Sňatek v „třetí“ zemi aneb když se zamilujete za hranicemi své rodné země

Láska je slepá

Co se stane, když si tedy chcete svoji lásku z dovolené vzít? V první řadě z vás rodiče budou mít asi radost, protože si s budoucím zetěm/snachou vůbec nerozumí (pokud není z bývalého „bloku“, nebo nejste z Prahy). Překonáte-li tento problém, další věc, která vás od šťastného manželského života dělí, je několik měsíců vyřizování dokumentů – před, i po svatbě. Informací na internetu najdete spoustu, jenže, nevím jak vy, ale já té úřednické řeči nerozumím. Pokud už nějaký ten pátek randíte s cizincem či cizinkou, možná se v tomto článku dozvíte něco užitečného.

My jsme měli neuvěřitelné „štěstí“. Přestože už máme pár kamarádů, kteří se v zahraničí brali, naše situace byla v několika ohledech „jedinečná“. Nemohli jsme se vzít v Česku, protože snoubenec neměl cestovní pas. Nemohli jsme se vzít ani v domovině snoubence, protože tam cizinci mají vstup zakázaný. Co teď? Svět z pohledu českých úřadů se dělí na ČR, EU a „třetí“ země. Uzavření sňatku s osobou, která není držitelem českého občanství se potom liší v tom, jestli se chcete brát u „nás“ nebo u „nich“. Byrokratickým honičkám se nevyhnete nikde. Jako základní pravidlo říkám – volejte a ptejte se. Běžte se zeptat osobně!

Vysvědčení

Podle nejjednodušších pravidel by se dalo říct, že snoubenec, v jehož zemi se sňatek NEuzavírá, si musí sehnat rodný list, osvědčení o právní způsobilosti k uzavření sňatku a doklad totožnosti. Podobné dokumenty si sežene i druhý snoubenec a hurá na úřad. Poté, co se manželství uzavře v jedné zemi, musí se dokumenty přeložit do úředního jazyka druhého státu a v druhém státě zavítat na úřad, který má pravomoc vydat oddací list v místním jazyce. Až potom jste právoplatně manželé na celém světě!

Budete-li mít svatbu v zahraničí, najděte doma svůj rodný list (pokud pochází z dob před sametovým listopadem, budete muset znova na matriku, kde vám vydají za pětistovku nový), s tím běžte na městský úřad, kde vyřídíte „Vysvědčení“ (o právní způsobilosti k uzavření manželství). S Vysvědčením musíte na krajský úřad pro razítko a z krajského úřadu musíte do Prahy na ministerstvo zahraničí, kde dostanete apostilu za stovku (vyšší ověření – legalisation). Vysvědčení, razítko i apostila by měly být na počkání. Jste-li v zahraničí a nechce-li se vám vracet domů oběhnout si toto kolečko, můžete v zahraničí zažádat na české ambasádě o Vysvědčení na dálku. České úřady by vám měly být nápomocny, ovšem v tomto případě má každý úřad měsíční lhůtu na orazítkování vašeho Vysvědčení. Dále pozor, Vysvědčení má lhůtu platnosti šest měsíců od vystavení. Pokud máte orazítkované Vysvědčením, zvládli jste úspěšně první část.

Zahraničí

Druhá fáze „svatby“ v zahraničí je vyřízení dokumentů před tím skvělým „ano“. Nevím, jak toto funguje v zemích EU, hádám, že podobně, jako v „třetích“ zemích. S úsměvem na tváři a Vysvědčením v ruce jste v cizině. Vysvědčení je provedeno ve čtyřech jazycích – česky, anglicky, německy a rusky. Pokud v zemi vašeho nastávajícího tyto čtyři nejsou úřední jazyky, budete pravděpodobně potřebovat soudní překlad. Úředníci českých ambasád v zahraničí v tomto často vyjdou vstříc. Přeloží Vysvědčení do místního jazyka a dají vám na překlad pěkné kulaté razítko. A to dokonce zadarmo!

Toto by mělo být již všechno, co vás dělí od pořádné veselky! Některé země nevyžadují ani svědky, takže hurá na úřad, kde předložíte pas, Vysvědčení, občanku svého protějšku, jeho rodný list, zaplatíte poplatek a nejspíš máte vyhráno!

Zpátky domů

Bohužel, svatba v jedné zemi neznamená svatbu v druhé zemi. Po svatbě musíte oddací list notářsky ověřit, ověření soudně přeložit do češtiny a zajít do Brna na „zvláštní“ matriku. Pokud jazyk vašeho oddacího listu není možné soudně přeložit přímo do češtiny, můžete jej nejprve soudně přeložit do angličtiny (v první zemi) a poté z angličtiny soudně přeložit do češtiny. Až za sebou budete mít toto úřednické kolečko, připravte si kopie všeho, co doposud máte, všechny rodné listy, všechna notářská ověření a oddací listy. Už toho máte jistě pěknou hromádku! Nejlépe jeďte osobně do Brna na Zvláštní matriku (můžete zajít i na váš městský úřad, který komunikaci s Brnem vyřídí za vás), předem si můžete z internetu stáhnout a vyplnit žádost. Mají ji i přímo na místě. Vyplníte pečlivě všechny položky, dáte paní úřednici kopie pasů, ověření a dokumentů,… Do měsíce vám poštou přijde český oddací list a to znamená, že jste již legálně manželé na celém světě.

Někdo to má jinak

Jsou státy a území, kdy to nejde tak snadno. Pokud tento článek čte někdo, kdo má zkušenosti s vyřizováním oddacího listu v zahraničí, nejspíš se jeho příběh bude v něčem lišit.

My jsme v počátku řešili základní problém – on nemůže sem, já nemůžu tam. Zdánlivě neřešitelný problém. Nakonec jsme se rozhodli tamní pravidla „uposlechnout do puntíku“ a uzavřít manželství, jako turistický zájezd. Vyřízení dokumentů v české byrokratické kotlině proběhlo téměř v pořádku. S Vysvědčením, už přeloženém do místního jazyka, jsme začali vyřizovat turistický zájezd do zakázaného území.

To nám trvalo dva měsíce. Hurá, jsme na místě. Nechali jsme našeho turistického průvodce odpočívat po obědě v hotelu a vydali se na místní „zvláštní“ úřad, který má povinnost vyřizovat zahraniční matriční události (sňatky, rozvody, narození, úmrtí). V přespříliš zakouřené kanceláři značně vyrušen od nicnedělání nás úředník vyhodil s tím, že nemáme svatební fotku, která se povinně lepí na oddací list.

Ještě jednou a lépe

Druhý den jsme štěstí zkusili znovu, už s oddací fotkou velikosti dvou pasových fotek, na které jsme oba dva. Úředník, očividně otráven svojí prací, si od nás vzal štos dokumentů potřebných k uzavření manželství. Bylo na něm vidět rozčilení, protože všechno bylo v pořádku. Jen nerad nám vypsal oddací knížky. Jedna rudá kniha velikosti cestovního pasu se srpem a kladivem na obálce pro novomanžela, jedna pro novomanželku. Propiskou jména, data narození, podpisy, rudé razítko, rozmazaný upadlý popel z cigarety visící úředníkovi na rtu, zaplacení poplatku, v přepočtu asi 60 Kč, a vyhazov z kanceláře. Až doma jsme si všimli, že za víc jak šedesátiletou historii této kanceláře jsme teprve osmý pár, který si „troufl“ sem zavítat.

Tím nás „štěstí“ neopustilo. Po vyhazovu z kanceláře (ach, jak romantická svatba!) následovalo opuštění zakázaného území. Až o dva měsíce později jsme zjistili, že nemáme notářské ověření (o jehož existenci a nutnosti nás měl spravit pan úředník). Notářské ověření vyřídíme pouze v trvalém bydlišti manžela, kam se musíme dostavit oba dva a to je na další „turistický“ zájezd, který stojí další peníze a představuje dalších pět tisíc kilometrů. V hlavním městě této země nás notářské kanceláře odmítají se stejnou výmluvou, nemůžou vydat notářské ověření na dokument vydaný v jiném kraji nebo okrese. Poprvé však máme opravdu štěstí a narážíme na kancelář, kde ověření vydají. Teď jen překlad do angličtiny a hurá do Česka, do Brna na zvláštní matriku. Po osmi měsících zakoušení světa byrokracie máme pocit, že nás v životě už nic nepřekvapí a hlavně – nerozdělí! (komu by se taky do stejného kolečka chtělo podruhé?!)