„Ano já vím, že je to masový vrah, ale on je, jak bych to řekla, prostě náš,“ vysvětlila mi své pocity k jednomu z největších diktátorů 20. století mladá učitelka, které přijela s dětmi na výlet do Muzea Josifa Stalina v gruzínském Gori.
Kontroverzí kolem tohoto místa je řada, pokud bychom ho nebrali jako vzdělávací instituci, můžeme ho vnímat jako skvělou ukázku propagandy kultu osobnosti.
Asi nejlepším způsobem, jak v Gruzii sehnat levné a zajímavé ubytování, je jít na místní informační centrum a prostě se zeptat. Vždy se najde nějaká ta známá bábuška, která za pár lári (gruzínská měna) ubytuje a nakrmí unaveného cestovatele. Vyrazil jsem tedy i v Gori na „íčko“. Nebylo zase tak těžké ho najít, jelikož je přímo na hlavním náměstí. Uvnitř mě překvapila jedna z vitrín. Tolik propagačních materiálů o Ústí nad Labem (o jiném českém místě ani zmínka) jsem v životě neviděl. Nic proti Ústí, ale v ČR asi existují hezčí místa k propagování.
„S čím ti mohu pomoci,“ ozvala se mi za zády lámaná čeština se silným ruským přízvukem. Otočil jsem se a tam stála asi třicetiletá dívka. „Pomáhala jsem kdysi v Česku v Ústí, tam jak kdysi stála Matiční zeď,“ vysvětlovala mi už anglicky Sofia. Svět je prostě tak malinkatý.
Nezklamala moje očekávání a poslala mě přímo za svoji tetou, které vedla malinkatý hostel. Tedy byla to vlastně jen jedna ohromná místnost s palandami v jejím domku, ale to nevadilo, nikde nikdo, a já měl útulný prostor jen sám pro sebe. „Bacha na muzeum, je to spíše takový skanzenpropagandy,“ varovala mě Sophie při odchodu z íčka.
Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Asi málokteré muzeum na světě má hned u vstupu takovéto varování. „Toto muzeum je falzifikátemhistorie. Jedná se o typický příkladsovětsképropagandy a jejího pokusu o legitimizacinejkrvavějšíhosystému v dějinách.“ Někoho by to mohlo odradit, ale mě propaganda opravdu zajímá.
Vstoupil jsem tedy do světa, kde Stalin nebyl krvavým diktátorem, ale hodným (přesto nebojácným a odvážným) strýčkem, jenž se staral o lidi všech národů Sovětského svazu. Jednotlivé epizody jeho života tu vypadají jako z filmu. Začínají obrazem rebelujícího studenta, poté následuje volnomyšlenkář „ala Kerouac“, politik a nakonec přemožitel Německa ve Velké vlastenecké válce. Je toho hodně, co člověk o Josifu Vissarionoviči Džugašvilim člověk „neví“.
Muzeum začalo fungovat v roce 1937, respektive v tomto roce obdivovatelé diktátora ohradili jeho domek, kde se v roce 1887 narodil. I nyní ho chrání pavilon v antickém pseudostylu. V roce 1957 bylo otevřeno již opravdové muzeum velebící (posmrtně) vůdce SSSR. Přestože Nikita S. Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti a jeho zločiny, v Gruzii si nikdy nedovolil zasáhnout příliš tvrdě proti místnímu rodákovi. Muzeum tak fungovalo až do roku 1989. Ani rozpad SSSR se však nestal jeho finální zkázou. Po pár letech bylo pět otevřeno a stalo se lákadlem pro turisty.
Při vstupu do místnosti se Stalinovou posmrtnou maskou, člověku proběhne mráz po zádech (pořád mám pocit, že je tam uměle udržována teplota o pár stupňů nižší než v okolních místnostech) a připomene se mu tak, kdo vlastně tento „hrdina“ byl. Všude kolem jsou zviditelněné úspěchy diktátora, ale není tu ani zmínka o gulazích, brutálních čistkách, hladomoru na Ukrajině nebo dalších obětech různých (antropologických, ekologický nebo politických) experimentů muže jménem Stalin.
Muzeum v Gori je skvělý skanzen historie a propagandy, ale je to skanzen, pravda leží někde úplně jinde, na to bychom zvláštně v dnešní době neměli zapomínat.
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
