Somaliland. V zemi, která neexistuje.

Za hranice

Opouštím Etiopii. V chaotickém příhraničním městečku najdu nenápadné dveře, za kterými se skrývá pasová kontrola. Po krátké kontrole víza, které jsem si vyřídil na diplomatické misi v Addis Abebě, se ocitám v Somalilandu. O kus dál si kupuji jízdenku na minibus. Je v něm dost místa, nerozpadá se a dokonce má Wi-Fi. Na tohle v Africe nejsem zvyklý. Po tříhodinové cestě přijíždíme do centra hlavního města Hargeisa. Přes službu Couchsurfing jsem v kontaktu s jedním s místních, se Salebanem. Požádám řidiče minibusu, aby mu zatelefonoval a mezitím čekám v blízké kavárně. Okolí je zašlé, ale lidé vypadají přátelsky. Za chvíli mě vyzvedává Saleban. Společně se projedeme po centru města a poté zamíříme na blízký kopec pozorovat západ slunce nad Hargeisou. Není to žádná upravená vyhlídka, prolézáme mezi železnými výztužemi staveniště. Na večeři jdeme do pěkné moderní restaurace, zjevně oblíbené mezi zdejšími nepočetnými cizinci.

Přespal jsem v jednoduchém pokojíku v domě svého hostitele. Dnes dopoledne má volno, takže mě může odvézt na ministerstvo turismu. Tam potřebuji kvůli povolení k cestování mimo hlavní město a k návštěvě jeskyní se skalními malbami Laas Geel. Pokud má turista zájem, je možné najmout si ochranku. Budova ministerstva je jednou z mnoha betonových kostek obklopených prašnými cestami, takže bych ho sám hledal obtížně. Během čekání na vyřízení žádosti se bavím s odvážným Japoncem, který se zítra chystá do Mogadiša, do opravdového Somálska. K budově, kde se platí vstupné do archeologického naleziště, opět kličkujeme bludištěm nenápadných cest.

Saleban řídí zdejší fotovoltaickou elektrárnu, takže mě odpoledne vzal s sebou do práce. V poušti za městem mě provádí kolem panelů, které výrazně snížily cenu elektřiny pro obyvatele hlavního města. Dříve tu byli závislí pouze na naftových generátorech a platili více než dolar za kilowatthodinu.

Za hranice města za historií i mořem

Další den ráno mě Saleban cestou do práce odvezl na zastávku autobusu. Odtud pokračuji po jedné z mála asfaltových cest pouštní krajinou až do malinké vesničky, jejíž jedinou zajímavostí je blízkost jeskyní Laas Geel. Pár chatrných domků a kolem písek a spousta koz. Hledám někoho, komu bych mohl vysvětlit, co tu pohledávám. Mladý kluk umí trošku anglicky, společně najdeme někoho kdo umí ještě líp. Mezitím vysvětluji, kam mířím a kolik jsem ochoten zaplatit. Po chvíli se objeví zrezlé auto. Mimo řidiče je v něm uniformovaný chlap se samopalem a kdosi, kdo tvrdí, že je průvodcem. Vyrážíme do pouště, směrem k nedalekým skalám. Tam si prohlédneme maličké muzeum a pak už stoupáme k převisům, na kterých jsou krásně zachovalé barevné malby. Jsou údajně zhruba 20 000 let staré. Znázorňují dobytek, lidi i divoká zvířata. V obrovském počtu, převis za převisem. Po návratu do vesnice čekám v prachu cesty na odvoz zpět. Nabere mě minibus, kterým se vracím do hlavního města.

Zbytek dne trávím v ulicích. Na zdech obchodů září ručně malované obrázky jejich sortimentu.  Prohlížím si válečný památník, na kterém leží MiG-17, který v roce 1988 používala somálská vláda k bombardování města. Procházím úzkými uličkami trhů. Nejzajímavější jsou pouliční směnárníci. Sedí u obrovských hromad somalilandských šilinků. Před nenechavci je chrání sítí, která je přehozena přes balíky bankovek. Tato měna je dost nepraktická a skoro nikdo ji nepoužívá. Lze tu běžně platit dolary a místní nejraději platí mobilem. Vytahování smartphonu při platbě za drobnost u chatrné chýše z větví vypadá docela bizarně.

Dnes ráno opět mířím na autobus, tentokrát do přímořského města Berbera. Tam přijíždím po třech hodinách jízdy. Procházím ulice a snažím se najít ubytování. Skončím v jednoduchém, ale čistém hotelu, kde platím 10 dolarů za noc. Je čas oběda, takže vyrážím do skromné restaurace na rybu. Je to docela rozdíl oproti vnitrozemí, kde v restauracích vládne něco z kombinace rýže, špagety, koza a velbloud. Jdu podél přístavu se zrezlými vraky a barevně pomalovanými rybárnami až k pláži. Pokračuji podél ní až ke skupině místních. S ohromením pozoruji ženy, které se koupají s odkrytými vlasy.

Cestou zpátky se procházím ulicemi. Běloch tu je velice výjimečným zjevem a zvídaví lidé sedící v čajovnách mě zvou k sobě. Obvykle umějí dobře anglicky, takže si můžeme povídat. Většina mužů teď odpoledne posedává a žvýká čát, oblíbenou drogu Afrického rohu. Moc je nechápu, mnohokrát jsem to během svých cest po Africe zkusil a nikdy necítil víc než to, že žvýkám listí. Někdo mi vypráví o svém nešťastném bratrovi, který se živí jako opravář mobilů. Jakmile cokoliv vydělá, nakoupí čát a stráví zbytek dne žvýkáním.

Mezi místními a plynně anglicky

Dalšího dne dopoledne se procházím po městě. Snažím se přitom najít některé z rozpadajících se paláců z Osmanských dob. Opět mě řada lidí zve na čaj a vypráví o své zemi. Potkávám emigranty z dob občanské války, kteří se vracejí pomoci své zemi. Odpoledne jdu na autobus a vracím se do hlavního města, kde se sejdu se Salebanem.

Ten mě dalšího dne ráno vzal na trh se zvířaty. Na velké prašné ploše tu mezi obrovskými stády koz a velbloudů chodí pestře oblečení lidé z venkova a snaží se prodávat či kupovat zvířata. Velbloudi jsou nejdůležitějším vývozem země. Nejzajímavějším setkáním byl postarší Jemenec, který cestuje s velbloudem a provedl již několik cest napříč Afrikou i Asií. Pak mě Saleban odváží do základní školy, kterou řídí jeho kamarád Adam. Strávím tam pár hodin povídáním s ředitelem i prohlídkou tříd. Obdivuji, že se tu i malé děti učí rovnou dva cizí jazyky, angličtinu a arabštinu, a mají zakázáno používat při výuce rodnou somálštinu. Po skončení vyučování se s Adamem přesouváme do kavárny.

Podvečer se Salebanem navštěvujeme další z nemnoha památek města. Monument nezávislosti v podobě mapy Somalilandu a pak betonový tank. Při večeři zdůrazňuje nadšení z toho, že jím jako opravdový Somálec. Nejsem vybíravý a jím rukama.

Dopoledne trávím ve městě. Potkávám zase spoustu lidí, kteří si chtějí povídat, zvou mě na čaj a vyprávějí o své zemi.  Po ulicích chodí naložení velbloudi a kozy jsou úplně všude. Odpoledne odjíždíme na místo, odkud jezdí Landcruisery do Džibutska. Rozloučím se se Salebanem a čekám na odjezd. Po opuštění města zrychlujeme. Řítíme se pouští. Obrovskou rychlostí nekonečnou písečnou plochou s pár keříky a spoustou velbloudů. Sem tam zastavujeme v malé vesničce. Blíží se večer. Za šera se objevují hory, přes které se převaluje mlha. Všude kolem je písek a v měsíčním světle vypadá poušť obzvlášť tajuplně.

Po půlnoci zastavujeme ve vesnici na přespání. Mám si vzít podložku a spát. Lehám si tedy na několik hodin na písek. V šest vyrážíme dále. O chvíli později přijíždíme do cíle, do pohraničního městečka. Jeden z mých spolucestujících mi vysvětluje, že se tu všichni živí pašováním všeho možného od čátu po bílé maso. Po vyložení nákladu jdeme k hranici. Můj nový známý mi radí, jak to zvládnout co nejsnáze. Celý proces je docela zdlouhavý. Nejprve pasová kontrola při výstupu. Poté dojít k malé chýši, ve které se pasou kozy, a která slouží ke kontrole zavazadel. I ke kontrole lidí, jak se brzy ukazuje na příkladu ženy, která odmítá odkrýt svůj obličej se slovy: „Miluju Alláha víc než vás, vracím se do Somálska!“ Přičemž nechala svého manžela za hranicí. Pak už zbývá jen pasová kontrola na džibutské straně a nové dobrodružství.