Ruský mořeplavec, zkušenosti na moři nabyl ve válce. Zabýval se prouděním moře, oceánografickými a meteorologickými průzkumy.
MAKAROV Stěpan Osipovič (* 27. 12. 1848/8. 1. 1849, Mykolajiv /též Nikolajev/, Ukrajina, † 31. 3. /13. 4. 1904, Port Artur, nyní Lü-ta, Čína) – ruský mořeplavec a oceánograf
V objevitelských cestách druhé poloviny 19. století se začalo vytvářet nové odvětví vědy. Stalo se jím zkoumání moří a oceánů, vlastností jejich vod i obrazu dna – oceánografie. Při jejích počátcích byla rakousko-uherská fregata Novarra, která se pod velením ÚB. von Wüllerstorfa-Urbaira zabývala při své plavbě okolo světa (1857–59) oceánografickým výzkumem Pacifiku. Významný přínos znamenala v letech 1872–74 plavba britské lodi Challenger,jíž velel mořeplavec a polární badatel ÚG. S. Nares. Rozsáhlou část Pacifiku prozkoumala při zjišťování podmínek pro položení podmořského telegrafního kabelu posádka americké lodi Tuscaror v letech 1873–76. Německá oceánografická expedice Georga von Schleinitze na lodi Gazelle prostudovala v letech 1875–76 podstatnou část moří v blízkosti Nové Guineje, Nového Zélandu a některých souostroví v Oceánii.
Na jejich výzkumy navázala plavba ruské lodi Viťaz, která pod velením kapitána Stěpana Osipoviče Makarova vyplula 12. září 1886 z Kronštadtu. Její velitel nabýval námořnické zkušenosti na lodi Dmitrij Donskoj,sekterou se plavil v letech 1867–69 Atlantským oceánem. S Černomořskou flotilou se zúčastnil rusko-turecké války 1877–78 a po jejím skončení zůstal jako velitel oddílu minonosek v Istanbulu, kde se zabýval prouděním moře v Bosporu. Stanovil, že na povrchu proudí voda z Černého do Středozemního moře, zatímco v hloubce je směr proudění opačný. Výzkum Bosporu spolu se živou publikační činností doporučoval Makarova k velení na Viťazu.
Korveta proplula Baltským mořem a zamířila do Portsmouthu (23. 9.). Pokračovala do Atlantského oceánu a zakotvila v Lisabonu. Počátkem listopadu se vydala přes Atlantik do Rio de Janeira a do Magalhãesova průlivu (29. 12.). Prozkoumala průlivy na jihu Patagonie a 11. ledna 1887 se objevila v Tichém oceánu.
Zkoumání mořských proudů
Počátkem února 1887 vyplul Viťaz z chilského Valparaísa a zamířil k Markézským ostrovům a na Havaj (24. 3.). Makarov se přitom věnoval oceánografickým výzkumům, zejména mořským proudům v rovníkové oblasti Pacifiku. Podobně se zabýval zkoumáním Tichého oceánu při cestě Viťazu z Honolulu do Jokohamy, kde se zařadil do ruské Tichooceánské flotily. Předmětem oceánografického studia kapitána Makarova byly silné mořské proudy ve Východočínském, Žlutém a Japonském moři, které míří do severozápadní části Pacifiku a ovlivňují klimatické poměry v oblasti Ochotského a Beringova moře.
Plavba Viťazu křižovala Dálný východ od filipínské Manily po Petropavlovsk na Kamčatce. Navštívil Sachalin, severozápadní pobřeží Ochotského moře, Kurilské ostrovy, Kamčatku, Komandorské ostrovy spolu s některými čínskými a japonskými přístavy. Koncem prosince 1888 vyplul z Nagasaki a přes Kanton, Hongkong, Saigon, Singapur, Kolombo, Aden (Makarov se mj. zabýval prouděním v průlivu Bab-el-Mandeb) a Suezským průplavem do Port Saidu (13. 3. 1889). Po delší přestávce v Pireu a po zastávkách (např. na Maltě a v Alžíru) zakotvil 1. června 1889 v Kronštadtu. Jeho plavba (i se zastávkami) trvala 993 dní a provázela ji meteorologická a oceánografická měření a pozorování, jejichž výsledky Makarov uložil do dvousvazkového díla Viťaz i Tichyj okean (1894).
Touha dosáhnout severního pólu
Úspěšná plavba ÚA. E. Nordenskjölda, který v letech 1878–80 pronikl úspěšně Severovýchodním průjezdem, spolu s úspěchy ÚNansenovy lodi Fram, podnítily úmysl S. O. Makarova dosáhnout severního pólu ledoborci. Získal podporu ministra námořnictví Tytrova pro návrh, který podal roku 1897, a ruská Admiralita nechala v Anglii postavit ledoborec Jermak. V létě 1900 vyzkoušela posádka jeho sílu v okolí Špicberků, ale pokus proniknout za 83° severní šířky nebyl úspěšný.
Stejně dopadl ruský ledoboreci v roce 1901, když u břehů Nové země narazil na silný ledový krunýř. Musel se obrátit k Zemi Františka Josefa (na mys Flora). Znovu se vrátil k Nové zemi, aby podnikl pokus proniknout k severu, ale ani tentokrát neuspěl. Led zabránil malému ledoborci i v cestě kolem Nové země do Karského moře. Zkušenosti z arktických plaveb shrnul Makarov v knize Jermak vo ľdach (2 svazky, 1901).
Po vypuknutí rusko-japonské války byl viceadmirál S. O. Makarov jmenován velitelem pevnosti Port Artur a zahynul při potopení bitevní lodi Petropavlovsk, která najela na japonskou minu.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
