Dnes je v Soroce problémů až dost – v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ.
Slavomír Horák
Po řece Dněstr plují ledy,
Nechávajíc u břehu svoje sledy.
Sorocká pevnost na břehu mlčky stojí,
proti ní Turek ni Rus dávno nebrojí.
Tak dávno plavou ledy řekou.
Ráno se dostáváme do chaosu na autobusovém nádraží. Jsou svátky a jízdní řád platí značně symbolicky. V 7 hodin sice odjíždí maršrutka, ale už je plná – lístky jsou nám k ničemu. Bere nás jeden borec černou maršrutkou, i když ta se plní až po více jak hodině. No, hlavně, že jsme vyjeli.
Nejprve už známou cestou do Orhei a poté se pole okolo stáčejí na sever. Milice na silnicích prudí stejně jako jinde – náš šofér se vrací s mnohoznačným úsměvem na tváři a zamrzlý. „Vot ješčo protokolčik“. O obsahu toho „protokolčiku“ můžeme pouze spekulovat.
Po dvou a půl hodinách jízdy se dostáváme do Sorocy. Studené počasí, sněhem přikryté provinční městečko, jedna hlavní ulice, okolo které jsou koncentrovány všechny významné body. Z našeho turistického hlediska je nejdůležitější pevnost Soroca na břehu Dněstru. Tam na druhé straně řeky je už Ukrajina – láká mě to přejít si jen tak na druhou stranu na černo. Ale je to samozřejmě nesmysl – asi by to neprošlo s vízy.
Pevnost je bohužel rovněž zavřená – není sezóna – a ani v muzeu, kde byly avizovány klíče, evidentně nikdo nebyl. I tak můžeme obdivovat mohutnost jedné z významných pevností tady na bývalém pomezí Ruska, Polska a Osmanské říše.
Svahům nad městem se říká Cikánská čtvrť, kdysi zde žili cikáni. Dnes zde nacházíme jednu synagogu, tedy i silnou židovskou populaci. Uličky směrem nahoru nabízejí píše tristní pohled. Spousta domků je opuštěných, zahrádky neudržované a úplně nahoře se tyčí torza nedostavěných kdysi zřejmě velkoryse projektovaných staveb. Tady často skončily nebo končí peníze ze „zarobotků“ (cest za prací) – lidé odcházejí většinou do Ruska, ale někteří se uchytí i v Polsku či v Západní Evropě.
Dnes je v Soroce problémů až dost – v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ. Výplaty sice nejsou nijak velké – okolo 800-1500 lei podle místa (asi 50-90 dolarů), ale kdy se do toho započítají i výtěžky z vlastních „ogorodů“ (zahrádek), zaručuje to relativně slušné živobytí. Pro srovnání maršrutka do Kišiněva a zpět stojí asi 60 lei. Hůře jsou na tom důchodci, kteří se musejí spokojit s penzemi od 200 lei výše, což vydá opravdu jen na živoření.
A tak si lidé přivydělávají převážením věcí z Ukrajiny a zpět. Jenomže ani tady nemají klid – všude číhá někdo, kdo má moc zadržet, udělit pokuty, respektive požadovat úplatky. Podle chlapíka, se kterým jsem se bavil cestou zpět, tak je v tomto směru „nejvyspělejší“ ruská milice. „Oni nám spíše říkají – když dáš, tak dáš, když nedáš, tak nedáš. A to jim člověk ještě i rád dá – tu trochu jablek, tu bedničku švestek, podle toho, co vezeš. Ale Ukrajinci se jen derou k penězům.“
Na Ukrajinu jsme si to nakonec netroufli a spokojili se s obdivným pohledem na motorovou bárku, která si v poměrně rychlém proudu klestila cestu mezi plovoucími ledovými krami, valícími se korytem. Ale pozornost pohraničníků jsme přece jen vyzkoušeli. Zcela nepozorováni jsme prošli hraničním pásmem až k přívozu – jenom počkat na člun a dojet si na druhý břeh. Volíme raději cestu po moldavském břehu. I tak se nám podaří vstoupit do pohraničního pásma. Rád bych věděl, jak je definována ukrajinsko-moldavská hranice na Dněstru. Pokud je limitována břehy řeky, tak jsme úspěšně překročili moldavskou hranici a procházeli se po ledu. Byl odtud nádherný podhled na pevnost. Až tady jsem si uvědomil, jak asi mohlo být případným obléhatelům pevnosti, zvláště když věděli, že za silnými zdmi byla studna a dostatečně zásoby.
Naše objevitelská cesta po břehu řeky končí u ne zcela silného ledu – vzdáváme to a odcházíme na autobusové nádraží. Nepotvrdily se chmurné předpovědi řidiče, který nás vezl sem. Podle něj jsme si měli dávat velký pozor, abychom rozhodně nebyli na nádraží déle jak ve čtyři hodiny – že nic potom už nejede. Nakonec se dozvídáme, že poslední maršrutka odjíždí v 17.00.
Cesta zpět je příjemná, protože se bavím s jedním člověkem ze Soroky. Vyprávíme si o Moldávii – chudák mě tak považoval za Rusa z Kišiněva, že jsem ho přitom musel nechat. Asi to ani nepoznal, ale řekl mi spoustu věcí o Moldávii a hlavně o Soroce – část z nich jsem ventiloval výše.
V Kišiněvě stíháme večerní okružní procházku po městě, nákup nezbytných propriet k večeři – víno a pelmeně. Pelmeně sice byly z pytlíku, ale víno – Rošu de Percol – bylo skvělé.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
