Štědrý den v Pákistánském Lahore

Vánoce se samozřejmě v muslimských zemích neslaví. Křesťanská menšina sice v Pákistánu je, ale nějaké předvánoční šílenství jak ho známe z Evropy tu rozhodně vidět nelze. Přesto nebo možná právě proto je možné prožít ty nejzajímavější a nejhezčí Vánoce právě v Pákistánu, tak jak se to poštěstilo nám.

Náš první dojem z pákistánského Lahore není zrovna úplně nejlepší. Máme ze všeho zpočátku oči navrch hlavy a doufáme, že to šílenství přežijeme. Kdo nezažil, netuší jak se Evropan cítí když přejezdem hranic státu propadne o dvě stě let zpátky časem. Plně nám ten šok ale vynahrazují místní. Většinou ohromně přátelští a pohostinní lidé. Není možné se pohybovat po ulicích tak, aby nás každou chvilku někdo neoslovil. Zpočátku je to báječné, strašně rádi s nimi diskutujeme kdekoliv, kdykoliv a o čemkoliv. Postupně se jednotlivé otázky i odpovědi začnou opakovat a po pár dnech už člověk touží po nerušené tiché samotě. Přesto si nás Pákistánci úplně získali, právě tou svou vstřícností k cizincům.

Ta se projevuje i při tak banálním problému, jako je shánění večeře. Po celodenní prohlídce různých památek v Lahore se necháváme vyhodit rikšou ve Food Street. Je tu jedna „žrádelna“ vedle druhé a všude voní různé laskominy. Nerozhodně se motáme od jedné jídelničky k druhé, a nevíme jaké názvy patří k jakým jídlům a kolik by to asi tak mělo stát. Než se stihneme rozhodnout něco vyzkoušet, slyšíme za sebou přátelské: „Can I help you?“ Dva mladíci, kteří se nám později představí jako Faris Khan a jeho bratr Farhad, nám podávají pomocnou ruku s výběrem večeře, což s povděkem přijímáme. Vybere pro nás různé druhy omáček s rýží. Večeře je opravdu dobrá, ale přesto si Faris po chvíli povzdechne, že jíst ve městě není ono. Nejlíp prý vaří jeho máma. A hned pokračuje, jestli bychom nechtěli zítra přijít na večeři. Mrkneme vzájemněna sebe a rádi přijímáme. Vždyť zítra je Štědrý večer!

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Druhý den čekáme na smluveném místě ale Faris nikde. Po nějaké době už to zklamaně vzdáváme, ale vše se nakonec vysvětlí. Drobné nedorozumění v komunikaci nám málem zhatilo nejzajímavější zážitek z Pákistánu. Faris se ale po dalším telefonátu objeví a autem nás vezme k sobě domů. V domku žije s mámou Shaghuftou, s bratry Farhadem a Azadem a s mladšími sestrami Salhou a Rabiou. Domácnost ještě dopňuje Amna, manželka Azada, Farisův synovec Arib, neteř Moniba a bratranec Ali. Dvě starší sestry už jsou z domu pryč. Mehak je vdaná a Sana pracuje jako modelka v Karáčí. Postupně se se všemi seznamujeme a celá rodina nás přijímá jako vzdálenější příbuzné. Chvíli si povídáme nad čajem, než mě Salha s Rabiou odvedou do jednoho z pokojů. Připravily si pro mě překvapení. Kompletně mě ustrojí do typického místního oblečení, které tvoří tzv. šelvar a kamíz. Jsou to dámské kalhoty s přiléhavou halenou, prodlouženou ke kolenům. Vše doplňuje šál a spousta náramků. Šelvar je z lehoučkého materiálu z červenožluté batikované látky. Krásný oděv musím doplnit i červenými pantoflíčky, spoustou náramků a dalších ozdob. Děvčata nezapomenou ani na líčení. Kluci si nejdříve dělají legraci z „Miss Lahore,“a když mě Faris požádá o pár snímků, tak si tak už začínám připadat. Faris i Farhad jsou totiž fotografové, takže se u nich doma najde různé vybavené pro portrétování. Moji kluci si tohle fotografické bláznění také nemohou nechat ujít, takže se jim všem na další hodinku postarám o zábavu.

Bidžan, jak všichni oslovují Farisovu mámu, nás ale pomalu nahání k jídlu. Je potřeba už jen upéct rotí (chlebové placky). Abych se konečně vymanila ze zajetí blesků fotoaparátů, nabízím pomoc při přípravě. V podání Bidžan vypadá příprava rotí jako hračka. Asi nejsem moc zdatná kuchařka, protože v mém podání je to spíše parodie. Placka se mi nedaří správně uhníst a vytáhnout. Lepí se mi na prsty a dokonce v ní vyrobím díru. Nevadí i snaha se počítá a všichni se alespoň dobře pobaví. Nakonec Amna zručně připraví několik rotí a i ten můj děravý šišoid upeče a přidá na stůl. Večeře připomíná spíše hostinu pro menší armádu a ode všeho je třeba ochutnat. Podává se vynikající rizoto, pečené kuře, čočkový salát, nakládané mango, různé omáčky, rýže, rotí i zelenina. Nacpeme se úplně k prasknutí. Zlatým hřebem večera je speciální dort jen pro nás s nápisem „Merry Christmas.“ Prý v rodině ještě nikdy neslavili Vánoce, ale aby nám nebylo smutno, tak je letos oslaví s námi.

Dlouho do noci si pak povídáme o Vánocích, o zvycích u nás i v Pákistánu, o rodině a o mnoha dalších tématech. Faris je báječný tlumočník a díky němu se do hovoru zapojují úplně všichni. Rozebíráme i současnou situaci v Pákistánu, studijní a pracovní možnosti, problémy s korupcí i rozdíly ve společnosti. Na oplátku vyprávíme o Praze a o kladech i záporech u nás v České republice. Nejoblíbenějším tématem Bidžan je ale její rozvětvená rodina. Prohlížíme fotky, Bidžan zpívá svou nejoblíbenější píseň a Salha s Rabiou převedou naplnou svou eleganci při tanci. Je to směs tradičního a moderního tance a děvčata se pohybují opravdu s grácií. Nezbývá než obdivovat.

Pozdě v noci nás Faris veze autem zpět do města. Bydlíme v dosti pochybném hotelu a neradi bychom nechávali naše batohy celou noc bez dozoru. Nejdříve ale musíme slíbit, že přijdeme další večer znovu, a tentokrát zůstaneme přes noc. Nedá se to odmítnout, a ani nechceme.

Druhý večer si tedy zopakujeme nejen ještě vydatnější večeři, ale hlavně nekonečné povídání. Bidžan a děvčata trvají na tom, že si musím darovaný oděv rozhodně ponechat, a tak děvčatům alespoň na oplátku věnuji jako malý dárek své cestovní náušnice a prstýnek. Martin se zase loučí s oblíbenými společníky na cestách a věnuje svou flétnu a foukací harmoniku nejmenším – Aribovi a Monibě. Po dvou dnech se pro všechny stáváme bratry a sestrou, syny a dcerou. A pro nás to jsou ty nejhezčí Vánoční svátky. Člověk by je přeci jen měl strávit s rodinou. Alespoň s takovou báječnou náhradní rodinou.