Srí Lanka: jeden den v životě zase někde jinde (na cestách s dětmi)

„Už je láno!“, říká téměř tříletá Lola, hodně nahlas, s dojemným nadšením a nehranou radostí. Zelenavými závěsy s bambusovým vzorem prosvítá bledé světlo. 2:30. Jiného času, nechtělo se mi měnit nastavení telefonu. Udržuju stále spojení s jiným místem. Nechybí mi. Na to jsme tu příliš krátce, asi jen tři týdny. O to je tahle cesta pro mě vzácnější. To mě jen baví představovat si ty různé časoprostory, blízkost i rozdíly. Sebe jak se přesunuji mezi nimi. Jak se tím zbavuju spousty přívlastků i vazeb. A tak se osvobozuju a zklidňuju. A je ze mě zase cestovatel. Z jistého pohledu  jedinečná, lehce sobecká savá houba, která se nacucává zážitky, aby mohla vůbec žít. Rychle připočítám 4 hodiny a je půl sedmé. Tedy připouštím ráno. Vymotáváme se z růžového závoje moskytiéry. David s Kájou se tváří, že nás neslyší. Začíná nový den další rodinné výpravy. Kája už chodí do 1. třídy a školu zatím miluje, takže se možnosti cestovat omezily na prázdniny.

Nejkrásnější ostrov své velikosti

Vybrali jsem nejkrásnější ostrov své velikosti, jak ho zhodnotil Marco Polo. Panství démona Rávany (unesl Rámovi manželku Sítu a porazil ho opičí bojovník Hanumán, který přeběhl z Indie po mostě sestaveném z opic… o tomhle příběhu je celá veliká kniha, nemá smysl zjednodušovat). Kolébku temného cejlonského čaje (přidat mléko a hodně osladit). Kapičku souše v bouřícím oceánu (Bára mu říká dravec a má naprostou pravdu, je tak přitažlivý!). Z geopolitického hlediska ještě donedávna velmi nestabilní zemi (Tamilové, Sinhálci, válka, příliš mnoho mrtvých a trpících lidí jako jsme my, a mnoha, mnoha uprchlíky, lidmi nucenými utéct z domova, ať už za hranice nebo jen na jiné místo tohoto ostrova). Dnes je klid, za cenu diktátorské vlády prezidenta Rájapaksy (vypadá jako obtloustlý Eddie Murphy, s podezřelým výsměchem – úsměv se k němu nehodí – je tu vidět všude, plakátech, penězích). Vybrali jsme si zkrátka Srí Lanku.

Global warming pohledem kouzelníka

Přeletět sem není totiž tak těžké. Přes Dubaj (opulentní oáza, kde si připadám trochu jako v nějakém dokonalém reklamním spotu) jste tu z Prahy asi tak za 1 noc, i s krátkým čekáním na  přestupním mega-letišti. A kdyby fungovaly předpovědi počasí z průvodce, mělo by tady v lednu být už po období dešťů (neobvyklé počásí se teď hodně hází na „global warming“, podobně o něm mluvili loni domorodci na Filipínách, další nadčasový jev, ačkoli je mi bližší klidné pokývání hlavou pana Roye, kouzelníka z Negomba: vždyť se přece stále něco mění. A na tom není nic proměnlivého.).

Zkreslené vzdálenosti v hlavě

Z letmého pohledu na mapu jsem  navíc – možná pod dojmem o tolik větší růžové skvrny Indie – měla pocit, že přejedu ze západního pobřeží  na východní během chvilky. Ve skutečnosti to je nekonečná cesta, v divokém reji troubících rikš, aut  a autobusů, řízených většinou šílenci (ryze subjektivní pohled), zjevně ale podle nějakých (pro mne neviditelných) pravidel, udržujících  tento chaos. Jako byste se ocitli v omamné turbulenci, do které skočíte a vynoříte se (dá-li třeba Buddha) na požadovaném místě. A nesmím zapomenout na natřásání a houpání, vzhledem ke stavu mnoha zdejších silnic. A ještě vynásobit vzdálenost mnohem větším počtem hodin, než jsem zvyklá. Třeba sto kilometrů, na průjezdné D1 za hodinku, zde za čtyři a více.

Zpátky do pokoje v rodinném domě kousek od pralesní rezervace Singarádža. Vlastně je to hotel, ale bydlí tu rodina s dvěma  malými ječícími a mlátícími se dětmi, dědeček a mladičký kluk z přímořské pevnosti Galle, zřejmě něco jako sluha. Ten je vůbec zajímavý. Jako většina lidí tady má kouzelný úsměv, bělostný a zářící, o odstín zařívější díky karamelovému odstínu pleti. A možná i proto, že je to – alespoň z našeho pohledu a pohledu našich dětí – dojemně přirozený a upřímný úsměv, zvědavý a trošinku udivený. Naservíruje nám snídani (omeletu a přeslazené malinkaté, obtloustlé banány), oběd anebo večeři (stále stejné smažené nudle) a postaví se kousek od stolu a upřeně si nás celou dobu prohlíží a směje se, božským úsměvem. Říkáme Káje, že má důležitý úkol, že teď mu tady hrajeme divadlo a on bude své rodině a ti zase dalším a dalším Srílančanům vyprávět o tom, jak jedí malé evropské holčičky.

Lví prales, v němž lvi nežijí

Znovu, proč jsem vlastně právě tady. Je tu totiž prales a ten je do naší rodiny už pevně zakořeněný.  Jmenuje se sice podle lvů – Singarádža, ale ti tu nežijí (ačkoli lev je  – snad jako symbol udatnosti – i na pestrobarevné státní vlajce, trochu žluté, oranžové a zelené a hlavně temně vínové, všimla jsem si jí udiveně, jak se třepetá na domě vlevo, když jsem dva dny po návratu do Prahy stála na tramvajové zastávce na Malostranském náměstí, další souvislost, mává mi, s vděčností přijímám tenhle drobný, osobní vzkaz).

Dnes vyrazíme na dvou až tříhodinový výlet. S průvodcem, bez něhož to tu není dovoleno. Pozorně se oblékáme. Je sice vedro a velké vlhko, ale i přesto jsme zahalení od zápěstí ke kotníkům, v ponožkách a pevných teniskách, s šátky na hlavách, vlastně v sebeobraně před přírodou, což je trochu absurdní situace. Ale s pijavicemi již máme zkušenosti. Ničeho jiného se vlastně neobávám.

Recept na pijavice (můžete přesolit)

Zatímco Lola dostává záchvaty smíchu, když je sleduje, jak se legračně pohybují, jako píďalky, u mě jde o jiný druh záchvatu (měla jsem dojem, že jen naléhavě ale odůvodněně žádám Davida o to, aby mi jí/je OKAMŽITĚ sundal z nohavice). Pršelo a teď se ze svahů tmavozelených čajových plantáží a sladěných tmavozelených korun vysokých stromů kraje pralesa valí měkkoučká bílá mračna páry. Průvodce má krátké kalhoty a holé nohy v pantoflích. U vstupní brány vyloví odněkud balíček zvlhlé soli a posolí nám všem nohy. Funguje to, možná i vaše babička tímhle drastickým způsobem likviduje na zahrádce slimáky. Nechci potkat pijavici, která se s námi v tomhle stavu kontaktovala. Kdysi jsem měla obavy, že nebudu vědět, jak je sundat, když se přisají, nebylo potřeba studovat sofistikované návody, na první pohled, instinktivně (eufemismus k hystericky) jsem je bleskově strhávala. Zde je ale spolehlivě odradila sůl.

Cestička je široká na rozpažení rukou, přehledná, většinou písčitá, místy blátivá a jindy kamenitá, vlastně je to hodně užívaná část pralesa, míjí nás místní, spěchají do školy, z práce, někteří i na motorkách, hopsavě přes kameny. Ale na druhou stranu, je to krásný les. Stoupáme po úbočí vzhůru. Pod námi hučí řeka. Průvodce téměř automaticky nachází tenoučkého hádka, předstírajícího úponek rostliny. Bere ho do ruky a zblízka nám ho ukazuje. Je sice jedovatý, ale jen trochu, a teď prý vlastně spí. O kousek dál levituje nad proudící vodou jiný had, kratší, silnější a dráždivě zelenočerný a jasně trojúhelníkovitou hlavou (zmijovití).

Na toho už jen koukáme, je jich tu spousta, mávne rukou ranger. A ještě sameček agamy svádějící fádně zbarvenou samičku jásavou fasádou a zdvihnutým hřebínkem. Taky opičky, hulmani, s tmavými tvařemi, komíhají a šustí větvemi. A obří veverka, nevšímavě až přezíravě louskající neznámou bobuli na stromě před námi. Je to paráda. I holkám se to líbí. Samozřejmě, že se Lola občas nese a v určitých fázích ji udržuji v chodu jen nekonečným příběhem o Červené Karkulce.

David si ještě domluvil noční výpravu, o té ale napíše sám (doufám, že nezapomene zmínit jak nebezpečně v pralesním přítmí může působit padající list, útočnou povahu výše zmíněných černozelených hadů už z hlavy asi nevymaže nikdy).

Jeden den z mnoha

Abych dokončila den, protože tohle je jen jeden den z našeho srílanského putování. Vedle mnoha dalších a jiných. Třeba s chrámy, budhistickými, hinduistickými, křesťanskými, muslimskými (někde se o multikulturalismu tolik nemluví a ani ty případné konflikty nemají tak jednoznačné, nekulturně kulturní pozadí), plnými soch, doutnajících olejových lampiček a voňavých tyčinek a hlavně oddaných věřících s dudlíky i jediným vykotlaným zubem v ústech zčervenalých rožvýkaným betelem. Nebo dny se slony, se skelnýma očima, monotónně se kývajícími v nejasném rytmu, upoutanými zadní nohou v rezavém řetězu. Anebo rána s čerstvou roti (aspoň tak nám přeložili delikatesu připomínající tenoučkou palačinku s míchaným vajíčkem navrch, úhledně zabalenou do papíru vytrženého z popsaného školního sešitu), či večery s moskyty, v limitovaném množství naštěstí.

Samozřejmě nesmím zapomenout na setkání s Oceánem Indickým, obezřetné laškování s divokými vlnami. Pobřeží před lety smetená tsunami a dnes znovu, snad i více zpupně zastavěná lidmi. Lidmi, jejichž krátkozrakost snad může někdy omluvit neschopnost najít jiný způsob, jak uživit sebe a své blízké. Protože chudoba je tady zřejmá na každém kroku. Je vtíravá, naléhavá a nepříjemná. Otvírá mi oči, vyvolává pokoru a ukazuje bohatství v mnoha i nepatrných, běžných věcech. A emocích.

Tehdy odpoledne si tedy ještě koupíme rohlíky povědomého tvaru, ale hustě posypané krupicovým cukrem, v pojízdné pekárně. A hrajeme karty. Nebo to možná bylo včera. Nebo o dva dny později. Vlastně hlavně nesmím zapomenout, proč jsem tady. Těch důvodů je víc.

Brýle na blízkost

Miluju být jen se svou blízkou rodinou, na našich výpravách. Taky je pravda, že mě na cestování primárně udivují a inspirují odlišnosti a novinky. Ale letos mi došlo, že vlastně nejvíc toužím po nacházení podobností. V gestech, pohledech. Ženy vracející se z práce a vesele klábosící na autobusové zastávce. Něžnost v objetí táty nesoucího spící dítě. Soustředěný, kouřící pán čtoucí noviny v kavárně. Lidi, kteří mě nevidí a které já nepozorovaně sleduju. A jsou to i povědomé vůně, světlo. Důvěrně známé napříč časem a prostorem. Ty mě uklidňují a zároveň svádějí k hledání. Cestování.

Nejširší nabídku průvodců a map Srí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz