mizí v houští. Zastavujeme se u jedné z mnoha laviček, posadíme se a ani nemukáme. Ptačí koncert nabývá na intenzitě. Podaří se nám zahlédnout robina, tuie i barevné papoušky. Některé zpěváčky nedokážeme identifikovat, a tak s pomocí informační brožury jen hádáme, zda to byl zvonovec, chřástal či obyčejný holub.
Náš několikadenní výlet se chýlí ke konci, stmívá se a Miloš zkouší na přístavním molu rybářské štěstí. Velká část místních obyvatel se věnuje rybolovu a moře omývající zdejší břehy jsou bohatou zásobárnou. Malý žralok vší silou bojující o svobodu nás o tom přesvědčil. Svoji bitvu tentokrát vyhrál. I my jsme ale byli bohatší o další zážitek.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
