Snake River – 600 km na kánoích kanadskou divočinou

Plán cesty

Z německého Frankfurtu jsme letěli přímo do hlavního města Teritoria Yukon, Whitehorse, a odtud pokračovali autem do osady Mayo. Tady jsme přeložili všechny věci pro měsíční pobyt v divočině do malého letadla a to nás dopravilo k výchozímu bodu naší expedice, jezerům Duo Lakes.

Odtud jsme vypluli na třech kanoích severozápadním směrem nejdříve po řece Snake (zhruba 300 km), která se vlévá do jedné z nejmohutnějších řek v teto části Kanady, do Peel River. Po ní nás čekalo ještě dalších asi 250 km do cíle naší výpravy, osady Fort McPherson.

Voda si vždy najde svou cestu. Následuj ji a najdeš tu svou.

Divočina kolem řeky

Zahlédl jsem ho koutkem oka, když jsem zrovna ponořil pádlo do pozvolna plynoucí široké řeky. „Tiše! Nehýbej se,“ sykl jsem na háčka. Oba jsme naráz přestali pádlovat a kánoe neslyšně plula unášena slabým proudem. Stál nalevo od nás, mohutný medvěd grizzly, vztyčen na zadních, neklidně větřil, upíral zrak směrem k nám a temně hnědá kožešina se mu leskla v odpoledním slunci. Náhlý závan větru k němu donesl náš pach – ve zlomku vteřiny se spustil na všechny čtyři a zmizel v hustém porostu křovin, které lemovaly břehy řeky.

Od cíle naší cesty nás v tuto chvíli dělilo pouze několik desítek kilometrů. Měli jsme dostatek času a nebylo kam pospíchat. Podzim se chýlil ke konci, dny se zkracovaly a ranní mráz už nebyl výjimkou.

Po bezmála měsíčním putování divočinou severní Kanady po řekách Snake a Peel jsme jako první česká výprava zdolali vodní cestu dlouhou téměř 600 kilometrů.

Na břehu, kde jsme rozbili prozatímní tábor, nás chodili navštěvovat nejrůznější obyvatelé vesnice Fort McPherson, většinou ve značně podroušeném stavu, ale dobře naladěni a přátelští, takže jsme dostali sobí maso a čerstvě ulovené ryby. Návštěvy se u nás střídaly do pozdních nočních hodin, jak se postupně šířila zpráva o našem příjezdu …

Přípravy a plány

Není tomu ovšem tak dávno, kdy naše přípravy na výpravu do Kanady teprve začínaly. Bylo třeba přesně naplánovat cestu, vyřešit spoustu organizačních záležitostí a pečlivě vybrat vybavení na měsíční pobyt v naprosté divočině, které by bylo účelné a zároveň lehké a skladné.

Posádka výpravy sestávala ze šesti účastníků a jak se blížil termín odjezdu, nabíraly naše většinou mailové diskuse na vážnosti a věcnosti. Pravděpodobně nejsložitější bylo vybrat vhodnou řeku, což samo o sobě představovalo malé dobrodružství.

Oblast, do které chceme vyrazit je obrovská, informací poskrovnu. Po dlouhém pátrání, srovnávání a zvažování našich možností a schopností jsme se rozhodli pro řeku Snake, která pramení v odlehlé části pohoří McKenzie, na hranici Teritoria Yukon a Severozápadních Teritorií. Řeka Snake se asi po 300 kilometrech vlévá do jiné řeky jménem Peel a po té je nutné doplout dalších asi 250 kilometrů, než se objeví první osada a tím i možnost návratu do civilizace.

Začátek výpravy

Z Whitehorse jsme s naším německým přítelem Thomasem, jenž pro nás přímo na místě zařizoval půjčení kánoí a odvoz do hor, vyrazili k první splavné části řeky Snake.

Druhý den odjíždíme do osady Mayo, kde v kempu přímo u „kotviště“ hydroplánů stavíme stany a čekáme na odlet. Jsme v samém srdci yukonského Teritoria, kam se běžný turista dostane, jen když zabloudí.

Jediná prašná silnice spojující vesnici s okolním světem. Jeden obchod, škola, jednoduchá čínská restaurace, kostel a domy budící dojem, že jsou postaveny z toho, co bylo právě po ruce. Žádná lákadla pro turisty, jen tíživá opuštěnost, která jako by předznamenávala osamělost a odloučenost míst, do nichž máme namířeno.

Odlétáme do divočiny

Dovybaveni satelitním telefonem a pepřovými spreji proti medvědům nastupujeme do šestimístného letadla Otter, které je jediným dopravním prostředkem schopným přepravit nás i naše zavazadla do hor vzdálených odsud přes 220 kilometrů.

Aby řeč nestála, prohodíme s pilotem pár slov. Nevím už, kdo z nás přišel na ten hloupý nápad zeptat se na stáří letadla. Ernie, jak se náš pilot jmenoval, se jenom pousmál a stručně odpověděl: „Rok výroby 1956!“ V šesti párech očí se v tu chvíli objevilo neskrývané zděšení a šest hrdel polklo naprázdno.

Když Ernie ještě dodal, že má v poslední době problémy se srdcem, začali jsme si přát, abychom nikdy do toho proklatého stroje nemuseli nastoupit. Se smíšenými pocity tak vyrážíme vstříc našemu vodnímu dobrodružství …

Z deníku kameramana výpravy

Na plovácích letadla připevněny tři kánoe, uvnitř na primitivních sedátkách stísněno nás šest. Zkušený terénní pilot Ernie prudce přidává plyn, motor starého hydroplánu Otter burácí a obrovskou silou nás tlačí do sedadel. V okamžiku se vznášíme nad klidnou hladinou řeky Stewart a nabíráme výšku. Pod námi ubíhá krajina protkaná spletí řek, jezer a lesů. Žádná silnice, osada nebo jakákoliv známka činnosti člověka.

Stoupáme do výšky 3000 stop a postupně se noříme do mlhy způsobené kouřem z požárů kdesi u hranic s Aljaškou. Ve vzduchu je cítit štiplavý zápach spáleniště a vidět už není vůbec nic. Hlavou se mi honí myšlenky na následující týdny, na to, co nás čeká, a snažím se dozvědět se od Ernieho něco o životě na severu Kanady. Většinou se však jen pousměje a dál se soustředí na let.

Najednou se z mraků začínají nořit vrcholky McKenzie Mountains a naše letadlo po dvouhodinovém letu měkce dosedá na hladinu jezera Duo Lakes, položeného vysoko v rozlehlém liduprázdném pohoří.

Ernie žije a my s radostí vykládáme veškeré naše věci uložené v umělohmotných sudech a lodních pytlích.

V horách McKenzie a první dny na řece

V horách bylo poměrně chladno, a jakmile se Ernieho hydroplán odlepil od klidné hladiny jezera, začínali jsme si stále jasněji uvědomovat, že odtud vede nyní pouze jediná cesta zpět do civilizace – stále dolů po řece…

Z deníku kameramana výpravy
Konečně tomu věřím. Stojím uprostřed kanadské divočiny, v horách na severu Yukonského Teritoria a před sebou máme několik týdnů života vysněného nad klukovskými knížkami. Nápad strávit měsíc na nějaké řece severské divočiny se zrodil už dávno, ale teprve od loňské zimy začínal dostávat jasné obrysy. Od té doby se moje myšlenky soustředily na uskutečnění téhle výpravy.

První den jsme využili na jakousi aklimatizaci – připravovali jsme lodě a výstroj na přenášení, které nás čekalo v příštích dnech, a zároveň jsme podnikali krátké výlety do okolí, abychom se seznámili s místním terénem a našli vhodnou cestu, po které by bylo možné přenést k řece všechny věci.

Místo, kde jsme přistáli, je od řeky vzdálené totiž ještě asi dva kilometry. Veškerou výstroj je proto nutné nejdříve přenést – přenášení k řece absolvoval s těžkým nákladem na zádech každý z nás celkem třikrát. Nejtěžší bylo dopravit k řece objemné kánoe a i zbytek nám dal pořádně zabrat – naštěstí se otočil vítr a odfoukl všechen kouř někam na sever a zcela tak vyčistil oblohu. Pro nás to znamenalo nezapomenutelný zážitek. Doznívající severské léto zbarvilo okolní hory nevídaným způsobem. Rudý vřes, zlaté zakrslé břízy a olše a hory zrcadlící se ve vodách Duo Lakes nám byly odměnou za tvrdou dřinu.

Z deníku kameramana výpravy
První dny na řece trávíme neustálým přetahováním lodí přes mělčiny. Až se divím, co ty naše vypůjčené, po okraj naložené kánoe Old Town vydrží. Občasné krátké svezení vítají především naše rozmočené prochladlé nohy, vždyť voda horské říčky dosahuje sotva osmi stupňů.

V těchto dnech se už také začínají projevovat rozdíly ve zvolené výstroji. Ti z nás, kdo se rozhodli vzít si staré pohorky a neoprenové ponožky, vyzráli na studenou vodu a kamenité dno nejlépe. Naproti tomu neoprenové botičky jsou příliš měkké a několikadenní brodění znamená otlučené palce a těžce zkoušená chodidla.

Pokaždé, když jsme vystoupili na břeh, první, co jsme spatřili, byly stopy medvědů – většinou až nepříjemně čerstvé – a ohromné stopy vlků. To nás vždy přimělo k tomu, abychom dávali neobyčejně dobrý pozor, co se kolem nás děje, a abychom až úzkostlivě dodržovali pravidla pro pobyt v divočině.


Z deníku háčka
První mrazivá noc a první ranní jinovatka na stanech. Počasí se rychle mění, a tak se přes den dělá opět příjemné teplo. Čeká nás první kaňon na řece, jedno z několika obtížných míst v horách.

Voda je ledová, řeka svižně teče a my se rychle blížíme k ústí soutěsky. Nemám vůbec čas si něco rozmýšlet a něco uvědomovat. Řeka se kaňonem prohnala jako blesk, naše posádka projíždí dobře, i když musím jako háček vytrpět nekonečné řvaní zadáka a poslouchat naprosto neopodstatněné výtky typu:
„To není kontra, to je máchání pádla ve vodě!“
„Zaber, zaber, říkám zabéééééér! ….. dobrý, nezabírej!“
„To byl tvůj kámen!“

Samozřejmě, že výtky jsou neopodstatněné, protože já nemáchám pádlo ve vodě, ale kontruju jako o život, zabírám, co mi síly stačí, zatímco zadák si sundává bundu. Kameny i všechny ostatní překážky hlásím dva kilometry dopředu, jenže mě nikdo nebere vážně …

Takže se nám hned třetí den na řece podařilo odřít loď a zadákův loket o hrubý okraj skaliska vyčnívajícího zrádně do řeky, potvrdit teorii, že háček dře třikrát více než zadák, ale hlavně projet bez větší úhony náročný kaňon.

Výpravy do hor

Z deníku kameramana výpravy
V místě, kde se řeka Snake setkává s potokem Reptile, nacházíme úžasné tábořiště. Okamžitě se rozhodujeme zůstat zde delší dobu a vyrazit do hor na několikadenní trek. Ještě téhož dne balíme vše potřebné na čtyři dny, opouštíme naše lodě a zbytek vybavení a vyrážíme podél říčky Reptile.

Po několika kilometrech narážíme na příkrou skálu a další postup je možný buď divokým proudem potoka nebo hustým houštím. Druhá možnost slibuje suché nohy, takže jí dáváme přednost. Naše tempo se rázem zpomalilo a navíc zjišťujeme, že právě křižujeme poměrně čerstvě vyšlapanou medvědí stezku. Jinudy to však nejde. Procházíme rozlehlým údolím říčky Reptile a míříme na západ. Občas se nám dokonce podařilo zahlédnout v dálce majestátného soba karibu, který je tak charakteristický pro zdejší divočinu.

Večer u ohně hodnotíme naši situaci a je nám jasné, že je vyloučené absolvovat celou trasu tak, jak jsme to naplánovali dole u řeky Snake. Zkracujeme ji proto o několik údolí a další dny se noříme až po hlavy do hustých křovin, které nemilosrdně rozdírají nejenom ruce a nohy, ale i oděv a batohy. Všude nacházíme medvědí stopy a zbytky medvědího trusu.

Rolničky cinkají, obranné spreje jsou v pohotovosti u pasu, přesto si člověk není úplně jist tím, co na něj číhá za dalším křovím. Pokus projít vyschlým řečištěm zkrachoval dříve, než začal. Vegetace je v těchto místech ještě bujnější. S přibývající nadmořskou výškou houštiny řídnou a pochod je hned pohodlnější a krajina přehlednější.

Hory, lemující řeku, vyzývaly k podobným výpravám svou krásou a opuštěností. Několikrát jsme ještě jejich kouzlu podlehli a vystoupali na jejich bezejmenné vrcholky. Řeka se z té výšky jeví jako stříbrná stužka pohozená do krajiny. Nyní je nám jasný název řeky, která se kroutí a vine nesčetnými rameny hlubokým údolím jako propletení hadi.

V loveckém táboře – život u řeky

V těsné blízkosti řeky – jak jsme se později dozvěděli – se nacházejí dva nebo tři lovecké tábory, v nichž lovci zůstávají přes léto až do pozdního podzimu.

Na jeden z nich jsme na břehu řeky náhodou narazili, když jsme ho na lodích míjeli, a protože jsme sami postavili naše stany nedaleko, vydali jsme se večer na návštěvu. Pro jistotu jsme se vybavili termoskou čaje s rumem a i díky rumu se nám naskytla jedinečná možnost nahlédnout alespoň krátce do drsné romantiky loveckého života.

Lovci nás pozvali ke svému ohni a vyprávěli dobrodružné zážitky ze života v horách a o lovení divoké zvěře. Vyptávali jsme se samozřejmě hlavně na medvědy, ale prý nejsou nijak agresivní. Přesto nelze jisté nebezpečí zcela vyloučit.

„Včera v noci se tu zrovna jeden potloukal a prošel přímo naším táborem“, upozornil nás jen jakoby mimochodem jeden z trojice lovců. Když jsme se loučili, nabídli nám lovci, abychom si příští den ráno přišli pro maso z právě ulovené horské ovce. Při zpáteční cestě tmavým lesem do našeho tábora jsme se nějak nemohli zbavit představy o medvědu číhajícím ve tmě a ani v relativním bezpečí našeho tábora a našich stanů nebylo jednoduché medvědí přízrak zaplašit.

Druhý den ráno jsme se, sice trochu ostýchavě, vydali do loveckého tábora znovu. Lovci nám přímo z nejlepšího kusu masa, který ještě visel na stromě, odřízli šest šťavnatých plátků. Bylo to velmi vítaná a neočekávaná změna našeho jinak spíše jednotvárného jídelníčku, který ale zpestřovalo i často velmi úspěšné rybaření (zvláště na horním toku řeky) a po vzoru zálesáků a traperů i pečení moučných placek, takzvaného bannocku.

Hledání správného řečiště a průjezd peřejemi

Vody postupně přibývalo a řeka mohutněla, což ale neznamenalo, že by jí ubývalo na síle. Ochladilo se, nasazujeme „špricdeky“. Bylo neustále třeba soustředit se hlavně na mělčiny, číhající všude v nehlubokém korytě řeky. Další nebezpečí představovaly padlé kmeny kanadských smrků, které se znenadání objevovaly za zrádnými zatáčkami a blokovaly cestu lodím.

Koryto řeky nebyly prostě dva souvislé břehy, ale spleť různě dlouhých a různě klikatých ramen, která se slévala dohromady a zase oddělovala, takže bylo těžké uhodnout, kudy plout, abychom se pokud možno udrželi v hlavním proudu řeky. Ruce nám zhrubly od pádlování a znovu a znovu křehly od mrazivě studené vody. Hlava však zůstávala jasná a myšlenky čisté jako voda proudící kolem nás. Doma tomu bývá opačně.

Cestou jsme projížděli tři kaňony, z nichž ten první jsme projeli bez větších problémů, ale druhý byl už tak náročný, že bylo nutné lodě i náklad přenést. Jedna posádka se pokusila s prázdnou lodí kaňon projet, ovšem pokus byl neúspěšný. Nikomu se nic nestalo, jenom nedobrovolná koupel byla snad trochu studenější, než by bylo milé.

Soutok s řekou Peel

Po 300 kilometrech se řeka Snake vlévá do mohutného toku řeky Peel. Otevřela se nám brána do ohromného území lesnatých nížin, močálů a nesčetných jezer v širokém údolí této řeky. Zbývá nám urazit dalších zhruba 250 kilometrů, než narazíme na první známky civilizace.

Na řece Peel začala skutečně tvrdá každodenní práce, řeka téměř netekla, každý kilometr byl těžce vybojován, často jsme museli plout proti větru, vlny nám ztěžovaly už tak nesnadný postup vpřed. Navíc se i zhoršilo počasí, stále častěji se objevoval sníh, pršelo a k ránu mrzlo, což mělo ovšem jednu ohromnou výhodu – začali totiž houfně mizet dotěrní komáři, metla severu.

Stále nás ale obklopovala nezkrocená a lidmi nedotčená příroda. Poprvé jsme zahlédli i medvěda grizzly a několik menších černých medvědů, kteří hledali u vody něco k snědku nebo se koupali v řece.

Vodní tok nabyl takových rozměrů, že už ani téměř nepřipomínal řeku. Ta se zastavila a zamyslela. Obrostly ji lesy a křoviny a její povodí se stalo útočištěm divoké zvěře. Večer z řeky stoupala pára z vyčerpání a ve vzduchu byly cítit všechny její trpce vlhké zápachy. Pohyb se zastavil a změnil v poklidné, nezměrné bohatství.

První Indiáni

U řeky se začaly stále častěji objevovat indiánské letní tábory, kde indiáni loví ryby a losy, jejichž maso se pak většinou suší a uskladňuje na zimu.

První tábor, na který jsme narazili, byl v tuto roční dobu již opuštěný. Chatrč v táboře je zavřená, okna zatlučená. Rozhodli jsme se tu zůstat přes noc. Nacházíme jakýsi přístřešek, který by nám mohl poskytnout alespoň nouzové útočiště před blížícím se deštěm. Na chatce visí rozpraskaný zbytek zrcadla. Všichni, opravdu všichni se do něj, byť jen nenápadně, podívali. Vidět se po třech nedělích v divočině je pro mnohé z nás pravděpodobně silnější zážitek než potkat grizzlyho!

Několik táborů bylo ovšem ještě obydlených – všude nás otevřeně přijali a ukazovali udírny, kde na speciálním lešení bylo zavěšené nařezané maso a kožešiny. Indiáni zde žijí velice chudě, přesto jsme se nesetkali s nikým, kdo by si stěžoval.

Původní obyvatelé, vyskytující se dosud podél řeky Peel na hranici lesů a arktické tundry, jsou nejseverněji žijící Indiáni, z nichž mnozí dodnes vedou tradiční způsob života. Nejdůležitější součástí jejich existence v této drsné zemi je severský sob karibu, který dal jméno i celému národu – Ku-čin (Gwich´in), lidé Karibu. Karibu znamená stravu, kulturu, tance a také spirituální spojení se světem duchů závisejí na karibu.

Jeden starý Indián, který trávil léto a podzim v malé chatce se svou nevidomou ženou, nám řekl prostou větu, charakterizující zdejší domorodce výstižněji, než sáhodlouhá pojednání:“Každý karibu má něco z lidského srdce a každý příslušník národa Ku-čin má kus srdce karibu.“

Po Dempster Highway zpět do civilizace

Začátek září nás zastihl ještě na řece. Je zataženo a často prší. Všechno tady záleží na počasí, jehož podoba se v tuto chvíli dá shrnout do dvou slov: vlhká zima. Okolní krajina působí studeně a odtažitě, nekonečná dálka, za kterou jsme sem přijeli a po které jsme ve městě tolik toužili, je najednou prázdná a bezútěšná. Na všech je znát únava z dlouhé a namáhavé cesty.

Potkáváme domorodce, křižující velkou řeku na motorových člunech, neklamná známka blízkosti lidského sídla. Necháváme řeku plynout klidně dál a přirážíme u bahnitého břehu osady Fort McPherson, která se směle může počítat mezi skutečně poslední výspy civilizace. Fort McPherson je shluk domků utopených v odlehlé pustině, je to tíživé a neosobní místo – jako by odsud nebylo pro nikoho úniku.

Na nás už ovšem čeká auto s přívěsem, takže můžeme vyrazit na poslední část naší výpravy po legendární štěrkové silnici, která nese hrdý název Dempster Highway, a jako jediná protíná arktickou oblast Kanady. Vracíme se zpět na jih. Před námi se rozprostírá 1050 kilometrů pustiny a hor, prachu a bláta, deště i slunce. Jízda po této cestě je sama o sobě neopakovatelným zážitkem a dobrodružstvím.

Dojeli jsme až na samý severní konec této cesty – do města Inuvik, které leží až téměř u Severního arktického oceánu. Silnice překonává nástrahy věčně zmrzlé tundry, šplhá do horských průsmyků, aby se přehoupla přes pohoří, jimiž je nutné projet. Silnice se neustále upravuje a udržuje ve sjízdném stavu. I tak ovšem nikdy nevíte, zda skutečně dojedete tam, kam máte namířeno…

Praktické informace

Doprava

Přímý let z Frankfurtu do hlavního města Yukonu, Whitehorse – v sezóně dvakrát týdně. V osadě Mayo na řece Stewart kotviště hydroplánů letecké společnosti Blacksheep Aviation, která nás dopravila k řece Snake.

Mapy

Veškerý kartografický materiál jsme objednávali přímo ve Whitehorse na adrese: maps@yukonbookscom
Objednat je možné mapy v měřítku 1:50 000, nám stačily mapy v měřítku 1:250 000, pokrývající kompletně řeku Snake od místa, kam je nutné doletět – Duo Lakes, až po cíl naší cesty, osadu Fort McPherson na území Severozápadních Teritorií.

Průvodci a internetové odkazy
Nejůležitějším pramenem informací při plánování naší cesty byl pro nás průvodce v němčině: Andreas Hutter: Yukon, Kanuführer Band II

Také v němčině vyšla kniha, která podrobně dokumentuje sjezd řeky Snake a Peel: Rebecca Langhagen, Christian Langhagen-Rohrbach: Snake River, Y.T.; Mit dem Kanu durch die kanadische Wildnis, ein Reisebericht

Vodácké vybavení

V Kanadě jsme si půjčili kánoe značky Old Town s příslušenstvím tzn. pádla, plovací vesty, špricdeky a do každé kánoe dva plastikové sudy.
Přímo v Kanadě jsme si půjčili i satelitní telefon, který se už na minulých výpravách mimořádně osvědčil.
Vše jsme půjčovali a výpravu jsme organizovali přes Yukon Wide Adventures, sídlící ve městě Whitehorse: http://www.yukonwide.com/

Zvláštní vybavení

Velmi se nám osvědčila kombinace neoprenových ponožek a sportovních bot, sahajících nejlépe až ke kotníkům – vhodné pro častý pohyb v řece, v korytě plném balvanů. Velmi dobré jsou i neoprenové rukavice a stojí za to popřemýšlet i o neoprenových krátkých kalhotách.
Protože jsme kombinovali trekking se sjezdem řeky, vezli jsme s sebou i kompletní vybavení na několikadenní pobyt v horách – batohy byly většinou uloženy v nepromokavých pytlích.
Důležitou součástí naší výbavy na řeku byla bezesporu plachta na táboření. Sloužila jako ochrana proti dešti a větru a byla i místem, kde se vařilo, vyprávělo a plánoval další postup.

Doporučuje se mít dostatečné množství pepřových sprejů proti medvědům a je na uvážení každé posádky, zda se rozhodne vzít s sebou do divočiny i satelitní telefon.

Charakteristika řeky a celková délka sjezdu

Řeka Snake je horská, rychle tekoucí řeka, která je poměrně jednoduše dostupná a protéká nádhernou krajinou subarktické divočiny. Divoká voda může začátkem léta (tání sněhu) dosahovat stupně III až IV. V ostatních obdobích maximálně stupně II až III. Nejnáročnější místa je ale možné i obejít. Splavná délka je 300 kilometrů. Na řece jsou tři kaňony – pozice s koordináty jsou uvedeny na adrese: http://polarlight.gmxhome.de/indexc02.html

Možnost treků do hor
Řeka Snake protéká asi 200 kilometrů neobydlenými horami, které přímo vybízejí k túrám. Na výlet je možné vydat se prakticky kdykoliv a kdekoliv. I mapy v měřítku 1:250 000 umožňují dobrou orientaci v terénu.

Dalších asi 100 kilometrů teče řeka Snake plošinou Peel River a vlévá se pak do řeky Peel. Tady charakterizují krajinu už nekonečné a velmi těžko prostupné lesy, časté močály a mírně zvlněný terén.

Počasí
Měsíce červenec až srpen jsou pravděpodobně nejvhodnější, pokud máte v úmyslu sjet některou z řek Teritoria Yukon. My jsme byli na cestě v srpnu a začátkem září. V této době je nutné počítat s nižší hladinou vody v řekách, ale počasí je stabilnější a zažijete indiánské léto, kdy severská divočina září všemi barvami! Je třeba se ale také připravit i na vytrvalý déšť, první sněhové přeháňky a ranní mrazíky. Pokud prší déle, je samozřejmě možné, že hladina řeky během několika dnů rapidně stoupne!

Komáři
Čím později se do Yukonského Teritoria vydáte, tím menší je pravděpodobnost, že budete bojovat s komáry. Obecně platí, že po prvních ranních mrazech komárů houfně ubývá. Na řece, kde fouká vítr a jste dostatečně vzdáleni od břehu, je komárů také poskrovnu. Horší to ovšem je, když se vydáte na túru a jste nuceni prodírat se hustým křovím, v takových chvílích se stáváte pro komáry snadnou kořistí!

Další metlou severu jsou tzv. Blackflies – malé mušky, snad ještě horší než komáři. Vlezou úplně všude, nejraději do očí, nosu a uší. Neštípou, ale koušou a sotva je zahlédnete nebo uslyšíte.

Medvědi
Přesto, že okolí řeky Snake je rájem medvědů, je spíše dílem náhody a štěstí, pokud se Vám podaří medvěda zahlédnout. Jejich stopy jsme nacházeli, kdykoliv jsme vyšli na břeh, ale setkání s ním jsme byli ušetřeni. Medvědi v těchto končinách jsou většinou plaší a před člověkem se raději uklidí do ústraní.

Nemělo by se ovšem zapomínat na základní pravidla pro pobyt v divočině, kde se medvědi vyskytují: jídlo a věci na vaření skladovat mimo tábor, netábořit v blízkosti nebo přímo na medvědích stezkách, jídlo skladovat pokud možno v uzavíratelných sudech, udržovat tábořiště v čistotě, nechodit spát v šatech, v kterých jsme vařili, po opuštění tábora nenechávat zbytky jídla a odpad v ohništi, při túrách na sebe upozorňovat hlukem, nejlepší je zpěv nebo hlasité mluvení, pokud se pohybujete např. ve skupině, vždy mít při sobě sprej proti medvědům jako poslední způsob, jak se ubránit při eventuálním útoku medvěda.

Rybaření
Pokud chcete na území Teritoria Yukon rybařit, musíte si obstarat licenci. Tu je možné opatřit si např. v outdoorových obchodech ve Whitehorse. My jsme ji zakoupili v obřím hoby marketu „Canadien Tire“. Licence stojí 30,- CAD.

Na horním toku řeky Snake je rybaření velmi úspěšné, přesto však není vhodné se na ně spoléhat jako na jediný způsob obživy. Na dolním toku a na řece Peel jsme již nic neulovili.

Převzato z http://cestynasever.cz