Šnorchlování a potápění na Bali: v odpadcích i bez nich, přesto nádherné

Sama jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži na pláži Bias Tugal v Padang Bai – pozorování želvy mě uchvátilo natolik, že jsem ji následovala, aniž bych vnímala, kde jsem. Vynořila jsem se a pomyslela si: „Fíha, už jsem mimo zátoku, musím zpátky“. Zabrala jsem – a nic. Zabrala jsem pořádně do ploutví, a pohnula se o kousek. Stálo mě to hodně sil, abych se vrátila zpátky.

Bohužel, často jsem měla pocit, že plavu v odpadkovém koši – tolik igeliťáků a jiného nepořádku jsem nikdy neviděla. Často se mi nechtělo ani vynořit na hladinu, protože byla tak pokrytá odpadky, že nebylo kam…

Prý to nejsou pouze lokální odpadky, ale i „mezinárodní“ – ty, které přinesly proudy a moře z jiných oblastí. Jak přijdou deště, spláchnou odpadky do řek, ty do moře, a pak se ta hmota začne hýbat, a běda té pláži, kam ji vlny přinesou! Dost depresivní článek o mořském odpadu si můžete přečíst třeba na webu Greenpeace.

Želvy a žraloci na plážích

V Padang Bai jsem chodila na „Bias Tugal Beach“, také nazývanou Pantai Kecil (Little Beach). Sice byla dál, ale byla v té době čistější. Je dlouhá, široká, písčitá, dá se tam šnorchlovat i plavat. Často tam jsou veliké vlny, rozhodně to není klidný Balaton. Také si musíte hlídat proudy – plavat pouze do úrovně zátoky, dál ne.  U břehu jsem tu často pozorovala želvy, pasoucí se na mořské trávě, jednou sem zabloudil i žralok.

Příjemné byly i malé primitivní stánky, warungy, u jednoho svého oblíbeného jsem si dávala kokos a kuřecí polévku s kokosovým mlékem, zakoupila barevný sarong, a také jsem si dala kompletní balijskou masáž. Kokosový olej, kterým se masíruje, jsem si přivezla domů, ale proti technice masáže mám výhrady. Masérka byla dost necitlivá k tělu – nerespektovala individuální omezení a jela si podle svého „manuálu“. Přestože jsem hlásila, že mám spálené nohy (a musela to i vidět), přejela přes mě jako bagr. Ale dobrý, nestěžuju si:-)

Ptáte se, kolik tam bylo lidí? No, na konci dubna, kdy jsme tu byli, se nás tam nesešlo víc než deset turistů. Na těch padesáti metrech jsme si opravdu nepřekáželi.

TIP: kudy tam – projdete městem na jih, kolem přístavu. Minete poštu, a pokračujete po silnici asi 100 metrů do kopce. Pak odbočíte vlevo, do kopce, je tam i ukazatel na Bias Tugal. V mé době to byla příkrá prašná široká cesta do kopce, a pak tam začaly jezdit náklaďáky a upravovat cestu, protože hned na vrchu se už léta staví velký turistický mega komplex. Já jsem ještě chodila vedlejší prošlapanou stinnou cestičkou v džungli, jak to bude dnes, nevím. V každém případě cesta pěšky z centra trvala 15-20 minut. Z kopce se sbíhalo dolů po prudkých úzkých cestičkách.

Druhou pláží je „Blue lagoon“, která by byla hezčí na šnorchlování, nebýt těch zpropadených igeliťáků. Pláž tam je uzoulinká, v době přílivu téměř žádná, a musíte si dát něco v jednom se dvou betonových warungů, abyste si tam mohli sednout. Na pláž se dostanete přesně opačným směrem, tudíž se z centra vydáte na sever, na konci „promenády“ se dáte doleva (doprava je to k templu Pura Silayukti), vyšplháte se po točité silnici nahoru, a pak po směru cedule zase dolů. Úplně nechápu, proč se jí říká modrá laguna, podle mě je Bias Tugal hezčí.

Panenská pláž Pasir Putih

Známá, dnes už dost turisty navštěvovaná pláž východního pobřeží je pláž Pasir Putih (také „White Sand Beach“, neboli Perasi Beach). Taky se jí říká „panenská“.  Nachází se 5km východně po hlavní silnici z Candidasy do Amlapury (více viz můj článek).

Je to vlastně obdoba padang baiské Bias Tugal, jen je turističtější, a možná trošku fotogeničtější – je tam hezký skalní útes, který se dá odpoledne hezky nafotit. Když jsem tam byla já, byly tam pořádné vlny – na plavání to rozhodně nebylo. Legraci, pokud vám nevadí, že vás vlna semele, určitě zažijete. Hlady také neumřete, warungů je tu dost.

Soukromá čistící stanice – plavání s mantami obrovskými

Manta – určitě znáte obrovského tvora, jehož pohyb ploutví tolik připomíná rozvážné mávání orlích křídel. Máme štěstí, že ho dnes budeme moci spatřit. Snad.

Člun od OK Divers má silný motor, svištíme si to s větrem o závod a za dvacet minut jsme u úzkého kanálu mezi ostrovy Nusa Penida a Nusa Lembongan. Vyplouváme do širého Indického oceánu, kde už nejsme ničím chráněni, a tak se loď začne povážlivě houpat. Z počátku z toho mám srandu, že mně špatně – jako některým – nebude. Kochám se vysokánskými, divokými útesy ostrova, výskám nadšením z každé objevené jeskyňky nebo zajímavé skály vyčnívající z moře. Scenérie jsou opravdu úžasné.

Míjíme Crystal Bay – dokonalou katalogovou pláž, až doplujeme k jihovýchodní části ostrova Nusa Penida, kde je v zátoce tzv. Manta Point. Místo, kde mají manty obrovské svou soukromou čistící stanici. Vlny tu nejsou tak velké, i když to stejně houpe. A naštěstí tu nejsou podmořské proudy.

Kotví tu už pár lodí, naskáčeme do vody a plaveme k místu, kde u vrcholu veliké kamenné homole se vznáší obrovští rejnoci manta (nebo také Manta obrovská). Krouží okolo této homole a nechávají se čistit od kamarádů čeledi štítovcovitých, kteří ji zbavují parazitů a očisťují od odumřelé kůže. Na jiné (z čledi pyskounů a pomcovitých) si otevře i tlamu – a ti ji očistí filtrační ústrojí.

Co žere manta?

Manta se totiž živí planktonem, který nasává při pohybu. Zoubky má drobné, zakrnělé, protože s nimi nekouše. A vůbec, uklidňuje mě, že nám lidem neublíží, tedy pokud se jí nebudeme plést do cesty. Máme zakázáno na ni sahat (a vůbec, to správný potápěč nedělá), nebo se poleká a uplave. A to vůbec nechci! Je přece úžasné sledovat tyhle obrovské, vznešené tvory, moci být v jejich blízkosti a pozorovat jejich klidné pohyby. 
Nemůžu se toho nabažit.

Jak vylezu na palubu, vím, že i já jsem suchozemec a šplouchající moře není můj kamarád. Vlny při cestě sem mě načaly a houpající šnorchlování zkázu dokončilo. Naštěstí se vracíme, a cestou kotvíme v nádherné Crystal Bay, kde se kluci jdou potápět k podmořskému svahu. Trochu se o ně bojím, jsou tu silné proudy, a nezřídka se tam stane nějaká nehoda. I když věřím Radce z OK Divers, která je nejen zkušená, ale i pečlivá a neriskuje.

A co já? Skáču také do vody, ale vidím, že s mým rozbouřeným žaludkem potřebuji klid. Doplavu na pláž pokrytou bělostným pískem, a padnu pod kokosovou palmu. Kochám se romantickou scenérií, kde kromě dvou spících místních nikdo není, a po chvilce spánku můžu do vody. Korály tu jsou hezky barevné, a vůbec se mi nechce z vody, ani z této romantické zátoky…

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Potápěčský výlet na vrak Liberty v Tulambenu

Do Tulambenu je to z Padang Bai přímo na sever hodinu a čtvrt jízdy dodávkou, v OK Divers to mají dokonale zařízené, připravené a zorganizované, takže ani neztrácíme čas, ani nervy.

Na vrak Liberty, americké vojenské nákladní lodi z druhé světové se všichni potápěči těší. Protože jsou dnes větší vlny, radí nám Radka z OK Divers, jak se ponořit, aby nás nerozmlátily při vstupu ze břehu. Pro mě šnorchláka je to jednodušší – jsem, na rozdíl od navlečených potápěčů pohyblivější. Mám „shorta“ – krátký neoprén, na gumovém opasku pár kil závaží, a pak už jen ploutve a masku. Čekám, až se vyřádí větší vlny a pak, v krátkém mezičase skáču do vln.

„Fuj, to je hnus, vždyť není nic vidět,„ naštvaná si v duchu lamentuju. Je tu zvířený písek, a tak jen kopu ploutvemi, abych se co nejrychleji dostala přes těch třicet kalných metrů k vraku. Je tu, pode mnou. Bublinky potápěčů mi to potvrdí, viditelnost se lepší, ale stále není perfektní jako u Padang Bai.

Liberty leží v hloubce od 3-30 metrů, takže není problém se k ní zanořit. Udivují mě velké ryby – kranasové, parrot fish, bodloci. Potom připlave skupinka šnorchláků s místním průvodcem, který má u pasu pytlík s krmením – a začíná divoké představení. Ryby, jako by týden nežraly, se ve velkých hejnech k němu vrhají a perou se o žrádlo. Takových ryb jsem nikdy neviděla, voda se jimi úplně vaří. Nejhezčí pohled je na ně zespoda, když se zanořím a dívám se proti nebi, jak nade mnou plavou. Na vrak se mě neptejte – nemám obecně vraky ráda, takže mě ani tento nezaujal, ale ty ryby, ty mě úplně dostaly…

Čemu se vyhnout

Musím se zmínit o pláži naproti vraku – je uzoulinká s většími kameny, po kterých se špatně jde, a za ní následuje zídka, která odděluje pláž od jednotlivých resortů, restaurací. Všude vládne poklidný asijský stavební ruch, který spočívá v pomalé manuální práci místních dělníků a nezájmu o špinavé okolí. Takže nic pěkného, lákavého.

Resort, kde máme my ležení, je od vstupu k vraku vzdálený 50 metrů, ale ani nás nenapadne jít se posadit po obědě na nehezkou pláž – relaxujeme raději u úžasného bazénu, z jehož hrany se krásně sledují rozbouřené vlny.
Resort je to luxusní, jen jídlo a obsluha v restauraci neuvěřitelně tristní – holčiny jsou jako spící panny, jídlo příšerné a ceny taky. Mně to tolik nevadí, neb jsem si u paní prodávající dělníkům jídlo koupila špízy satay. A dobře jsem udělala.

Později se dozvídám, že Tulamben není jen o vraku, ale i Drop Off stěně, která končí v 70ti metrech, dále pak o dalších korálových útesech ideálních pro makro focení. Jsou tam prý různé druhy nahožábrých plžů, koníci, korýši a snad i tajemný měsíčník (Mola mola).

Účtování: shrnuto a podtrženo

Co se týká potápění, tak všichni z party (říkají si Zevl diverz) si ho ohromně užili. Když jsem poslouchala jejich srovnávání, tak mám pocit, že to vyhrávalo nad loňskými Maledivami. Nebo se pletu?

Jak se všichni shodli, velkou zásluhu na tom má opravdu profesionální česko-slovenské potápěčské centrumOK Divers. Díky Radce, Elence, Rudovi a dalším z týmu všechno šlapalo jako na drátku… a ještě navíc s úsměvem! Vybudovali báječné a stále rozvíjející se dive centrum, s tréninkovým bazénem, příjemnou a dobrou restaurací The Colonial… a pokračují dále! Držím jim palce!