V šest hodin ráno jsme už zase vzhůru. Po deseti dnech jsem se dnes poprvé podíval do zrcadla a docela jsem se zhrozil. Od všudypřítomného rozvířeného prachu mám oči celé zarudlé, nateklé a přivřené, takže vypadám jako Číňan, a od ostrého slunce na ledovci mám rozpraskané, nateklé a spálené rty tolik, že barvou i konzistencí připomínají tvrdé kůrky od chleba.
Jasně že od toho českého, pěkně dohněda propečeného. Určitě budu mít opary. Kalhoty se mi vzadu trhají čím dál víc a tak už budu muset pořád nosit triko uvázané v pase, abych snad na veřejnosti nebudil pohoršení. Celkově musíme vůbec vypadat o dost hůř než místní obyvatelé. Balíme se a v sedm hodin odcházíme do ulic na dolmus. Máme v plánu popojet jen do první vesnice za město a potom zase zkusit stopovat.
Stále kontrolováni
Cestou míjíme jednu žandarmu za druhou. Na každé křižovatce stojí obrněný transportér a vojáci se tváří, jakoby měli neustále prst na spoušti. Dolmus s námi jede někudy jinudy, než jsme původně počítali, takže jsme ujeli asi třicet kilometrů a vystupujeme až na křižovatce směrem na Čukurcu. Všude okolo už jsou jen íránské a irácké hranice, normální vesnice a lidé se tady nevyskytují. Za křižovatkou je jen most přes Velký Záb a velká vojenská základna.
Samozřejmě, sotva jsme z dolmusu vystoupili, převzala si nás žandarma. Vojáci nám nabídli čaj a my jsme jim na oplátku pochválili české Barumky na jejich obrňáku. To se nám zdá jako dobrý důvod, abychom se zkusili zeptat velitele, jestli se s nimi smíme vyfotit. Jenže se pořád nemůžeme odhodlat zeptat a tak není divu, že po hodině najednou jede auto a už na to není čas. Zatímco vojáci kontrolují řidiče, nasedáme. Konečně se pojede dál.
Tak jednoduché to ale zase není. Sotva jsme popojeli několik set metrů přes most, následuje další kontrolní post a uvědomělý voják. Musíme si vystoupit i s batohy a smutně koukat, jak auto musí pokračovat dál bez nás. Voják nás vede mezi baráky do strážnice k výslechu. Někam se dlouze telefonuje, pak se zapisuje všechno možné včetně jmen našich otců a nakonec se mluví o včerejším fotbalu. Po hodině jsme propuštěni a prý můžeme jít za základnu na stopa. To už je jedenáct hodin, slunce pálí a žádná auta nejezdí. Čekáme téměř hodinu.Co by v tomto odlehlém koutě země kdo vlastně pohledával? Za vojenskou základnou je u silnice krámek. Pár domorodců se diví, co my tady, a tak nás hned zvou na čaj. Sotva jsme vyndali slovník a dali se do řeči, jede kolem auto a my hned vyskakujeme do silnice a máváme.
Docela máme štěstí, dalších sto kilometrů jedeme s profesorem teologie z Vanské univerzity. Silnice se divoce kroutí po úbočích hor a určitě je vidět až do obou sousedních zemí. Na každém vrcholku a hřebeni na dohled od sebe jsou vojenské bunkry a v každém průsmyku zase ohromná kasárna či spíše pevnosti s prosklenými pozorovacími věžemi. Pevnosti jsou všechny stejné a u každé z nich se musí zastavit. To obnáší tak pět minut čekání před namířenými hlavněmi samopalů. Vůbec se divím, že nám jako cizincům někdo zastavuje. Sám by projel kontrolou za chvilku, ale díky nám cizozemcům je každá kontrola mnohem delší a důkladnější. Sečteno a podtrženo, každého řidiče zdržíme tak o půl hodiny. Ale tady na východě čas naštěstí takovou roli nehraje, ani pro řidiče ani pro vojáky a koneckonců ani pro nás. Zbytek cesty v kaňonech podél horských bystřin pokračujeme v turecko-arabské konverzaci a před druhou hodinou vystupujeme.
Na křižovatce hned jdeme do lokanty na kebap ke snídani. Však už bylo na čase, máme docela hlad a tak nám ani nevadí, že jídlo není nic moc. Po jídle jdeme znovu na stopa a zase je to stejné. Čekání, mávání, serpentiny, průsmyky, hory a hory. A taky kontroly, čekání a vysvětlování.
Platit za stop?
Slunce pálí a chce se mi spát. Ještě že teď sedí vepředu Ríša a udržování konverzace je tím pádem jeho starost. Po pár hodinách jízdy sjíždíme z hor do rozpálené Mezopotámie. Podél Tigrisu přijíždíme do Cizre a nevěříme vlastním uším, když si řidič říká o peníze. Vysvětlujeme mu, že to od něj není hezké, takhle nám kazit dojem o Kurdech. Už se kolem nás ale srocují další domorodci a tak rezolutně platit odmítáme a odcházíme pryč od užaslého davu i řidiče. Trochu čekáme, kdy se za námi někdo rozběhne, ale nic se neděje.
Už bude pět hodin večer a tady v nížině je stále příšerné vedro. Jdeme si koupit něco k pití a plánujeme, kam dál. Vypadá to, že zase za město na stopa. Ušli jsme pár kilometrů (kolem vojenské základny, jak jinak) a pot se z nás jen lije. Následující auto nás bere pětadvacet kilometrů (kolem vojenské základny, jistě) do městečka Idilu.
V něm by se měla nacházet „Alaadin Kalesi“, Aladinova pevnost, ale není tady nikde nic, jen špína a oblaka prachu. Právě začíná bouřka a silný vítr, takže od rozvířeného prachu není vidět ani na pár metrů. Prcháme do lokanty na kebap a vyptáváme se na pevnost. Všichni vrtí hlavou, že tady prý žádná pevnost není. Až po chvíli si pan učitel vzpomene – jedna starobylá pevnost tu je, pár kilometrů zpátky, ale je v areálu vojenské základny. Jak jinak. Takže smůla. Odcházíme na hlavní sinici za městečko kolem tábořících kočovných rodin, přemýšlíme, co dál, a máváme na první kamión. Ani nevíme, kam až pojedeme, tak si necháváme poradit od řidiče. V Mydiatu je to prý hezké, je to při cestě a není to tak daleko.
Hotel zadarmo a šerbet k tomu
Vystupujeme už za šera a noříme se do úzkých potemnělých uliček starého města. Historie města je spíše křesťanská, nad nízkými domy se tyčí několik kostelních věží. V rámci úspory peněz nejprve zkoušíme vlézt někam do kostela, jestli by nás tam nechali bratři křesťané přespat. Křesťané jsou tu ale nejspíš bojácní, protože všechny kostely jsou zamčené.
Vracíme se do centra na něco k jídlu a přemýšlíme, co dál. Když už jsme odhodlaní spát v prvním průjezdu, parku či novostavbě, objevil Ríša hotel. Pokoj stojí dvacet lir, ale ptáme se raději na spaní na střeše. Mladý recepční přikyvuje, že to nebude žádný problém. Na ploché střeše nám chystá postele a dokonce přináší deky a polštáře. Vrtíme hlavou, že je to zbytečné, ale nedá si to vymluvit, běží ještě pro prostěradla a co víc, říká, že je to vše zadarmo. Jsme jako u vytržení. Namísto placení musíme ochutnat místní šerbet. To je ovocné víno, tak sladké, že mám strach z ranního bolehlavu.
Radši jdeme dolů do ulic pro pivo. Když jsme ušetřili za nocleh, můžeme si dovolit luxus pár plechovek po dvou lirách. Na střeše přemýšlíme, jak to uděláme v noci se záchodem. Přece po tom pivě nebudeme běhat pořád dolů po schodech? Vše nakonec vyřešila plastová láhev s odříznutým vrcholem.
Mezitím se vrací recepční s dalším šerbetem a dvěma kamarády. Dáváme mu ochutnat fernet, jsme obdarováni broskvemi a bavíme se o všem, co nám jazykové možnosti dovolí. Jako zlatý hřeb mejdanu pouští kluci ze svých drahých mobilů západní populární hudbu. To nás moc neuchvátilo, tak se chlubíme naší nahrávkou kurdských svatebních písní. Asi po hodině jsme vyčerpali všechny možnosti konverzace a jdeme spát.
Stop do Mardinu
Plastová láhev plní v noci svou roli dobře. Jen nás zaskočilo, že její objem zdaleka nepostačuje našim potřebám. K ránu nás nečekaně budí drobný déšť. Balíme a prcháme dolů po schodech a ani nebudíme našeho nového známého. Jdeme si ještě jednou projít staré centrum. Město je plné úzkých uliček s páchnoucími kanálky uprostřed, s kozími chlívky po stranách a všude jsou kozí bobky. V rozích uliček jsou veřejné pouliční pece na chleba, takže si připadáme, jako bychom se ocitli zpátky v čase v minulém století. Po osmé hodině jdeme na stopa, stále za drobného deště.
Sotva jsme došli ke konci města, vnukl nám Alláh myšlenku zeptat se, zda skutečně jdeme po silnici na Mardin. Jasně že ne, takže se pár kilometrů vracíme s občasnými přestávkami pod střechou. Na té správné výpadovce se na nás usmálo štěstí i slunce a sám od sebe nám zastavil mladý právník jedoucí do Mardinu. Při anglicko-arabsko-turecké konverzaci nám cesta rychle utekla. Jen nás už začíná nudit pořád stále stejný koloběh otázek a odpovědí. Budeme si muset napsat něco jako náš životopis a popis cesty v jednom a dávat to místním lidem číst, abychom byli ušetřeni pořád stejných otázek typu jak se jmenujeme, odkud jsme, kde jsme byli, kam jedeme a tak dále. A když už nebude pršet, můžeme si životopis připíchnout na batoh nebo na čelo a bude to dokonalé.
Průvodce od turistické policie
V devět hodin ráno vystupujeme na okraji Mardinu. Sotva jsme ušli pár kroků, hned vedle nás prudce zastavilo policejní auto. Trochu v nás hrklo, protože jsme právě přešli silnici na červenou, ale skutečnost byla docela jiná. Policajt vyskočil z auta a začal nám cpát batohy do kufru, nabízejíce přitom odvoz, kamkoli chceme. Tenhle chlap patřil k tomu podivnému druhu lidí, kteří mají neustálou potřebu někomu pomáhat a radit a ještě k tomu být sami se sebou neuvěřitelně samolibě spokojení.
Dle našeho přání nás veze nejdřív do centra, chvíli s námi hledá lacinou restauraci s lahmacunem a jelikož je ještě brzy, pokračujeme s ním až na jeho pracoviště. Je totiž od Tourist Police a hlídá v medrese Sitti Rodvviye. Tak si u něj necháváme batohy a na oplátku si od něho necháváme poskytnout odborný výklad o Islámu, Koránu a Alláhovi. No copak bychom byli sami schopní zjistit, že zvednuté prsty dlaně pravé ruky se zahnutým palcem vlastně symbolizují písmena slova Allah v arabštině? V jeho výkladu figurovalo ještě mnoho symbolů, náznaků a počtů. Nejspíš to je nějaký súfista toho času v policejní uniformě. Ale bylo to docela zajímavé, to ano.
Mardin je starobylé městečko a ranné centrum islámské učenosti. Je plný starých a neobvyklých medres-koránových škol a mešit a rozkládá se na svahu výrazného kopce hned na okraji ploché mezopotámské nížiny. Vrchol kopce je ovšem pro normální smrtelníky nedostupný – okupuje jej totiž místní posádka žandarmy. Jdeme na čorbu ke snídani a pak se postupně noříme hlouběji a hlouběji do úzkých orientálních uliček. Starobylé centrum města je spíše arabské než turecké, takže si připadáme, jako bychom byli v nedaleké Sýrii.
Nové kalhoty
Během chůze po městě musím stále nosit triko uvázané kolem pasu, protože stav mých kalhot se neustále zhoršuje. Nechci na tomto posvátném místě nějak pohoršovat a tak koukám, jestli by se tu nedaly pořídit jiné kalhoty. A doopravdy. Jako na zavolanou jsme na bazaru objevili malý krámek s obnošeným oblečením a mají v něm kalhoty akorát na mě. Za symbolickou cenu jednoho miliónu starých lir, což je v přepočtu sedmnáct korun, podstatně vylepšuji svůj zjev a hned se cítím lépe.
K obědu si kupujeme pomeranče, tři kila také za milión, a postupně je konzumujeme na nádvoří mešit a medres. Mardin na nás dělá skutečně dobrý dojem, ale nocleh tady by byl asi nad naše možnosti. Kolem půl páté se vracíme za policajtem pro batohy, necháváme si vysvětlit cestu ke stanovišti dolmusů a téměř okamžitě odjíždíme do sto kilometrů vzdáleného Diyarbakiru.
