Koneckonců i vyprahlé pláně vnitrozemské mesety mají rozhodně blíž k podhůří Atlasu než k sladké Provence. Hluboké lesy a třítisícové pyrenejské svahy svou neprostupností způsobily neslavný konec nejednoho válečného tažení, a tak dějiny na obou stranách hor po dlouhou dobu kráčely docela odlišně. Ti kdož se narodili v kamenných domcích v samém srdci Pyrenejí pak stáli tak trochu mimo dění, a právě staletí izolace vytvořila v každém z mnoha pyrenejských údolí krajinu s jinou náladou, jiným dialektem, tradicemi a především lidmi.
export_hs_gallery
Komunikační boom zbořil během posledních pár desítek let přirozené bariery, které svou tisíciletou neměnnou přítomností oddělily různé názory, lidi a kultury. Vysoké horské hřebeny, vzdálenosti či moře přestaly být hranicemi. Svět bez hranic, to je, jako kdybyste vzali všechno, co máte ve spíži, a sesypali to do jednoho hrnce. Nebude to k jídlu. A není divu, ve zmatku chutí a vůní nezůstane nic z jejich původní hodnoty. Myslím, že to ale zatím není ještě tak zlé. Těch pár dní v Pyrenejích mě přesvědčilo, že i v Evropě existují ještě místa, která chutnají a voní divokou krásou.
Monte Perdido
Městečko Bielsa leží jen pár kilometrů od hranic a s francouzským Aragnouet ho spojuje 3070 m dlouhý tunel. Na západ odtud se proti proudu Río Cinca táhne údolí Valle de Pineta, jehož východní konec uzavírá 3355 m vysoké Monte Perdido. Perdido znamená španělsky „ztracený„. Naše cesta začala právě pod „ztracenou horou“.
Slunce rozpouští ranní mlhu a první horké paprsky nechaly vyrůst monumentální Monte Perdido přímo nad našimi spacáky. Do kempu jsme včera dorazili už za tmy, a tak si tenhle tří tisícový kopeček schoval svou estrádu do narůžovělého rozbřesku. Dívám se, jak vyrůstá přímo přede mnou, a konečně rozumím tomu podivnému jménu. U nás se tomu říká bludný balvan, jenže tento někdo zvětšil přinejmenším tisíckrát. Na západě se v dálce třpytí zasněžené špičky dalších pyrenejských velikánů, ležících už v NP Ordesa.
Vychutnáváme si poslední doušky čaje uprostřed svěžího horského rána a netrpělivě usedáme do sedel našich biků, abychom se vydali na východ. Někde pár set kilometrů jízdy před námi šplouchají vlny Středozemního moře o skalnaté pobřeží Costa Brava. Tam naše cykloputování za pár dnů skončí.
Do sedla de Sahún
Do Pyrenejí jsme přijeli v polovině srpna. Doma pomalu dozrávalo obilí a tady příroda excelovala v těch nejjasnějších tónech zelené. Temné borové lesy kontrastují s jemnými odstíny horských luk, jimž nechybí nic z májové svěžesti. Silnice jen zvolna stoupá kaňonem Río Cinquenta. Čas od času zmizí řeka kamsi pod vrstvu obrovských balvanů, jež tu na své cestě údolím zanechal kdysi ledovec. Asfalt lemují stříbřité růžice horských jestřábníků a ze strmých skalních stěn trčí roztřepané větve borovic. Mezitím co debatujeme, proč se tahle řeka jmenuje zrovna Cinquenta = padesátka, polyká nás další asi stometrový tunel.
export_hs_gallery
V kaňonu nejsme sami. Na skalách za řekou posedává hejno orlosupů. Máme zpekla štěstí! Orlosup bradatý je dnes bohužel už velkou vzácností a Pyreneje jsou jedním z posledních míst v Evropě, kde lze tyto dravce při pořádném štěstí ještě obdivovat. V horské vísce Plan končí nejen asfalt, ale i příjemný „turistický“ sklon stoupání. Prašné náměstíčko je jako vystřižené z westernu, jen místo zakouřeného saloonu mu vévodí dřevěná „infobouda“. Usměvavá Španělka nás ochotně informuje a zvědavě po očku pokukuje po našich kolech. Nejspíš se jí nechce věřit, že 900 výškových metrů, které nás dělí od sedla Puerto de Sahún, chceme po tomhle hlinito-šotolinovém „stoupáku“ vyjet nějak jinak než autem.
Asi o hodinu později kolem mě jedno takové profrčí. Posádka džípu evidentně nezaregistrovala ani šedé horské krávy pasoucí se pár metrů od cesty, natožpak stále prudší stoupání. Přemýšlím kolik koňů se asi vejde pod takovou kapotu a docházím k závěru, že je to vlastně úplně fuk, protože zrovna mně by teď bohatě stačil i jeden. Co se aut týče jsem naprostý laik, ale ať už jich pod kapotou měli dotyční 50 nebo 100, nevychutnali si tenhle parádní pyrenejský prďák tak jako my.
Cyklistické útrapy
Zdejší moscas (mouchy) jsou obdobného názoru a překvapivě hbitě se adaptovaly na otravování za jízdy. Slunce pálí, svaly pálí taktéž a těžko rozsoudit, kdo z nich víc. Martin už pochopil, že mouchám je celkem fuk, jestli jede desítkou nebo pětadvacítkou. Ono nakonec lepší muší nožičky za jízdy než komáří sosák čekající na chvilku odpočinku.
Vzduch voní po borovicích a kopce i údolí se topí v nepřeberných odstínech zelené. Očima hledám cestu do vesnice nalepené přímo doprostřed protějšího téměř kolmého svahu. Ta, po které jsme přijeli my, se teď klikatí hluboko pod námi a pohled dolů nám plní cévy novými přívaly adrenalinu. Pár set metrů pod vrcholem cesta graduje. Kola se smekají po štěrku a nohy zcela jasně protestují. Preventivě zkouším přeřadit na lehčí převod, ač dobře vím, že už minimálně půl hodiny není kam. Těch posledních pár desítek metrů prostě nevzdám. Začíná poprchávat.
V 1989 m vysokém sedle de Sahún se líně převaluje mlha a střídavě odkrývá fantastické výhledy. Neroste tu už ani kosodřevina, zato v nízké trávě všude okolo kvetou desítky fialových ocúnů. Kousek opodál stojí srub v typické kombinaci dřeva a kamenů. Sedíme okolo mohutného stolu a zapíjíme výjezd nefalšovanů moravsků slivoviců. Do kempu zbývá 40 km lahůdkového sjezdu.
Ve stínu Alp
Řeky patří k horám jako sůl na krajíc chleba. Osolený chutná o poznání lépe. Na pyrenejských svazích jich pramení mnoho. Všechny si razí cestu dolů na jih do úrodných nížin řeky Ebro. Na počátku i konci každého našeho dne v Pyrenejích stála právě řeka. Bylo jich osm. Ráno jsme opustili jednu, abychom večer mohli usínat za bublání a klokotu jiné. Byly to takové „zálety“. A nebyly zadarmo. Každá slušně vychovaná řeka totiž protéká údolím a logicky vzato, jedu-li z jednoho takového údolí do druhého, postaví se mi zcela jistě do cesty pořádný kopec.
Byla jsem párkrát v Alpách. Leží v centru Evropy, a tak jsou blízko. Jezdí sem spousta turistů, je tu spousta vleků, lanovek a horských středisek, přeplněných hotelů a všude je cítit kšeft a peníze. Zlatý důl jménem Alpy si vystavěl kariéru na kopcích. Pyreneje neleží v centru, ale téměř na okraji Evropy. Není to sem díkybohu tak blízko a možná právě proto zaostaly ve stínu Alp. Najezdili jsme tady pár set km a za celou tu dobu jsem viděla jen jedinou lanovku a ani jeden „alpský“ hotel. Přičtěme jim i tohle příjemné překvapení k dobru.
Z Aragonie do Katalánska
Město Campo leží v údolí Esery a má jen 500 obyvatel. Zajdete-li sem v podvečer, stanete se svědky zvláštní hry zvané birllas, kterou tu v úzkých uličkách hrají výhradně ženy. Podobá se kuželkám a všechny účastnice se při ní výborně a hlasitě baví. Hraje se tu už po dlouhá staletí a myslím, že tahle tradice ještě něco vydrží.
Hned za městem najdete vodní elektrárnu. Tady v Pyrenejích má vodní elektrárnu kdejaká ves. Jsou navzájem propojeny desítky kilometrů dlouhými trubkami, které mají podobu korýtka, neboť voda je v nich tažena po vrstevnicích. Asfaltka se stáčí v neustálých serpentýnách a perfektně tak blafuje. Člověk pak nějak příjemněji vnímá stoupání, a tak nám těch 400 výškových metrů do Egey rychle uteklo. Po cestě voní tymián, jehož tu podél cest kvetou celé bílé koberce, a na planině za Egeou zrají hned u silnice hrušky.
Sjíždíme k další z pyrenejských řek s poetickým dívčím jménem Isabena. Dnešní etapa je odpočinková a vymyká se harmonogramu „půl dne nahoru a půl dne dolů“. Je to takové chvíli nahoru, chvíli dolů a zase chvíli nahoru… Ještě než vjíždíme za Isabenou do úzkého kaňonu, odpočíváme ve stínu stromů u Monasterio de Obarra. Románský klášter i k němu vedoucí lomený most pocházejí asi z 12. stol. Po Pyrenejích je rozeseto mnoho takových staveb. Samotný kaňon Isabeny je geologickým skvostem. Místy je tak uzoučký, že se do něj silnice ani nevejde a vypadá jen jako niť, na níž jsou místo korálků navlečené střídavě mosty a tunely. Isabena hučí stále hlouběji pod námi a skály z červeného vápence nás svírají čím dál tím víc.
Po dvanácti kilometrech nás opouští nejen Isabena, ale i příjemně chladivý vzduch jejího kaňonu. Slunce si mě opět bere do parády a dává mi co proto. Klikatice ve skalnatém svahu před námi je předzvěstí blížícího se sedla. Vypadá hrozivě, ale zdání tentokrát klame. Sedlo Alto de Bonansa je dobrým důvodem pro chvilku lenošení. Zvláště pak, když je odtud konečně vidět nejvyšší pyrenejský vrchol – 3404 m vysoké Pico de Aneto. Tohle sedýlko je pro nás v Aragonii poslední. Za chvíli sfrnkneme dolů k řece Noguera Ribagorcana a hned za mostem už se ocitneme v Katalánsku. Katalánsko je od r.1979 autonomní oblastí a jeho západní část, do níž jsme právě přijeli, se jmenuje Llérida. Nezbývá než se s Aragonií rozloučit. Sbohem Aragonie.
Vesnice jistoty
Den který začne u „šťastného mostu“ a skončí ve „vesnici jistoty“musí nutně být podařený. A byl. Byl stejně slunečný a stejně jiný jako všechny ostatní dny v Pyrenejích. Pont de Suert je malebné městečko. Kamenné domky s balkony, přetékajícími květinami všemožných barev, rozněžní snad každou ženskou duši. Samotný šťastný most, po němž bylo město pojmenováno, ale zrovna moc vesele nevypadá. Stojí v azurově modré přehradě hned za městem a trochu mi připomněl slavný avignonský most St. Benetz. Je ho totiž také jenom půlka. Působí důstojně a melancholicky a člověka při pohledu na něj napadá, že když se pod ním ještě nerozlévala přehrada ale řeka, byl potřebný a určitě i šťastný.
Čekají nás dvě sedla. Obě mají kolem 1400 metrů, a tak se do toho s chutí pouštíme. Zpočátku to jde trochu ztuha. Nejsme tu první den, takže mě únava příliš nezaskočila. Zdá se, že v krizi je i mé kolo. Nemůže nadávat, a tak alespoň potichu vypouští duši. Dobyté sedlo Viu de Llevata se v mém podání mění v rychloservis. Léčím tu kolo i své tělo. Můj „žaket“ spraví tatranka a na splihlou „kolí“ duši platí záplata. Není kam spěchat.
Osamělý pastevec
Polední horko nás uložilo do trávy, a tak si tu nádheru všude kolem v neskutečné pohodě užíváme. „Buenos días“, ozve se nad námi.“Que tal?“ Jmenuje se Jose Maria a je jediným stálým obyvatelem asi dvaceti domů stojících přímo v sedle. Trochu nás to šokuje. Tuhá zima zažene každý rok „letní podnájemníky“ do útulnějších měst, vysvětluje José.
Povolání pastevce bych mu tady v Pyrenejích i záviděla. Ukazuje naproti do kopců, kde se za hlasitého cinkání pase jeho stovka krav. Říká, že krávy jsou jako ženy. S úsměvem kvituje naše dost různé reakce a rychle dodává, že to rozhodně nemyslí zle. Některé metafory jsou, zdá se, internacionální. Krávy jsou nám ženám podle jeho filosofie podobné jinak – v čistě ženských záležitostech.
Jose je výřečný, protože Češi se tu hned tak nevidí a Češi na kole, to už je skutečná vzácnost. Hřeje mě vědomí, že alespoň někde nám ještě „řízkoví turisti“ nestačili utrhnout z ostudy kabát. V Coll de Perbes pěkně fouká. Od prvního sedla jsme ujeli jen 5 km a krajina se neuvěřitelně proměnila. Místo smrků a borovic oblé béžovošedé a téměř bezlesé kopce. Záplava holých plání působí smutně. Silnice se spouští v nekonečných serpentýnách do údolí. Přibývá stromů i opuštěných kamenných vesnic roztroušených po svazích. Na takovéhle sjezdy se prostě nezapomíná.
Senterada je po dlouhých kilometrech prvním obydleným místem. Río Flamicell, na níž teď z mostu shlížíme, je stejná jako nespočet dalších pyrenejských říček. Každé jaro v ní nové přívaly vody probouzejí život, aby se pak na podzim proměnila zpět v nepatrný potok.
Na věhlasné portské se těšíme už od Prahy. Patří ke Katalánsku asi jako zadek do kalhot. Hospůdka, do níž jsme v Senteradě zapadli, je snad starší než čas. U baru postává pár štamgastů a na stěnách visí staré zažloutlé fotky. Sladké a silné vino porto nás opájí pěkně po španělsku. Najednou se nemůžu dočkat až zase sednu na kolo a vyrazím vstříc dalším pyrenejským kilometrům. Cítím portské snad i v konečcích prstů. Je nám tu s ním dobře.
Přes hory adoly do Andorry
Andorra je pyrenejským pupkem. Vypadá tak na mapě i ve skutečnosti. Nepostrádá nic z toho, co by takovému pořádnému pupku nemělo chybět: je malá, bohatá a je tu rušno. Razítko z andorské celnice – to je něco pro vaši image. Váš pas a tím pádem i vy sami s ním budete vypadat scestovaleji. Na tyto trpasličí země zkrátka leckoho nachytáte. Na celnici je však rušno, takže obligátní celní kontrola, natožpak nějaké zbytečné razítkování, je to poslední, na co si v tom spěchu celník vzpomene.
Většina ze 40 000 obyvatel andorrského knížectví je soustředěna podél toku Río Gran Valira. Údolím vede hlavní dopravní tah spojující Francii, Andorru a Španělsko. Projedete-li Andorrrou právě tudy, nejspíš vás v záplavě benzinek a supermarketů přepadne dost rozpačitý pocit. Nazvěme ho třeba zklamáním. Na Andorru se musí jinak. Tři andorrská údolí lemují hřebeny téměř třítisícových vrcholů a mít tuhle minizemičku jako na dlani z výšky je totálním zážitkem.
Údolí divoké Noguery Pallaresy, na níž jsme včera okusili něco ze slastí raftování, leží v nadmořské výšce kolem 700 metrů. Do Coll de Cabris tedy zbývá směšných 1600 m převýšení. Kilometr a půl vysoká kolmá stěna už je pořádné sousto. Drkotáme se vzhůru po šotolině. Tachometr váhá mezi pěti a šesti kilometry za hodinu, což je takové svižnější procházkové tempo. Podél cesty zrají velké fialovočerné ostružiny, a co chvíli mě nutí zastavovat. Ostružin jsem se přejedle hned první den. Každé další ráno mi pak předsevzetí dnes odolat jejich sladkému kouzlu vydrželo přesně k prvnímu obsypanému keři. Obdobně je tomu v Pyrenejích s houbami. Houbařit se tu dá ledajak. Stačí si třeba odskočit do lesa vykonat nezbytné záležitosti a člověk už o nějaký ten decimetrový hřib zakopne.
Až do oblak
Coll de Cabris je se svými 2300 metry nejvyšším bodem, na který jsme tady v Pyrenejích vyšlapali. Není to sedlo ledajaké, nýbrž hraniční. Šotolina, po níž jsme ze španělské strany vystoupali, tu končí a dolů do Andorry pokračuje dvouproudová asfaltka. Sedlo je hranicí se vším všudy. Dokonce vlastní dvě jména. Zatímco v mapách je uváděno jako Coll de Cabris, tady nahoře stojí cedule s nápisem Coll de la Botella. Botella znamená láhev. Jmenovat se „lahvové sedlo“ se mi zdá být sympatičtější. Hladká asfaltka příkře klesá do andorrského údolí. Po hodinách jízdy po hlíně a kamenech je jako pohlazení. Dnes budou padat rychlostní rekordy.
Přejezdem Andorry naše cesta napříč Pyrenejemi ještě zdaleka nekončila. Šlapali jsme dál přes Bohem zapomenuté pohoří Sierra del Cádí, a pak na jihovýchod až do duchovní Mekky Katalánska – Montserratu. Odtud zbývalo k divokému pobřeží jen necelých 50 km. Pyreneje nám svojí panenskou krásou vyrazily dech. Místo, kde na sebe krajina bere tisícero podob, kde se úzké silnice klikatí do kopců v nekonečných serpentýnách, kde si divoké řeky probíjejí cestu skalnatými kaňony, kde stojí kamenné vísky s tichými románskými kostelíky, kde zrají tak sladké ostružiny a teče tak skvělé portské si musí zamilovat snad každý.
Slova mohou být jen slabým odvarem skutečných dojmů a zážitků. Když jsme odtud odjížděli, vzpomněla jsem si na neskutečné ráno pod Monte Perdido. V to ráno mi tenhle přerostlý bludný balvan vyrůstal přímo před nosem. Svahy Monte Perdido se zdály být tak příkré, že by podle nich Pythagoras mohl konstruovat své trojúhelníky. To co nám pod ztracenou horou Pyreneje hned na úvod předvedly bylo doopravdy „mega“.“Mega“ bylo i všechno potom. Pyreneje nejsou totiž jen tak nějaké kopečky a rozhodně vás nezklamou!
Autorka článku Veronika Blažková pracuje jako průvodce CK Adventura.
