Vzduch je tak horký, že nás od něj pálí plíce. Takovou výheň jsme ještě nezažili – teplota ve stínu se určitě musí blížit 50 C. Nedá se ale nic dělat, jednou jsme na Hedvábné stezce, dokonce se nám podařilo dostat do Turkmenistánu, tak musíme prozkoumat jedno z jejích nejvýznamnějších měst – starobylý Merv (UNESCO).
I Čingischán by se divil
Město zde údajně založil během svého tažení do Indie Alexandr Veliký, Merv byl tehdy známý pod jménem Margiana (4. st. př. Kr.). Později, za vlády dynastie Achajmenovců a Sasánovců, byl součástí Perské říše. Svého vrcholu Merv dosáhl během zlatého období Hedvábné stezky v 11. a 12. st., kdy ho Seldžučtí Turci dokonce učinili svým hlavním městem. Stal se v té době druhým nejvýznamnějším městem islámského světa hned po Bagdádu.
Kromě toho, že Merv ležel po mnoho století na křižovatce karavanních cest, stal se i důležitou metropolí, kde se setkávaly všechny tehdejší myšlenkové směry a náboženství, zejména zoroastrismus, buddhismus, křesťanství a islám. Hedvábná stezka směřující ze Středomoří se zde větvila na severní větev jdoucí přes Samarkand (v dn. Uzbekistánu) a jižní větev vedoucí přes Balch (v dn. Afghánistánu). Obě se pak opět spojovaly za pletencem středoasijských velehor v Kašgaru (dn. záp. Čína). Konec slávy Mervu přišel jako v případě mnoha jiných středoasijských měst z rukou Mongolů. V roce 1218 vyžadoval Čingischán dodání vysokého tributu a nejkrásnější mervské panny, ale Seldžukové tehdy jeho „výběrčí daní“ sťali. Tři roky na to však nečekaně přitáhl Toluj, Čingischánův údajně nejkrutější syn, s dvoutisícovou armádou, která rozsekala téměř milión obyvatel hrdého Mervu do posledního člověka. Toluj provedl odplatu s takovou brutálností, že i jeho otec se musel divit. Pozabíjeli prý i psy a kočky. Všechny stavby, až na pár vyjímek, obrátili v ruiny. Merv od té doby leží v rozvalinách, mezi nimiž se jen pasou stáda polodivokých velbloudů.
Po starých cihlách
Druhý den našeho tranzitu Turkmenistánem vstáváme brzy a vyrážíme z Ašchbádu společně s Japoncem Edem na výlet do 400 km vzdáleného Mervu. Po čtyřech hodinách zběsilé jízdy taxíkem (viz článek Benzín za 40 haléřů) jsme na místě. Na místě, kde během věků postupně stávalo pět měst. Areál je velmi rozsáhlý – památky jsou roztroušené na ploše o průměru zhruba 4 km, přitom urbanizovaná oblast bývala mnohem větší. Vše stojí (nebo spíše leží) tak, jak to zůstalo po nájezdu Mongolů. Šlapeme tedy běžně po starých cihlách a jsme stále obklíčeni rozbořeninami kdysi mohutných hradeb. Nachází se zde však několik staveb, které rozhodně stojí za pozornost.
Mauzoleum sultána Sandžara
Ze zachovalých staveb na první pohled zaujme mauzoleum seldžuckého sultána Sandžara stojící uprostřed rozsáhlých hradeb pevnosti Sultan Kala. Hrobka vysoká 38 m se pyšní revoluční dvojitou kopulí, která se v naší evropské architektuře objevuje až mnohem později. Po obložení kopule tyrkysovými dlaždicemi však už není ani památky. Uvnitř mauzolea se nachází jednoduchý hrob, nicméně sultán Sandžar byl prý nakonec pohřben na úplně jiném, neznámém místě. Každý návštěvník uvnitř rozhodně ocení příjemný chládek, jaký je jinak v horkém Mervu nedosažitelný.
Kolem mauzolea se na polopouštní vegetaci pase početné stádo polodivokých velbloudů jednohrbých, jehož focení nám ubírá spoustu drahocenného času. Je jim zjevně úplně jedno, na jak slavném místě se pasou. Někteří z nich se jistě stanou předmětem obchodu na nedělním velbloudím trhu v přilehlém městečku Bairam Ali.
Perské pevnosti
Pronásledování velbloudů nás zavádí až k velmi fotogenické zřícenině malé pevnosti, která ani není zanesená v mapce areálu. Mnohem větší zříceniny označované jako Malá a Velká Kyz Kala stojí vedle sebe vně hradeb. Tyto pevnosti nechali vybudovat perští Sasánovci v 7. st. a je pozoruhodné, že je stále využívali i Seldžukové ještě o téměř šest století později. Naproti pevnostem nás překvapují velké blátivé prohlubně s vodou, kde se koupe parta malých kluků. Skáčou ze břehu šipky, nechávají se ochotně fotit, aranžují pro nás hromadné skoky nebo pózují na oslovi. Japonec Ed si dokonce akčně vlezl do vody (oblečený) a fotí kluky od hladiny. Vylézá totálně zablácený, takže se obáváme, že nám ho nevezmou do taxíku. Legrace a focení to ale bylo skvělé.
Poutní místo
Dostáváme se k mešitě Yusufa Hamadaniho, která je součástí nedávno rekonstruovaného náboženského komplexu kolem hrobu významného derviše ze seldžucké doby. Dnes je poutním místem. Součástí komplexu je také vyhlídková věž, z níž se přesvědčujeme o rozlehlosti Mervu.
Kluci, kteří zde pracují, nás zvou dovnitř, přestože nemuslimové do této mešity normálně nesmí. Interier je prostý, pouze koberce a bílé stěny. Pak nás vedou ukázat svému šéfovi. Příjemný správce mešity když slyší, že jsme z Čech, zvolává „družba“ a běží pro chlebovou placku velkou jako kolo od vozu. Obřadně ji trhá na půl a jednu polovinu nám cpe do batohu. Prý na znamení přátelství, protože jsme v Turkmenistánu hosty. Rádi si také nabíráme chladnou vodu z jejich podzemního rezervoáru a pijeme jako velbloudi.
Závěrem
V Mervu je i přes jeho povšechnou destrukci k vidění spousta dalších zajímavých věcí, například nejstarší zdejší pevnost Erk Kala nebo základy buddhistické stúpy – až sem se buddhismus dostal než ho razantně vytlačil nový islám. Není bohužel v možnostech tohoto článku všechny zajímavosti popsat. Navečer se vracíme zpět do Ašchabádu, abychom se dostali do našeho vydařeného hotýlku aspoň do půlnoci. Veze nás taxíkář, který sloužil v osmdesátých letech v Břeclavi.
