Solná poušť Bolívie

Společně s kamarády se nám podařilo naplánovat, že se všichni sejdeme v Uyuni, pronajmeme si vůz, který bývá obvykle pro šest lidí a společně vyrazíme do největší solné pouště na světě, která se jmenuje Salar de Uyuni. Pro vaši představu – Salar zabírá plochu 12 000 km čtverečních a leží v nadmořské výšce 3 653 m n.m. Kdysi to bylo obrovské slané jezero, které když vyschlo, zanechalo několik louží a slaných pánví, a jednou z nich je právě Salar de Uyuni.

Den první: Odjezd do města Uyuni

Ač už všichni ostatní „účastníci expedice“ byli na místě, já jsem ještě pracovala. Stihla jsem připravit velký test a dokončit pojednání o historii Bolívie v angličtině, ale pak už hurá na terminál. Autobus měl vyjíždět o půl čtvrté, z čehož nakonec bylo tradičně půl šesté, ale tentokrát mi to nevadilo, neboť cesta měla trvat 13 hodin, a čím později jsem měla do Uyuni přijet, tím pro mě líp.

Moc lidí u autobusu nebylo, za to o to víc nákladu. Nevěřili byste, co se do takového obyčejného autobusu vleze – spousta krabic, pneumatiky, nápravy, velké dřevěné dveře (dvoje) a kdovícoještě. Když bylo konečně naloženo, vlezla jsem dovnitř, pohodlně se usadila, nachystala močák – čekalo mě totiž 13 hodin bez WC (na nějaké pravidelně přestávky se tady nehraje) a mohlo se vyjet.

Den druhý: Odjezd na Solnou poušť

Do Uyuni jsme přijeli už v 5h ráno, což bylo o hodinu dřív než mělo, a zkřížilo mi to můj původní plán, tedy to, že mě Tomáš a Milan budou čekat v 6 ráno u autobusu. Teplota byla tak na nule, močák už mi dávno zamrzl, ale musela jsem rychle řešit, co budu tu hodinu dělat. Nechápu, že se chce těm lidem vstávat a mrznout, ale v těch pět ráno se k našemu autobusu nahrnulo asi deset naháněčů z turistických agentur a nabízeli výlety po Salaru. Dala jsem se do řeči s holkou o hlavu menší než já a ta mi nabídla, že mě zavede k hotelu, kde jsou možná ubytováni mí přátelé. Byl to docela risk, ale risk je zisk (pořád byla o hlavu menší), tak jsme se asi dvě ulice svezly jeepem a začaly bušit na dveře nějakého hotelu. Holka, co rozespale otevřela, byla docela pomalá, nechtěla nás za žádnou cenu pustit dovnitř a nemohla pochopit, že chceme jen vidět knihu hostů, abychom zjistli, jestli v tom hotelu náhodou někdo z „expedice“ nebydlí. Když jsme se ani po půl hodině s tou už ne moc rozespalou nedohodly, nabídla mi o hlavu menší, že můžu zůstat u ní v kanceláří. Když otevírala, přidaly se ke mně ještě dvě holky, co cestovaly každá sama a taky neměly kam hlavu složit.

Tak jsem přečkala do šesti a vydala se zpátky, tam co přijel náš autobus. Podotýkám, že Uyuni je malinké, asi tak šest bloků. U tržnice jsem narazila na Milana a už u hodinu přijevšího busu čekal Tomáš, takže vše v poho. Samozřejmě bydleli v tom hotelu, na který jsme tak vehementně bušily s Ohlavumenší. Kluci šli fotit a já se na hodinku natáhla u Milana na posteli.

O půl deváté jsme se sešli před hotelem a jali se vybírat nejlepší tour. Na to, že má Uyuni jen šest bloků, je tam 64 různých cestovních agentur, které nabízejí výlety po Salaru. Já jsem chtěla k té hodně Ohlavumenší, ale všichni už byli rozhodnutí, že pojedou s Esmeralda tours, která bylo hned u hotelu. Tak mi nezbývalo než souhlasit.

Zaplatili jsme každý šedesát dolarů (přitom původní cena byla sedmdesát, smlouvat se určitě vyplatí), zašli na snídani a netrpělivě čekali, jakéže auto to pro nás vůbec přijede. Po Salaru jezdí jen 4×4, to bylo jasné, spíš jsme měli obavu z technického stavu vozidla. Přijela toyota a na první pohled nevypadala špatně. V toyotě přijel malý chlapík s velkým břichem – náš řidič a průvodce Franco a s ním Indiánka v červené sukni – naše kuchařka Encelma. Když Franco uviděl hromadu našich batohů na ulici, zatvářil se kysele a poznamenal něco v tom smyslu, že je to zbytečně velký náklad a že s tím budou problémy, ale nakonec všechno naložil na střechu. Mohli jsme vyrazit.

První zastávka na Salaru byla v Colchani, vesnici o třech domech, kde se sůl zpracovává a jodizuje. Měli jsem takovou miniexkurzi do jednoho domu, kde nám místní ženština ukázala, jak sůl zahřívají, melou, přidávají jód a potom balí. Podotýkám, že všechno dělají ručně a ceny za sůl jsou vyloženě směšné – nějakých 8 Bs (cca 24 Kč) za 50 kg. Kousek za Colchani jsme konečně vjeli do solné pouště – nádhera – všude kam se podíváte sama sůl, sůl a zase sůl. Maruška by měla radost. Zastavili jsme na chvíli u hotelu Playa Blanca, který je zvláštní tím, že je celý ze soli a všechno v něm je taky ze soli – stoly, postele ale i záchod. Docela komerční záležitost, noc v něm stojí kolem 20 dolarů a je tam v noci dost kosa.

Projížděli jsme dál solnou pouští – všude bílo a slano. Sluníčko svítilo, idylka. Najednou se před námi objevil ostrov jako pro Robinsona. Byl tu jediný rozdíl, ten ostrov byl plný obrovitánských kaktusů! Jeho jméno – Isla de Pescadores – se nám nepodařilo rozkrýt, Franco nám slíbil nějakou historku o historii ostrova, ale stejně jsme na to všichni potom zapomněli. Na ostrově jsme poobědvali společně ještě s dalšími padesáti turisty a brázdili sůl dál po zbytek dne. Krajina byla po hodině jízdy pořád stejná – sůl, tak jsem si chvíli zdřímla a když jsem se probudila, viděla jsem, světě div – sůl!

Ani solná poušť není nekonečná, takže jsme se v závěru dne dostali na „normální“ pouštní cestu a Franco nás zavezl do vesnice San Juan, kde jsme se ubytovali. V San Juanu mají úžasný hřbitov, který je v průvodci popisován jako koloniální, ve skutečnosti je však z období Inků. Náhrobky jsou z lávy, vypadají jako obrovské krtčí hromádky, ale uvnitř mají otvor, ve kterém jsou kosti a lebky. V západu slunce to vypadalo opravdu romaticky :o) U hřbitova je i malé muzeum, které popisuje způsoby inckého pohřbívání. Po hřbitově nám značně vyhládlo, ale Encelma už měla připravené pečené kuřátko. Mňam. A jelikož v San Juanu není elektřina (ani tekoucí pitná voda), seděli jsme při svíčce.

Den třetí: Nejkrásnější barevná laguna

Na programu byl jako první malý salar zvaný Chiguana, ale soli jsme měli dost a tak jsme hned jeli dál. Zastavili jsme až u Laguna Hedionda, kde jsme ve výšce víc jak 4000 m n.m. obdivovali plameňáky. Je zvláštní, že živočich, který žije na Galapágách, může zároveň žít v tak velké nadmořské výšce. S pohledem na krmící se plameňáky jsme poobědvali lamí steak a pokračovali pouští Ciloli dál na jihozápad. Zlatým hřebem dne byl surrealistická formace Arbol de piedra (Kamenný strom). Hned bylo vidět, kde se Dali inspiroval.

Den jsme zakončili u rozsáhlého červeného jezera Laguna Colorada (4 121 m n.m.), které má svou barvu díky různým nerostům a řasám a taky se tu těží borax. Opět bez světla a bez vody jsme strávili večer hraním „stupida“. V takové nadmořské výšce jsou noci opravdu chladné, teploty klesají až k minus 20 st. Celsia. Protože jsem jako jediná neměla spacák, posbírala jsem přikrývky od všech ostatních a pod obrovskou hromadou dek jsem v teplých ponožkách přečkala noc. No noc – vyjížděli jsme od laguny už pět ráno!

Den čtvrtý: Od gejzírů k zelené laguně

Zima byla fakt příšerná, nejen já, ale všichni jsme byli zmrzlí až na kost, ani mluvit jsme nemohli. S východem slunce jsme dorazili k Sol de maňana, což je ve výšce 4 950 m n.m. položený gejzír, který dští síru až do výšky 120 metrů. Otužilejší vylezli z auta dělat fotky, ale i ti rychle zalezli, protože gejzír neskutečně smrděl. U nedalekého sirného termálního jezírka Polques jsme snídajíc pozorovali gringy, jak se namačkaní jako sardinky v jezírku koupou. Franco měl dobrý nápad, že se sem znovu stavíme cestou z Laguna Verde, což jsme taky udělali – už tam v té době nebyla ani noha. Nicméně ani tak jsem do té vody nevlezla. Laguna verde (4 315 m n.m. podle anglického průvodce, 5 000 m n.m. podle českého) je zelené pleso, nad kterým ční vulkán Licancabur (5 930 m n.m.). Svou barvu má díky kobaltu, který je tu všude kolem. Kromě červené a zelené laguny je tady ještě modrá, u které jsme ale nebyli.

Ten den jsme už viděli jenom Rocas de Dali – další surrealitickou formaci různých lávových kamenů volně pohozených v síře pouštní pláni – tentokrát opravdu po Dálím pojmenovanou.

K večeři nám Encelma slíbila rybu, ovšem když si ji sami ulovíme. Ubytovali jsme se ve vesničce Villa del Mar, která vůbec nevypadala skutečně, ale spíš jako kulisy z Barrandova. Franco zavelel a jelo se k vodě. Nikdy jsem na rybách nebyla, proto to byl pro mě docela zážitek, už jen ten háček, na kterém byl kus masa. Rybář Tomáš skepticky poznamenal, že s tím nic nechytíme a měl pravdu. Takže nakonec byly k večeři párky. Až dodatečně jsem zjistila z nástěnky v „jídelně“, ze rybaření je tu přísně zakázáno.

Hřebem posledního dne byl ovšem úplněk. Ve Villa del Mar byl sice splachovací záchod, ale elektřina opět ne, takže když jsem vyšla v noci ven, bylo světlo jako ve dne a vesnice vypadala naprosto úžasně. S Milanem jsme pozorovali hvězdnou oblohu, Jižní kříž a jiná souhvězdí, které už si zase nepamatuju.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Den pátý: Poslední den naší tour po Salaru

Na programu byl už jen návrat zpět do Uyuni a cestou vesničky „pueblos autenticos“. Přemýšleli jsme, co budeme lovit tentokrát, abychom hlady nezemřeli. Franco opět překvapil. Zastavil v pampě, zavelel výstup, že jdeme hledat „fruta“, která prý tady roste. Absolutně jsme netušili, co máme hledat, tak jsme jen bloumali a čučeli do země. Na druhé straně se ovšem ozývaly Encelminy oslavné výkřiky, tak jsme se přiblížili a viděli, jak se celá natěšená hrabe v zemi. Našla takový růžový hřib, co měl hlízu jako brambor. Nešel totiž na povrchu vůbec vidět, proto jsme nevěděli, co hledáme. Bylo třeba prostě hrabat v zemi na správném místě, trochu to šlo zjistit nohou, a bylo. Tak jsme taky začali hrabat. Já jsem nenašla nic, protože jsem si nechtěla špinit ruce, ale Tomáš i Milan byli docela úspěšní. Hurá, měli jsme co jíst. Dostali jsme to opravdu k obědu, oloupané to vypadalo jako ředkvička, ale chuť to mělo prazvláštní – ani sladkou, ani slanou, ani hořkou.

Definitivně poslední zastávkou bylo Cementerio de trenes (Hřbitov vlaků), ve skutečnosti to však bylo šrotoviště vlaků, které v dobách největšího rozkvetu jezdily z Chile do Potosí. Jeden by neřekl, z čeho všeho se dá udělat turistická atrakce.

V Uyuni jsme se chtěli ještě ten den rozdělit – Tomáš a Lenka měli na mířeno do La Pazu, Milan na jih a druhý Tomáš s Lenkou a já do Potosí. Jenže chyba lávky! Jak výstižně píše turistický průvodce: „dostat se z Uyuni může být problematické“. Obíhali jsme kanceláře turistických společností a jediné jízdenky do Potosí byly na další den na 10 ráno, což znamenalo ztrátu celého dne, neboť cesta trvá 6-7 hodin. Tomáš s Lenkou měli větší štěstí, někdo asi zrušil rezervaci a dostali lístky ještě na ten den do La Pazu. Milan dopadl podobně jako my, měl v plánu jet vlakem, ale všechno bylo vyprodáno, tak aspoň sehnal jeep na půl šesté na ráno. Strávili jsme tedy nuceně noc v Uyuni.

Den šestý: Přesun do Potosí (4 070 m n.m.)

V 16. století bylo Potosí největší a nejbohatší město v Americe díky Cerro Rico, což je kopec, ve kterém bylo objeveno stříbro. Z Afriky sem dováželi otroky, aby v dolech pracovali. Podmínky byly otřesné a zůstávají dodnes, i když těžba stříbra je minimální a město drží nad vodou výroba cínu. Spíš je z toho turistická atrakce – turisti se chodí dívat, jak ti chudáci (dnes už jen Indiáni) makají za směšné prachy ve středověkých podmínkách.

Kdysi tu taky byla slavná mincovna – dnes muzeum Casa de la Moneda, kde se razily mince pro Španělsko (dnes se naopak boliviány razí ve Španělsku).

Autobus vyjel přesně a do Potosí jsme dorazili kolem 4h odpoledne. Ubytovali jsme se a vyrazili na prohlídku města. Nic moc se už dělat nedalo, já ale chtěla ještě stihnout muzeum Konventu Svaté Terezy, které mělo být otevřeno do půl sedmé. Když jsem tam ale přišla, bylo mi řečeno, že poslední prohlídka je o půl šesté a že mám přijít další den v devět. Takže jsem si zašla na kafe do Iglesia de la Merced, která má pěknou vyhlídku ze střechy a dá se tam pod zvony sednout a objednat kafe. Před sedmou přišli kluci na ty zvony zvonit, tak jsem měla pěkný zážitek.

Den sedmý: Na Velký pátek je v Bolívii státní svátek.

To znamenalo, že doly, všechna muzea (včetně Casa de la Moneda) i kostely byly zavřené. Jediné otevřené muzeum bylo v už zmiňovaném Konventu Svaté Terezy, a ač to Tomáše s Lenkou původně nezajímalo, šli tam se mnou. A stálo to opravdu za to. V klášteře totiž žily a stále ještě žijí Karmelitánky. Dnes se dá do řádu vstoupit dobrovolně, má 10 členek a tři se údajně na vstup připravují. Kdysi ale vstoupit do řádu byla prestižní záležitost, rodiče za vstup museli platit zlatem, pozemky, či domy (v přepočtu kolem 6 000 dolarů) a vstupovala vždy druhorozená dcera. Když se za ní jednou zavřela brána kláštera, nevyšla už nikdy ven. Musela se ostříhat dohola, nosit kápi, aby jí nebylo vidět do tváře a nesměla s nikým mluvit, jen s bohem – s ostatními Karmelitánkami pouze ve vyhrazené místnosti a v určitou dobu. Holky se nesměly přímo účastnit mše v kostele, jen za mříží, která je oddělovala od ostatních lidí. Ani při svatém přijímání jim kněz nesměl vidět do tváře. Vyráběly vlastní hostie, marmeládu, šily a vyšívaly. Když jim chtěl někdo něco dát z venku, položil to do takových otočných dveří a ony na oplátku položily své produkty. Mohly mít návštěvu z rodiny, ale nesměly ji vidět, ani se jí dotknout. Mohly přijímat dary od rodičů, ale ten dar musel být užitečný všem – takže dnes je tam k vidění třeba piáno z Paříže nebo hodiny z Londýna. Při obědě se musely dívat na umrlčí lebku, aby si neustále uvědomovaly, jak je život pomíjivý a jedna z nich vždycky k tomu četla z bible. Fakt mi jich bylo moc líto. Otázka je, kdo z toho všeho vlastně profitoval …

Následující den jsme se rozhodli jet rovnou do Sucre.

Den osmý: Návštěva Sucre, bílého města

Sucre leží v příjemné nadmořské výšce cca 2 600 m n.m. Říká se mu „Město čtyř jmen“ nebo taky „Bílé město“, protože všechny fasády v centru musí být ze zákona bílé, aby se uchoval koloniální ráz. Byla tu v roce 1825 podepsána nezávislost Bolívie, sídlí tu Nejvyšší soud a nikdo z Bolívijců (koho sem se ptala) neví, jestli to je hlavní město nebo ne. Sucřané ale samozřejmě říkají ano, Paceňos říkají ne.

Sucre je opravdu moc pěkné, je tu 33 kostelů, spousta muzeí a parků. Taky se tu vyrábí výborná čokoláda. Když jsem si jí kupovala, prodavačka zjistila, že platím falešnou dvackou – naštěstí na mě nezavolala policii, ale řekla mi, že až si nebudu bankovkou jistá, můžu přijít a ona mi to ověří.

Neměla jsem moc času, protože mi v 6 odpoledne jel autobus zpátky do La Pazu. Vylezli jsme s Tomášem a Lenkou aspoň na kopec s kostelem La Recoleta, odkud je krásný výhled na město a na střechu kláštera San Felipe de Neri. To byl kdysi pro změnu mužský klášter a dnes je to dívčí gympl. Odtud je výhled ještě úžasnější. Mniši, kteří tu žili a stále žijí, ale už jich je jen pět, jsouFilipini (nevím, jak je to správně česky). Taky nesměli chodit ven, ale měli to vymakanější než holky v Potosí, celé Sucre je protkáno katakombama, takže se vždycky potkávali v podzemí.

No a už zbývalo jen jet na terminál. Koupila jsem si drahý lístek (90 Bs!) do busu-cama, který měl mít i záchod. Když jsem ale autobus uviděla, bylo mi jasné, že žádný záchod nemá a že si opět dám 13 hodinový zádrž močáku. Když jsem se usadila, zjistila jsem navíc, že mi nejde sklopit sedadlo, což mě uvedlo do stavu nepříčetnosti. Naštěstí si to se mnou jeden hodný gringo vyměnil. Řidič překvapivě udělal dvě přestávky, takže jsem to v pohodě vydržela až do La Pazu.