Koukáme z okénka Boeingu 737-800 společnosti SAS Braathens, pohled na čerstvě zasněžený Longyearbyen právě zmizel za mraky a výhled z letadla zahaluje už jen nekonečná bílá peřina, osvícená ještě zimním arktickým sluncem. Je nám trochu smutno, celkem jsme si na Špicberky za ty necelé dva týdny zvykli, a není nám moc do řeči.
Datum: 23.03.2007
Poloha: 12 500 m n. m., norský vzdušný prostor
Počasí: -55 °C, silný vítr, turbulence
Nálada: tak zase domů
Skoro celou minulou noc jsme po dlouhé diskusi s Mirkem Jakešem strávili ještě hodnocením naší výpravy a úvahami nad tím, co bude dál, co je prakticky proveditelné a na co se dají sehnat peníze, resp. co jsme si schopni ufinancovat sami, stejně jako tuto výpravu, jejíž náklady sponzorský příspěvek pokryl jen z nepatrné části.
Přesto, že jsme na Špicberkách určitě cenné zkušenosti získali, výsledek není takový, jaký jsme plánovali.
Za prvé moře nebylo na velkých plochách vůbec zamrzlé a rovněž mořský led nebyl takové konsistence, že by se na něm dalo bezpečně pohybovat – místy byl jak ledová tříšť, že přes na pohled pevné skupenství jsme se propadali až po kotníky do ledové kaše, anebo nebyl dost pevný a existovalo nebezpečí, že se s námi odlomí kra a vydá se na volné moře (což nám později potvrdili i místní záchranáři). Proto nebylo možné podniknout plánovaný přechod fjordu Stor.
Dále náš pochod zastavily roztržené stany poté, co jsme tři noci a tři dny strávili ve sněhové bouři a stále sílícím vichru, ale o tom jsme již podrobně psali. Jsme si dobře vědomi naší velké chyby, že jsme si stany (byť označené jako expediční), které jsme dostali od sponzora naposlední chvíli, neprohlédli a nevyzkoušeli předem, jelikož do arktických podmínek není možné vyrážet bez důkladně prověřeného vybavení.
Proto začínáme uvažovat o posunutí termínu zamýšlené expedice na severní magnetický pól a zvažujeme možnosti nabytí dalších zkušeností.
Na druhou stranu pozitivním zjištěním je skutečnost, že si naprosto rozumíme a tvoříme dobrý tým, což je také podstatné. Bohužel v této souvislosti musíme podotknout, že s Petrem Pavlíčkem, kterého jsme předem vlastně neznali, nicméně brali s sebou jako člověka, který mázkušenosti se severními oblastmi a potenciálně dalšího člena týmu, jsme si vůbec neporozuměli a že nadále budeme podnikat výpravy pouze ve třech.
Za chvíli budeme přistávat v Oslu, a tím se tedy uzavírá další kapitola příběhu Ondry, Jirky a Vaška z Cest na sever.
V nejbližší možné době se můžete těšit na fotografie a film z naší výpravy, a rádi zodpovíme všechny Vaše vážně míněné dotazy a připomínky, co nejdříve to bude možné po našem návratu.
Více informací o expedici a diskusní fórum najdete na www.cestynasever.cz, odkud byl tento text převzat.
