Start expedice Sidecar Ride 2008

O přípravách na motocyklovou cestu Zdeňka Krupičky by se toho dalo napsat spousta. Zdeněk nemá řidičák a nejspíš ho asi nikdy mít nebude. Je postižený, má od narození nepoužitelné nohy. Maličké, znetvořené, bez citu. Spíš překážející, než aby k něčemu byly. Jinak je fit. Hraje sledge hokej, při kterém se jeho hráči pohybují na takových jakoby mrňavých sáňkách. Jezdí na raftu a občas absolvuje tandemové seskoky na padáku. Provozuje spousty adrenalinových záležitostí, ale motorka je mu odepřená. Je to paradox. Pokud přijde někdo o nohy v průběhu života, třebas při autonehodě, může motorové vozidlo po příslušném uzpůsobení řídit. Pokud se ovšem s postižením narodí, naše legislativa mu získání řidičského průkazu neumožňuje.

Kluci z pražského motocyklového BMW klubu se rozhodli v téhle věci něco udělat. Jirka Ledínský, můj starý známý, dal k disposici motorku, koupil sajdkár Velorex a spolu s Honzou Žlábkem tuhle kombinaci upravili na dálkovou cestu. Včetně toho, že do speciálního držáku mezi motorku a sajdu se dá upevnit Zdeňkův invalidní vozík. Osobním Zdeňkovým šoférem se stal Radek Kriegler, taky jezdec a fanda BMW.

Já se k tomu dostal tak, že mě tahle parta oslovila, jestli bych nejel s sebou jako novinář, že by chtěli, aby se o tom trochu psalo, aby se život vozíčkáře přiblížil lidem, kteří o tom nic nevědí.

Stejně jsem tenhle rok plánoval nějaké akce ve prospěch vozíčkářů, nějak si čím dál víc uvědomuji, jak je ze sedla motorky na sedačku invalidního vozíku blízko, tak jsem na to kývnul, i když to bylo hrozně kách. Dozvěděl jsem se to ani ne čtrnáct dní předem.

Dneska je trošku problém napsat, kdo a jak věci pomohl. Za vším se vidí skrytá reklama. Ale konstatujme tedy, že se pro tuhle věc dost našlo několik dobrých kamarádů a záštitu převzaly a projekt podpořily i některé podniky a instituce…

Díky jim tedy vyjíždíme!

V sobotní ráno je Praha skoro pustá, provoz na nule. Na Klárov dorážím asi minutu po osmé, samozřejmě úplně první, nikde ani noha. Zbytečná dochvilnost, dalo by se říct. Teprve za asi dvanáct minut přijíždí první Harley, pak další, přijíždí členové pražského HOGu, což je odbočka mezinárodního sdružení majitelů Harleyů. Dneska to ale není sraz značkový, dnes je to pro všechny, kdo chtějí vyjádřit sympatie postiženým. Takže dojíždějí i dvě ruské sajdkáry, nějaká ta Jawka a pomalu se začínají trousit bavoráci.

Radek se Zdeňkem v sajdě přijíždí snad jako úplně poslední, pak se jede na Malostranské náměstí, kde je tiskovka před odjezdem a ze Strahova už pak jede celá narůstající kolona v policejním doprovodu.

Radkovým snem bylo uspořádat u nás, v Čechách, „Love Ride“ benefiční motorkářskou jízdu ve prospěch postižených, která se už léta jezdí v Americe, ve Švýcarsku, Německu a některých dalších zemích. Spousta skeptiků měla poznámky, že u nás to nepůjde. Teď, když vidím, kolik motorkářů nás dnes vyprovází, musím říct, že se mu nultý zahajovací ročník vydařil…

Po krátkém společném svezení směrem ke Kolínu pokračují pražští motorkáři dál, my si dáváme jeden boršč pro zahřátí a pak otáčíme a vyjíždíme po okreskách směrem k hraničnímu přechodu v Železné Rudě. Už jen to by bylo na malý cestopis! Touhle trasou asi vůbec nikdo nejezdí, i když je teoreticky nejkratší. Jedeme z Tuklat přes Říčany a Jesenici na Zbraslav, pak Mníšek pod Brdy, Březnici, Blatnou a Svéradice…

Převlékáme se do nepromoků, protože padají první kapky, já si beru velkou přílbu a vyrážíme na první kilometry do Německa. Jedeme přes Dingolfing do Mnichova, kde se ubytováváme v nějakém hostelu za deset Euro na osobu a noc, ale bez povlečení, vlastní spacáky do postelí. V pokoji je osm lůžek, z toho dvě obsazená jednou ženskou a jedním tmavším klukem. Motorky zůstávají před hostelem na chodníku, věci z nich si bereme na noc na pokoj. Doufám, že ta moje neupadne, odpoledne se nějak hnul stojan, stojí teď v hrozném náklonu. Radek je obě svazuje k sobě řetězem a zamyká.

V noci mě někdo budí, tvrdí, že spím na jeho posteli, že na ní spal už celý předchozí týden. Tak jo. Nehádám se a přesunuji se o postel vedle, je mi to fuk a spím okamžitě dál.

Proč jsme vlastně zvolili tenhle mnichovský hostel? No kousek odtud je přeci továrna BMW! Správní budova, které říkají „největší BMW čtyřválec na světě“, protože je tvořena čtyřmi válcovými věžemi, vedle tovární museum ve tvaru mísy a nově postavený BMW World. Zdeněk tu ještě nebyl a rád by to viděl.

Ale druhý den ráno je pro nás BMW World zklamáním. To je v podstatě jen velká a hodně reprezentační prodejna s různými atrakcemi, jako je třeba předvádění chytrého principu rozdělování hnací síly motoru na všechna čtyři kola – u bavoráků mají různé novinky a rádi se s nimi chlubí, jenže mi chtěli vidět spíš něco z historie. A to se nám nepovedlo. Museum je zavřené a ještě prý asi do června bude. Škoda…

Tak bereme za plyn, přední kola míří na Garmisch a už zanedlouho se před námi začínají objevovat bílé vrcholky Alp. Jedeme se ohřát do Maroka, ale vypadá to, že tady ještě chvíli budeme drkotat zubama! Za Garmischem je všude kolem silnice sníh a jak se blížíme ke svatému Mořici, přitvrzuje! Kousíček cesty absolvujeme Rakouskem, pak projíždíme švýcarskou celnicí, kde nám švýcarští celníci jen salutují a hned za čárou je luxusní prodejní kiosek, kde se prodávají snad všechny existující varianty známých švýcarských kapesních nožů Viktorinox. Nejen, že nezastavujeme, ale ani mě to zastavit neponouká, já ho mám v kapse a používám na všech svých cestách už léta…

Za městečkem Maloja se kroutíme neuvěřitelnými serpentinami dolů do údolí. Sjezd je tak dlouhý, že si teprve teď uvědomuji, jak vysoko jsme museli být. A taky proč tam ležel pořád ještě sníh a byla taková zima. Dole, kde teče potok, jsou kolem silnice najednou domky se střechami pokrytými tlustě naštípanými kusy břidlice. Už jsme tedy v Itálii a pokračovat v cestě se bude příště…

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz