Tři dobrodruzi, jeden bývalý ostrov kanibalů a dlouhá cesta skrze džungli. To všechno najdete ve skvělém snímu Siberut na filmovém festivalu Expediční kamera 2013.
Ještě v polovině dvacátého století prý obyvatelé Siberutu praktikovali kanibalismus. Právě na tento indonéský ostrov se vydali tři čeští dobrodruzi a prožili několik dní mezi domorodými Mentavajci. Výsledkem jejich cesty je film o rovníkové močálové džungli, magických rituálech, obětování zvířat, pijavicích i malárie. Je jen těžko uvěřitelné, že to je svět, který existuje i v naší uspěchané době. Nahlédněte pod roušku tajemna do země, kde na vás pestrost a zajímavosti číhají na každém kroku…
Snímek Siberut můžete vidět na filmovém festivalu Expediční kamera 2013, který probíhá v průběhu února a března ve více než 150 městech České republiky. Přesná data a místa najdete na stránkách festivalu. Kromě Siberutu najdete na festivalu i mnoho dalších skvělých filmů. Mezi nimi třeba horolezecký film Sandstone nebo snímek o putování na koňském hřbetu z Mongolska přes Střední Asii až do Evropy – V kůži vlka po stopách Džingischána 2.
Nechte se nalákat děsivým příběhem ze Siberutu, který sepsal autor snímku Mirek Haluza:
Synovec sikereje (kouzelníka) Teunasi Kunnena leží mátožně a bezvládně na zaprášené podlaze. Kolem něj sedí celý den ženy a snaží se ho otírat mokrým hadrem. Jsem na ostrově Siberut, jednom z nejvzdálenějších míst na světě, ležícím u indonéské Sumatry. Nemocný je z kmene Mentawajců a jeho stav se nelepší, ale graduje.
Sikerej se rozhoduje jednat. Spolu s dalšími kouzelníky hodlají zlé duchy z jeho tělavypudit. Rychle se odebírám do pralesa najít ty správné rostlinné ingredience. Pak už se nad nemocným rozléhá tajemné mumlání kouzelnických formulek a nemocný pije účinnou látku. Hlavní část léčby přichází večer. Kouzelníci chodí v kruhu kolem nemocného, vyzvánějí ošumělými zvonečky a vyhání zlého ducha. Nemocný se klepe na provizorním lůžku a ani dvě hodiny pečlivých rituálů nepomáhají…
Berou tedy do ruky mačetu a na scénu je přivedeno malé selátko. Dle mentawajské tradice musí dojít k obětování živých zvířat. Mačetou podřezávají kvičící zvíře, ze kterého rvou střeva a srdce. Vnitřnosti se ještě hýbají a z prasátka uniká život tím nejkrutějším možným způsobem. Jeho krvavé srdce bere do ruky hlavní sikerej a na základě jeho struktury soudí, že mladík bude jistě v pořádku. Podobný osud čeká i slepice. Všude je plno krve…
V noci nás s vyděšeným výrazem budí Teunasi Kunena. Stav jeho synovce se prudce zhoršil. Jeden z členů naší výpravy je doktor. Stačí zběžná prohlídka a je jasné, že se nejedná o žádnou virózu, ale o malarický záchvat. Mentawejci malárii jako nemoc ještě před pár lety neznali, byla sem zavlečena až Indonézany a jejich dobytkem z pevniny, která leží asi 100km na východ. Nemohli tedy vědět, jak se s ní vypořádat svým tradičním způsobem a také nemohli vědět, že právě malárie je to, co kosí obyvatele ostrova.
Po krátké poradě dáváme nemocnému nouzovou dávku antimalarik a čekáme do rána, co se stane.
Po probuzení na nás čeká příjemné překvapení, náčelníkův synovec sedí vedle nás a vítá nás s viditelnou úlevou v obličeji. Platíme pár rupií za přespání a něco přidáváme navrch, aby si mohli zajít někam do “civilizované” vládní vesnice koupit další dávku léku.
O Siberutu doporučuji skvělou knihu Josefa Formánka: Prsatý muž a zloděj příběhů.