Dnes vám přiblížím jeden lidský příběh, pro Bolívii tak typický… A přidám k tomu opět i pár postřehů.
Dnes vám přiblížím jeden lidský příběh, pro Bolívii tak typický… A přidám k tomu opět i pár postřehů.
Maria Lourdes je z Orura, je jí osmnáct a už od svých patnácti živí sebe, své dva bratry a starou nemocnou matku sbíráním plastikových lahví. Kvůli nemoci své matky nemohla dokončit ani základní školu. Společně se svými bratry vyrážejí brzo ráno do ulic, kde ještě před příjezdem popelářů sbírají plastikové láhve a doma je potom svépomocí “recyklují”. Jejich den končí po půlnoci. Za kilo plastikových lahví dostanou 1 bolivián (cca 3 Kč), za den si potom vydělají 3 – 5 boliviánů, které utratí za potraviny pro celou rodinu. A tak každý den, sedm dní v týdnu.
Pro zápach, který se z Marie kvůli jejímu “povolání” line, jí dokonce odmítli očkovat proti zarděnkám. A to v rámci kampaně, kdy zdarma očkovali lidi po celé Bolívii.
Maria je “teenagerka” já jako každá jiná, má své touhy a sny, které však nebude moct nikdy naplnit. A takových jako ona jsou tu v Bolívii tisíce. Je to něco tak všedního vidět sedmileté děti čistit boty, mýt auta, pracovat jako výběrčí a otevírací dveří v minibusech nebo se svými matkami žebrat a spát na ulici, že už se nad tím nikdo nepozastaví. Je to jako u nás vidět stejně staré děti s mobilem nebo nejnovější hračkou.
Jedním z nových nařízení prezidenta Eva je, že všichni státní úředníci se musí do dvou let naučit „jeho“ jazyk, což je aymara. Má se začít učit povinně i na všech školách. Problém je v tom, že chybí učitelé, protože indiáni Aymara, kteří tímto jazykem mluví, v něm většinou neumí číst ani psát a pochopitelně chybí i učebnice. Já jsem si koupila slovník, gramatiku a tenounkou knížečku “Nauč se aymara za 30 dní,” vše od jednoho autora. Nic jiného na trhu bohužel není k sehnání. Všechny jazykové školy a instituty v La Pazu teď o překot nabízejí kurzy tohoto jazyka. Převažují dokonce nad kurzy angličtiny.
Jinou zajímavostí, která v červnu proběhla i českými médii, bylo Evovo nařízení, že během MS ve fotbale musí být na všech veřejných místech a ve všech státních institucích namontovány obrazovky, kde poběží přímé přenosy jednotlivých zápasů. A opravdu, během mistrovství jste mohli na televize narazit opravdu všude. Tak třeba penalty v zápase Argentina – Německo jsem sledovala s košíkem v ruce v supermarketu.
23. června se v Bolívii slaví “San Juan,” což je jakási obdoba české svatojánské noci, jenže se neotvírají skály s poklady, ale zapalují ohně, vatry, vystřelují dělbuchy a rachejtle, a to ještě intenzivněji než na o silvestrovské noci. Zapalování ohňů má svou dlouholetou tradici v kultuře Aymara – bůh slunce Inti prý začal vyhasínat, a proto se zapalovaly ohně, aby se ohřál a nezhasnul. No a tato tradice přetrvává dodnes. Svatojánská noc je zároveň nejstudenější noci v roce, kdy teploty klesají až k minus deseti stupňům pod nulou.
V současnosti je zapalování ohňů v La Pazu zakázáno a důvod je prostý –město leží v kotlině a všechny smrady, co se v tu noc spálí (a pálí se opravdu všechno možné), se nad městem drží jako obrovský mrak. Dokonce až tři dny po inkriminované noci stále nevzlétají ani nepřistávají letadla a téměř se nedá dýchat. Jelikož v Bolívii na zákazy nikdo moc nedbá, tak se letos (stejně jako každý rok předtím) i přes zákaz pálilo. Vzduch na druhý den se skutečně dal krájet a byl asi 30x těžší než vzduch v mé rodné Ostravě na podzim.
