Stavěla jsem knihovnu v Ghaně

V létě 2012 jsem odjela na dvouměsíční dobrovolnickou stáž do ghanské vesnice Ofoase. Když mi můj vedoucí Bill na místě řekl, že budu pracovat v knihovně, zarazila jsem se: „Počkat, vy tady máte knihovnu?“ „No, nedávno jsme ji otevřeli a zatím je jen ve zkušebním provozu. Je tam ještě spousta práce. Budeš tam chodit každý den po škole a pak i o prázdninách,“ vychrlil na mě s nevinným úsměvem na tváři, neočekávajíc jakoukoli další debatu. Po počátečním šoku z toho, že do Ghany jsem přijela učit na základní škole a nakonec mám víc času trávit v knihovně, jsem byla za tak pestrou práci ráda.

Naše knihovna ─ velká modrá budova s namalovanou sovou na stromě ─ stála na okraji vesnice. Mé hostitelské organizaci, místní neziskovce Plightofthechild, ji dal k dispozici král vesnice s vírou, že poslouží celé komunitě. Uvnitř tehdy byly jen tři prázdné místnosti a kupa práce a mě by ani ve snu nenapadlo, že už během dvou měsíců zvládneme společně s ostatními dobrovolníky a zaměstnanci neziskovky změnit tohle místo k nepoznání.

A jak taková proměna probíhala?

S trochou nadsázky lze říct, že stačilo jen poklidit a něco málo nakoupit. Vynést nepotřebné harampádí a vyhnat nezvané hosty─ pavouky a ještěrky ─ z budovy, bylo to nejmenší. A co dál? Hurá na nákupy! V malém Ofoase zapadlém v hlubokém tropickém vnitrozemí Ghany mezi kakaovníkovými a palmovými plantážemi nebylo možné sehnat kromě nábytku snad nic.

„Koberce“ a barvy se dovezly z hodinu vzdáleného Abiremu. Pro to, co neměli ani tam, jsme se Bill a já vydali na dalekou pouť do ghanského velkoměsta Kumasi. Cesta sice znamenala mnohahodinové kodrcání několika tro-try vesměs po hrbolatých prašných „silnicích“, ale byla úspěšná. Sehnali jsme vše potřebné ─ tabuli, počítače i tiskárnu ─ za výhodnou vysmlouvanou cenu.

Knihovna už vypadala k světu, když jsme se po pár dnech vrátili. Svoje místo si tam našly lavice, židle i poličky, vyrobené na zakázku místními truhláři. Do poliček se těšily stovky knih pro děti i pro dospělé ─ pohádky, beletrie, učebnice i naučná literatura. Ty knihovně darovali dobrovolníci a spřátelené organizace.

Po nainstalování počítačů chybělo už jen přivábit čtenáře

Zaměřili jsme pozornost na děti s tím, že časem snad přilákají do knihovny i rodiče. Děti si od nás ve školách vyslechly pestrou nabídku aktivit: kulturní odpoledne, čtení, kreslení a hry, výroba čokolády, přípravné kurzy ke zkouškám, kurz základů práce s počítačem a další.

Otevírací doba knihovny byla stanovena na pondělí až sobotu od devíti ráno do pěti odpoledne. Díky tomu mohl do knihovny zavítat každý, kdo chtěl. Organizované společenské aktivity jako kreslení a hry probíhaly ve všední dny po druhé hodině odpolední, kdy se v knihovně stavovaly děti cestou ze škol domů. Kromě toho dobrovolníci celý den dětem asistovali se čtením. Nejnadšenější byli ti nejmenší, kteří ještě neuměli moc mluvit ani rodným jazykem twi, natož pak anglicky. Těm jsme předčítali pohádky a vysvětlovali slovní zásobu podle obrázků.

Knihovna nebo komunitní centrum?

Práce v knihovně byla občas opravdu vyčerpávající. S několika desítkami dětí uvnitř se proměňovala v zoologickou zahradu. Nebo spíš komunitní centrum? Stáli jsme před rozhodnutím, jak moc děti usměrňovat. Mladí tam chodili, aby viděli své kamarády a dobrovolníky a o čtení příliš velký zájem nejevili. Na druhou stranu, knihovnu si oblíbili a konečně našli místo, kde smysluplně a bezpečně trávit volný čas, z čehož jsme měli nesmírnou radost. A co takhle naplánovat jim venkovní aktivity?! Při sportovních hrách děti vybily energii a my eliminovali hlučnost uvnitř pro ty, kteří přišli číst.

O prázdninách však bylo poloprázdno. Děti odjely z vesnice za příbuznými, pracovaly doma či na poli nebo se jim prostě nechtělo vážit cestu z okolních vesnic, když nemusely jít do školy. Zájem byl v té době především o počítačový kurz. O hodiny výuky jsme se prali, a to i přesto, že nás trápily výpadky elektřiny a nedochvilnost studentů.

Bylo úžasné vidět, jak jsou žáci šťastní, že po několika letech teoretické výuky informatiky bez počítačů ve školách, si mohou na počítač i sáhnout a sami ho ovládat! Učili se rychle. Místo, aby se poflakovali venku, konečně dělali něco užitečného. Takovou organizovanou činnost tamní děti potřebují.

Běží dodnes!

Z počátku jsem o udržitelnosti projektu trochu pochybovala, ale naštěstí zbytečně! Z Ghany mám zprávy, že knihovna funguje dodnes. V naší práci pokračují kromě stálých zaměstnanců neziskovky i noví dobrovolníci, kteří do Ofoase stále přijíždějí. Mám z toho radost a doufám, že to tak zůstane!

Kateřina Racková je studentkou Mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. V průběhu studia se zúčastnila dobrovolnických stáží v Maroku a v Ghaně. O její cestě do Ghany se můžete dočíst více na stránkách ghana.desther.cz.