Expedice do kanadské divočiny je vzpomínkou na nedávno zesnulého strýce, který žil v Kanadě a miloval divokou přírodu Yukonu. Cílem bylo najít jeho srub u jezera Laberge a zavzpomínat na něj v místě, které mu bylo tak blízké.
Na podzim nás zastihla smutná zpráva. Jirkův strýc Ivan z Kanady, který pracoval jako záchranář na Vancouver Island, měl nehodu v sanitce a zemřel. Ivan emigroval v roce 1968 do Kanady.
Kdykoli mohl, jezdil na sever na Yukon do divočiny. Na jezeře Laberge si tam opravil malý srub. Chtěli jsme se podívat na místa, kde žil, a srub najít. Zkontaktovali jsme Ivanovy přátele, kteří věděli, kde je. Nejsme žádní vodáci, ale zjistili jsme, že jinak než po řece Yukon se k němu v podstatě nedostaneme. Požádali jsme Expediční fond o podporu a ten nám zapůjčil nafukovací kanoi Baraku. Měla jsem obavy z řeky, medvědů i z toho, že se ztratíme. Říct ne, jsem už ale nemohla.
Ztráta lodi
Yukon je teritorium na severozápadě Kanady, který na západě sousedí s Aljaškou. Leží na polárním kruhu, proto tam v létě není tma, zato v zimě v některých oblastech slunce vůbec nevyjde. Jeho hlavní město Whitehorse je rozlohou druhé největší město Kanady (hned po Torontu), což je s jeho necelými třiceti tisíci obyvateli trochu překvapivé. Na Yukonu panuje suché, subarktické klima – v červenci a srpnu je horko, zato v lednu teploty mohou klesnout až k mínus 50 stupňům.
Do Whitehorse jsme letěli přes Vancouver s přestupem v Londýně, ale z Evropy létají i pravidelné přímé linky. Bohužel nám levnější způsob dopravy s dvěma přestupy způsobil pro vodáka celkem významný problém, protože nám někde po cestě ztratili loď. Asi týden jsme na ni čekali v kempu, pak to vzdali a zkontaktovali jednu z početných půjčoven kánoí.
Z důvodu čekání se termín našeho vyplutí velmi přiblížil známému závodu Yukon Quest. Zimní etapy se účastní musheri s psími spřeženími. Je to tisíc kilometrů dlouhý běh mezi Whitehorse (Yukon) a Fairbanks (Aljaška). Letní etapa Questu je vodácká, dlouhá 700km z Whitehorse do Dawson City a začínala další den v poledne.
Odpoledne druhého dne cesty jsme byli na začátku jezera. A za chvilku nás začali dohánět první závodníci! Byla to pestrá směs lidí různých národností i věků. Nejprve nás smělým tempem minula copatá kanadská babička s dědou. Pak zase kanoe plná osmi veselých holek, které se střídaly ve svačení a pádlování. Lodí bylo přihlášeno sedmdesát, naštěstí nás nepředjely všechny.
Vzpomínky na strýce
V pozdní odpoledne jsme dojeli do cíle naší cesty – malé zátoky, kde jsme nechali kanoi. Na skalce nad ní se mezi stromy skrýval malý srub. Z jezera nebyl skoro vidět, ale my věděli, kde máme hledat. Byl otevřený. Uvnitř stůl, kamna, postel, nějaké zásoby jídla a malý zápisníček, kam náhodní nocležníci mohli napsat strejdovi svůj vzkaz. Nic velkého, ale nechybělo nic potřebného k přežití v divočině. Strávili jsme tu pár dní pozorováním přírody, jak to asi dělal i strejda.
Porovnávali jsme jeho fotografie s tím, co jsme sami viděli, a četli zápisky z jeho deníků. Poznali jsme různé druhy dravců i pěvců, losa, bobry, dokonce i dikobraza, chodili na výlety hustým pralesem nebo se vozili na lodi po jezeře. Sem tam jsme spatřili nějakého vodáka, ale jinak je tato strana jezera opuštěná. Tedy až na Cathersovi – rodinu, která se rozhodla žít v buši. V létě provází vodáky a v zimě pořádají výpravy se psími spřeženími. Jejich smečka čítá 68 malamutů. Navštívili jsme je, protože se dobře znali s Ivanem. Jeaninne Cathers je nejmladším člověkem, který zvládl dojet zimní etapu Yukon Questu. Učila nás, jak se zachovat při setkání s medvědy. V podstatě každá rada obsahovala větu:”Buďte v klidu”. Dobře, že jsme je zblízka nepotkali, nevím, zda bychom to dovedli opravdu použít.
Po proudu Youkonu zpět k civilizaci
Za týden jsme se museli vydat dál, nejbližší civilizace po směru proudu Yukonu byla vzdálena minimálně šest dní cesty. Jezero Laberge je považované za vodácky nejobtížnější úsek řeky. Někdy může přijít takový vítr ze severu, že vás odnese deset metrů zpět. Anebo vlny vysoké jako dospělý muž. Když jsme se vydali dál na cestu, foukal příznivý vítr z jihu. Na druhý konec jsme se dostali asi v jednu hodinu po půlnoci, díky polárnímu létu bylo pořád dobře vidět. Půlnoční slunce má své kouzlo. V těchto místech je skryté za horskými masívy, přesto jeho paprsky dají krajině světlý nádech jako chvilku před západem slunce. Ten se ale vzápětí nepromění ve tmu, ale po dvou hodinách obrátí ve svítání.
První, asi nejkrásnější, úsek cesty od Laberge se jmenuje Thirty Mile River. Řeka je tu poměrně úzká a sviští si pěkným tempem. Když doplujete k soutoku s Teslin River do bývalé zlatokopecké osady Hootalingua, stane se ohromnou a valí se osamělou proměnlivou krajinou. Hustý prales střídají spáleniště. Zajímavé je, že se oheň šíří pod zemí, tak je půda velmi horká. S požáry je velký problém. Stále vznikají a nedají se příliš regulovat, protože jsou velmi daleko od civilizace.
Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Stezka mrtvých koní
Před půl stoletím tady bývalo spoustu lidí. Míjeli jsme opuštěné osady, telegrafní stanice, zchátralé rýžovací stroje, artefakty slavné zlaté horečky na Klondiku. 17. srpna 1896 byly na Králičím potoce (Bonanza) objeveny bohaté naleziště zlata. Zpráva o zlatu se rychle šířila, začali sem mířit davy dobrodruhů, zoufalců i vychytralých obchodníků z celého světa. Připlouvali do přístavu Skagway na Aljašce. Aby se dostali k řece, museli překonat se vším vybavením a zásobami nebezpečný Chilkootský průsmyk nebo později objevený White pass, kde byli k nošení nákladu využíváni i koně. Snadno domyslet, proč se tomuto místu začalo říkat Stezka mrtvých koní.
Za pár let zde byla postavena železnice a lanovka. Zlatokopové dál pokračovali na vorech, později na parnících. Jeden takový opravený parník je možné navštívit ve Whitehorse, další ztroskotaný poblíž Hootalinguy. Do dvou let byla plošně zahájena těžba a rozebrány výnosné pozemky. Pak v roce 1898 se zlatokopové přesunuli na Aljašku a s nimi i celá zlatá horečka. Přesto je těžba zlata dodnes největším zdrojem bohatství Yukonu. Já jsem žádný valounek nenašla, ale ve Whitehorse žijí jedni čeští emigranti, kteří vlastní zlatý důl.
Po cestě jsme se spřátelili a kempovali s australskou rodinou, která podnikala cestu po Kanadě a USA. Měli tři děti, nejmenšímu byly čtyři roky. Nakonec jsme dopluli do městečka Carmarcs, kde toho není moc k vidění a doprava odsud je dost složitá. Dá se domluvit odvoz zpět u některé firmy pronajímající ve Whitehorse lodě. Pro dva to vychází velmi draho, je lepší se přidat k větší skupině a s nimi se složit na benzín. To se nám nakonec povedlo. Dalo by se stopovat, ale měli jsme moc věcí.
Z Whitehorse jsme se vydali autobusem na dvoudenní cestu přes celou Kanadu až na jih do Vancouveru a na Vancouver Island. Ale to by bylo už jiné povídání. Díky našemu putovaní jsme poznali krásný kus země a měli šanci nahlédnout do rodinné historie, která by se jinak ztratila.
Pavla Sadílková podnikla cestu do Kanady spolu s přítelem Jiřím Polívkou. Oba jsou studenty medicíny a do kanady se vydali hledat vzpomínky na Jirkova strýce. Jejich expedice byla podpořena z Expedičního fondu Hedvábné stezky.
