Solné komory – vyprávění 12leté cestovatelky

Proč jet do oblasti Solné komory (Salzkammergut)?

Je to jednoduché. Každého potěší jezera, hory, vodní zámek či Solné doly. Všechny typy člověka si tu najdou vyhovující oblast. Tak co dodat? Já jsem tu byla poprvé asi ve třech letech, podruhé v roce 2004, ale všechny zajímavé části této oblasti bychom pravděpodobně za tak krátkou dobu (jeden týden) nedokázali projít, ani kdybychom sem jeli počtvrté.

Na nějaká místa jsme šli i podruhé, protože jsme na ně buď trochu zapomněli, nebo se nám tamprostě líbilo. Letos jsem tu byla s rodiči, s bráchou a poprvé i s roční sestrou. Měli jsme menší obavy, jak zvládne cestu tam a hlavně jestli se jí tam bude líbit. Ty však hned první den vyprchaly a sestra si celý týden naplno užívala. Alespoň vidíte (čtete), že si nevymýšlím a že pobyt zde je v hodný i pro menší děti.

Solný důl Hallein

Varování: Nedoporučuju lidem se starším autem nebo s klaustrofobií.

Solný důl leží na kopci nad městem Bad Dürnberg. Dostali jsme se tam po prudké silnici (proto ne ty stará auta)a zaparkovali jsme na parkovišti vedle. Jeli jsme sem hlavně, protože bylo velké horko a podle prospektů má být v dole velká zima (kolem deseti stupňů).

Důl zvenčí vypadal jako obyčejný dům, ale když ho srovnáte s českými doly, zdá se tento typ vstupu do dolu až neuvěřitelný. Ale když jsme vešli dovnitř, okamžitě jsme změnili názor. Pro naší rodinu (bez sestry a mámy, protože pro mimino je to moc velká změna teploty) stálo vstupné 32 euro. Ještě před vstupem nám dali bílé obleky, abychom se mohli klouzat na klouzačce, ale o tom později.V nich bylo pořádné vedro, protože kvůli teplotě v dole jsme měli pod nima ještě mikiny. Museli jsme jít v oblecích kousek po sluníčku a mysleli jsme si, že jsme v tropické oblasti. Než jsme vjeli do dolu, měli jsme možnost nechat se vyfotit.

Do dolu nás svezl vláček, který byl postavený tak, že jsme v něm seděli za sebou v pěti vagónech. Hned jsme se aklimatizovali a vychutnávali si jednoduchý výklad průvodkyně o dole a ochutnávku místní, celkem dobré, ale někdy až nepříjemně slané soli. Několikrát nám pustila část videa s tématikou soli, které dávaly dohromady příběh. Celé video bylo bohužel v němčině L.

Tak a teď ke skluzavce, kvůli které jsme si za teploty přes třicet stupňů museli brát mikinu a ještě bílý oblek. Dvakrát jsme jeli po dřevěné skluzavce a bylo nebezpečí, že bychom mohli odejít s propálenou dírou na zadku. Na konci druhé, delší skluzavky jsme tento pocit měli, ale naštěstí byl mylný. Později jsem se dozvěděla, že nás při sjezdu fotila zabudovaná kamera a zaznamenávala se rychlost.

V hoře je Solné jezero a po tom jsme jeli na dřevěné lodi. Jeli jsme za absolutní tmy, jen se světelnými efekty. Prošli jsme se i pod Německem v německé části hory. Potom si všichni dělali obavy: jak nahoru? Vše vyřešily moderní jezdící schody, které připomínaly metro. K východu nás dovezl vlak. Fotku jsem si stejně nakonec nekoupila, protože kdybych věděla, že se tam fotí, tak bych se netvářila tak hloupě.

Na závěr jsme se svlíkli a když jsme vyšli ven, málem jsme omdleli na přehřátíJ. Prohlídka trvala bezmála dvě hodiny, ale nám to připadalo tak jako půl. V ceně dolu byla i Keltská vesnice vedle dolu a ani tomuto lákadlu jsme neodolali. Bylo tam asi osm dřevěných domů. Díky detailním ukázkám jsme si dokázali výborně představit život za Keltů. Dojem mírně zkazily záchody a dětské hřiště v areálu vesnice, ale když jsme se na to nekoukali, bylo to dobré. K civilizaci jsme zase sjeli autem.

Vodní zámek Hellbrunn

U tohoto zámku je hodně parkovišť, a to je dobře, protože je o něj velký zájem. Určitě se tomu nedivím, zvlášť v létě, když je horko, protože tento zámek je pověstný tím, že při prohlídce zahrady z různých míst stříká voda. Naštěstí se této prohlídky mohla zúčastnit i sestra s mámou.

Dostali jsme průvodce, který mluvil plynně německy a anglicky, takže jsme naštěstí nebyli tak mimo jako při videu v solném dole. Na začátku prohlídky si dobrovolní jedinci sedli ke kamennému stolu a voda začala stříkat ze židlí a z okolí. Na konci procesu vypadali dobrovolní jedinci, jako kdyby spadli do bazénu. Aby to ostatním nebylo líto, do další části se mohli dostat jedině přes vystřikování vody ze země.

Mnoho vtipů podobného typu nás potkalo po cestě. Ale někteří lidé se schovávali tak šikovně, že se udrželi suší, teda když nepočítám kapky potu… Většinou byly vystřikovače vidět. Ale několikrát jsme byli mokří a nevěděli jsme, odkud jsme dostali zásah. Jednoznačně nejvíc všechny vyděsila voda stříkající z jeleního paroží na stěně. Nakonec nás postříkala raketa a když jsme chtěli utéct, byli jsme namočení ještě více díky vodě stříkající z cesty. Ukázalo se, že bylo výhodnější počkat u rakety. Byla to vlastně taková prohlídka spojená s vystřikováním vody, ale všichni se soustředili spíš na to druhé.

Vzpomněla jsem si, že když mi byly tři, tak jsme tu také byli, ale tehdy jsem se bála a několikrát jsem i brečela. Tentokrát jsem pod proudy stříkající vody chodila úmyslně. Na individuální procházku v zámeckém parku jsem od té doby zapomněla, tak jsem byla ráda, že si jí můžu připomenout. Bylo to super, protože tam byl hlavně stín a navíc jsme byli ještě trochu mokří, takže nám už takové horko nebylo. Prohlídka přinesla vítané osvěžení v horkém letním dnu.

Schaffberg

Schaffberg je hora rozdělená de facto na dvě části. Každá má jeden vrchol. Oba připomínají zuby-špičáky. Na ten vyšší jsme se rozhodli vypravit. Když jsme přijeli do města pod horou – St. Wolfgang – udivilo nás, že na cestu jsou připraveni i lidé typu dam s podpatky apod. Ale bylo to, protože vlak jezdí zezdola na vrchol i z vrcholu dolů. Vypadalo to velmi vtipně, protože každá z nich měla digitální fotoaparát a všechny pořád něco fotily (nonstop).

My jsme se rozhodli pro variantu-nahoru vlakem, dolů po svých. Později jsme litovali lidí, kteří se rozhodli, že nahoru vyjdou pěšky, teda pokud vůbec nějací takový byli. Litovali jsme je, protože kopec nahoru byl prudký a dlouhý. Přibližně v půlce byla mezistanice, kde někdo vystoupil a někdo přistoupil. Opravdu jsme měli štěstí, že jsme jeli nahoru vlakem, a ne pěšky.

Říká se, že ze zhora jsou vidět jezera – Wolfgangsee, Attersee a Mondsee. Bohužel my jsme zezačátku neviděli ani metr od sebe kvůli velmi husté mlze, která byla opravdu až úplně nahoře (1783 m.n.m.). Ta tady bývá často, ale naši známí nám vyprávěli, že viděli všechny jezera když tam byli.

Sestup nebyl procházka růžovou zahradou. Naštěstí nám vše zlehčovalo výborné značení. V první části jsme šli hlavně po skalkách a trávě a hlavně jsme tam klesali. V mezistanici jsme si zašli do občerstvení. Dali jsme si něco, ale už si bohužel nepamatuju co. Každopádně to tam mají dobré. V druhé části jsme šli hlavně lesem a neklesali jsme tolik.

Odjeli jsme za velké bolesti kolen a špiček nohou, protože při sestupování Vám sklouzne noha v botě dopředu a z toho bolí špičky celkem dost. Zpocení jsme taky nebyli zrovna nejmíň. No ale nakonec jsme všechno vyřešili dole zmrzlinou a vychlazeným pitím později v kempu.

Plavba po Mondsee

Jezero Mondsee a okolí můžete poznat z vody hned několika způsoby. Nejdostupnější je to z motorové lodi, která jezdí každou hodinu a půl, nebo si půjčit motorový člun či šlapadlo v půjčovně u jezera. Těch půjčoven je v okolí jezera hned několik.

Ale my jsme přesto zvolili první možnost, zase s ohledem na sestru, a vydali jsme se na přibližně hodinovou plavbu. Loď nás uchvátila tím, že se skoro vůbec nehoupala, a tím, že měla příjemnou obsluhu. Obsluha uměla taky plynně německy a anglicky, takže s komunikací nebyl žádný problém. Foukal příjemný vítr a krajina se rychle měnila: kopce, vesnice, osamělé domy, louky a zase kopce… Cesta nám rychle utekla a nezbylo nic jiného, než odjet domů.