St. Martin – ostrov rozdělený napůl

Jak se stalo, že je ostrov soli Svatým Martinem

Jedná se o ostrov v mnoha ohledech mimořádný, snad nejvíce skutečností, že je to nejmenší ostrov na světě, který patří dvěma zemím. Proto má také dvě jména – St. Martin a holandská část zase Sint Maarten. Jeho historie je, jak je tomu ostatně v Karibiku zvykem, poutavá. Celkem nepřekvaví, že ostrov objevil v roce 1493 Kryštof Kolumbus. Dlouhé roky se potom o ostrov nikdo nezajímal, z pohledu Evropanů nebyl ostrov vhodný pro zemědělství. A tak bojovní Karibové pocházející z amazonských pralesů mohli v poklidu pokračovat ve sbírání soli. Teprve počátkem 17. století se začali objevovat jak Francouzi tak Holanďané, ale nakonec si ostrov přivlastnili Španělé.

Posléze převládl zdravý rozum a obě země se zvláštně dohodly na poklidném rozdělení ostrova, které platí dodnes a nikomu přitom nevadí, že se to kdysi nedělilo na dvě přesné poloviny. Holanďanům zůstalo asi 40 procent území a menší rozloha byla nahrazena lepším přístavem a velkými solnými jezery. Existuje ale mnohem barvitější verze rozdělení ostrova, kterou do omrzení opakují v každém turistickém průvodci. Podle ní se ostrov rozdělil tak, že se z jednoho místa vydali opačným směrem dva rychlí chodci – Francouz a Holanďan. A kde se zase sešli, tak vznikly hranice. Podle jedněch se Francouz posiloval vínem a šel rychleji, zatímco Holanďan popíjel gin a proto šel pomaleji. Podle jiných zase Francouz podváděl a chvílemi běžel.

Marigot, hlavní město francouzské části ostrova, St. Martin

Chudší části ostrova slouží jako pastviny, St. Martin

Katedrála v tradičním karibském stylu, St. Martin

Smlouva a poklidné rozdělení ale příliš neznamenaly a v příštích téměř 200 letech se na ostrově vcelku pravidelně střídaly vlády holandské, francouzské a britské. Teprve v roce 1816 se ostrov vrátil k dnešnímu stavu. V letošním roce se to zase o trochu změnilo – obě země změnily vztah k mateřské mocnosti, rozvázaly spojení s okolními ostrovy (např. s Guadeloupem) a mají teď důležitější postavení, např. holanská část je oficiálně jednou ze čtyř součástí holandského království.

Svatý Martin je součástí Malých Antil. Leží ve východní části Karibského moře asi 250 km východně od Portorika a patří do severní části Závětrných ostrovů. Má pouhých 87 km2 a 75.000 obyvatel. Ostrov byl objeven Kryštofem Kolumbem roku 1493. Objevitel ho pojmenoval podle svatého Martina z Tours.

Lákadla na turisty

Turistům jsou hranice jen možností pro zajímavé momentky a pro Evropana je jedno, jestli přistál na holandské straně nebo přijel lodí do francouzského přístavu. Snad jen poněkud komplikované je to s placením. Zatímco francouzská strana platí oficiálně eurem, holandská strana si zachovala původní platidlo z Holandských Antil. Obě strany přitom berou americké dolary, jen to přepočítávání není vždy stejné – zatímco francouzské restaurace se občas snaží nalákat turisty na ultrapříznivý kurz, výměna na holandské straně je naopak často mimořádně nevýhodná. A hlavně si musíme dát pozor na to, v jaké měně je vlastně cena zboží. Předpokládá se, že politické změny přinesou euro na obou stránách.

Proč vlastně na St. Martin? Důvodů může být celá řada. Některé turisty naláká prostě a jednoduše možnost být v zimě někde v teple. A ostrov s 26 velkými plážemi má co nabídnout. Zapomenout nelze ani na to, že Phillipsburg je kvalitní přístav, takže výletní lodi plné turistů zde mají pravidelnou zastávku. Další příval turistů vyhledává zdejší bezcelní obchody, neboť zejména v oblasti alkoholu, šperků a kosmetiky je zde opravdový nákupní ráj. No a pro ty další je tu ještě jedno lákadlo – jídlo.

Oyster Pond, nejlepší zátoka pro jachtu, St. Martin

Gastronomický ráj Karibiku

Ostrovy, které jsou nějak spojeny s Francií, si drží tvář i v době dnešního turistického molocha válcujícího všechno do jednoho obrazu. A v případě ostrova St. Martin je touto tváří dobré jídlo. Vždyť se také o něm mluví jako o gastronomickém ráji Karibiku. A stojí to za to, lahůdek jako jsou třeba šneci, lanýže nebo foie gras se zde prodá nejvíce po mateřské Francii. Gastronomickou perlou je zejména vesnička Grand Case.

Řadu obědů či večeří jsem zde trávil při každé z dosavadních pěti návštěv ostrova, a vždy se jednalo o mimořádný zážitek. Ten navíc pravidelně vylepšují Američané od vedlejších stolů. Většinou je můžeme rozdělit na dvě skupiny – jedna je zde jen proto, že o ostrově četla článek v New York Times, takže večeři v Grand Case považují za společensky nezbytnou. Druzí naopak mají pocit, že vědí o gastronomii všechno a ještě k tomu to musí ukázat.

Díky tomu se večeře může změnit na grotesku. Zatímco na první skupinu je pohled spíše smutný, neboť utratit za večeři pro dva 200 dolarů, a ještě si nepochutnat, není nejlepší zážitek. Zato poslouchat jejich komentáře (Američané si často myslí, že na karibských ostrovech jim nikdo nerozumí) o tom, jak se těší na loď, kde si konečně dají kolínka s kečupem, je neocenitelné. Mnohem větší zábavu ale slibují ti „experti“. Na jednoho z nich, který se před společností vydával za znalce vína a sommeliera potom přesvědčoval o tom, že bílé Bordeaux prostě neexistuje, dlouho nezapomenu. Díky strategickému umístění mého stolu jsem mohl nejen sledovat diskuzi, ale také obsluhu, která se u stolu v obhajobě vína střídala a za sloupem se potom válela smíchy po zemi.

Dobroty na každém stánku

Ovšem nepochutnají si jen milovníci čtyřhvězdičkových restaurací. Stejně dobře jsem se najedl u každého stánku, a cena oběda často nepřekročila pět euro. Jakékoliv jídlo využívající koření „colombo“ je natolik návykové, že doporučuji zakoupit si pořádnou zásobu, mimo Karibik se toto koření mimořádně špatně hledá.

Jídlo je tedy na ostrově drahé. S ubytováním je to tak napůl – velké hotely rozhodně mezi levné nepatří, ale na francouzské straně se najde dost levných hotýlků, kde najdeme za 600 euro na týden pokoj pro dva i s kuchyní. Jen na stanování není St. Martin příliš vhodný, domorodci kradou jako straky, takže bychom večer stan asi nenašli.

Milovníci adrenalinu by neměli zapomenout na pláž Maho. Tato nepříliš široká pláž končí plotem, za kterým začíná přistávací dráha mezinárodního letiště. Ve chvíli, kdy přistává jumbo z Evropy, se sem sjíždějí nadšenci z celého ostrova. Pohled na blížící se letadlo, na které si téměř můžeme sáhnout, opravdu stojí za to. Pokus o fotografii ale bohužel díky mraku kamínků zvednutých leteckými motory často končí rozbitím objektivu.

Pohled z pevnost St. Louis, St. Martin

Václav Větvicka – profesí biolog, kterého osud zavál až do amerického státu Kentucky. Rád píše, vedle vědecké tvorby je také autorem beletrie. Pravidelně přispívá do řady českých periodik. Mezi koníčky patří cestování a gastronomie.