Smrky a kříže Slovenského rudohoří

Zapomenutý kout světa

Vydali jsme se směrem k hřebeni Stolických hor. Cestou lesem na nás najednou začali štěkat nějací psi. Naštěstí byli za plotem u osamělé usedlosti. Ty nejsou ve Slovenském Rudohorí nic neobvyklého. Za chvíli z chalupy vyšel chlap a něco na nás zavolal. Bohužel se k jeho východnímu dialektu přidalo naštvání, že ho psi probudili, takže jsme mu nerozuměli ani slovo.

Spali jsme jen tak pod hvězdami. Ráno jsme naši polohu spíše odhadovali. Nezbylo nám nic jiného než jít první cestou směrem na západ. Občas les vystřídala louka, kde se v kupkách sušilo seno. Bylo zvláštním způsobem naskládáno na prastaře vypadající dřevěné konstrukce. Naplnilo nás to zvláštním pocitem, že i na území Evropské unie lze nalézt místa kam, se zatím naše civilizace příliš nedostala a snad ještě chvíli nedostane.

Skoro až na hřebeni jsme uviděli krásný strom. Smrk s větvemi až k zemi. Jak dlouho zde mohl růst, nikdo z nás ani nehádal. Vyšplhali jsme nějakých patnáct metrů až ke špičce. Podle výšky se nezdál příliš starý, ale jeho vzhled jako by nechtěl nechat nikoho na pochybách. Ze všeho nejvíce se podobal místním pastýřům – postarší, ale hrdý a vzpřímený, větve až na zem jako by přímo vítaly všechny kolemjdoucí.

Vzpomínka na závodní rekreace

Došli jsme k jakémusi hotelu, který je už ale dávno mimo provoz. Postavili ho jistě soudruzi za minulého režimu za účelem rekreace pracujících a podle toho i dnes vypadá. Bizarní budova ve stylu reálného socialismu s prvky moderních horských bud, které byly stavěny v Tatrách ve druhé polovině 20. století. Omítka popraskaná a vedení elektrického proudu, pod kterým jsme dobré dva kilometry šli, bylo na několika místech přerušeno. Ani v nejmenším to nevypadalo, že by se tím kdokoliv chtěl zabývat.

Bazén před „hotelem“ byl vypuštěný a popraskaným betonem se k dennímu slunci draly snad všechny druhy plevelu. Podobně zarůstalo i dětské hřiště a dříve snad pěkně udržovaný parčík. Příroda zkrátka začala barabiznu s jejím okolím znovu dobývat a přetvářet k obrazu svému.

Zezadu bylo na hlavní budovu přilepeno snad ještě podivnější stavení ze staré maringotky, dřeva a dehtového papíru. Uvnitř pobýval nějaký muž, pravděpodobně lesník, a ochotně nám poradil, kudy jít dál. Když jsme se ho ptali na dřívější hotel, jenom smutně zavrtěl hlavou a řekl, že už dlouho nefunguje.

Na mapě byla zakreslená turistická stezka a lesní cesta. Značené turistické cesty zde jsou podobné jako u nás. Jen jich není zdaleka tolik a i značení je o něco řidší. Občas se ale stává, že například vichřice někde zničí kus lesa a s ním i cesty. Odklidit všechnu tu spoušť by ale trvalo příliš dlouho, a proto místní cestu radějivyznačí jinudy.

Neznačenou cestou to bylo kratší, takže jsme vyrazili první odbočkou ze zpevněné cesty do hustého lesa. Cesta ale naneštěstí po dvaceti metrech skončila. Dále jsme museli pokračovat podél potoka. Přeskujeme po kamenech, přelézáme a obcházíme spadlé stromy. Nikdo je tady netahá do údolí kvůli zpracování; lesníků je příliš málo a stromů na zemi mnoho. Prostě kam padnou, tam většinou zůstanou.

Hvozdy Slovenského ráje

Po dvou dnech jsme došli do Slovenského ráje. Byla to krásná cesta, protože z hřebene jsme mohli celý den pozorovat po obou stranách nekonečné hory a lesy, mezi kterými se jen občas objevila nějaká vesnice. Kolem nás všude rostly horské, poněkud zakrslé smrky a nažloutlá tráva. Ty smrky ale nebyly jako ty u nás – uměle vysazené na jakémkoliv místě, kde někdy býval les.

Zdejší smrky tady rostou odjakživa. Byly zde dávno předtím, než celému Slovensku vládli uherští pánové z Budína, za dob rozkvětu první republiky, v pohnutých chvílích Slovenského národního povstání, při znovuzaložení Československa, Dubčekových pražských snahách o uvolnění poměrů,příjezdu sovětských přátel roku 1968, překvapivě poklidné sametové revoluci a slavnostním vyhlášením slovenské samostatnosti. Nic se zde nezměnilo, ani když si prezident Dzurinda slavnostně připil se svými kolegy u příležitosti vstupu své země do Evropské unie.

Poblíž odlehlých cest středoslovenských hor často stojí kříže. Nikdo zde ale nepátrá po tom, jestli je postavila uherská šlechta, Andrej Hlinka nebo tajně lidé z údolí za komunistické diktatury. Míjeli jsme je často. Minimálně na každém kilometru stál jeden. Na některém byla bohatě malovaná socha Ježíše schovaná ve zděné kapličce, jiný byl jen rozpadajícím se zbytkem rezavého železa. Přesto všechny zůstávají tím stejným symbolem, který má připomínat starou evropskou civilizaci. Jen nevím, proč jsme si to uvědomil na takovém místě – kilometry od nás pravděpodobně nebylo člověka a už vůbec ne žádné starobylé město s gotickou katedrálou, které jsou pro Evropu tak charakteristické.

Dobšinská ledová jeskyně

Do skutečné civilizace jsme dospěli až v úterý. Váhám ovšem, zda to nazvat civilizací. Šlo spíše o takovou výspu cestovního ruchu – Dobšinská ledová jeskyně. Tu jsme ale málem nenašli. Všude bylo plno turistů, stánků se suvenýry, autobusů a restaurací, a najednou nebylo vůbec jasné, proč se sem všichni ti lidé sjíždějí. Jde jim opravdu o přírodní zajímavost, nebo se prostě nudí a tady je jenom o něco menší nuda než doma? Jeskyni jsme nakonec našli zamaskovanou za největším stánkem s turistickými odznáčky a vydali se na prohlídku.

Další den vedla cesta skrze různé polomy a nikde nebylo vidět značky. Mezi tou spouští zely půlmetrové rýhy od lesních strojů plné bahna a louží s olejovými skvrnami. Nabízí se otázka – co je pro evropskou civilizaci příznačnější – rozpadající se kříže u cest, nebo ničení všeho, co by mohlo naší civilizaci přežít?

Muráňský hrad

Následující den jsme procházeli přes Muráň. Musím říct, že mě opravdu okouzlila. Dlouhá úzká pláň táhnoucí se několik kilometrů do dálky. Po obou stranách mírné kopečky porostlé smrky a dole jen žloutnoucí tráva. Člověk si zde připadá téměř jako v knížkách M. Nevrlého. Příroda je tu tak nádherná, že jsem měl pocit, že na tomhle místě chci zůstat už napořád. Pozvolna zapadající slunce krajinu zalévalo teplými letními paprsky, ale zároveň nás upozornilo, že nás ještě toho dne čeká další cesta.

Večer jsme spali na muráňském hradě. Hrad je docela velký, ale opuštěný. Založila ho maďarská šlechta ve 12. století, několikrát vyhořel, byl obléhán, zničen, znovu opraven a opět opuštěn. Potom připadl Slovenskému státu, který ho zachránil před zánikem nejnutnějšími opravami a teď jedná o jeho prodeji. Stát musí šetřit a údržba historie stojí příliš mnoho prostředků.

Na obou stranách má hrad vyhlídkové plošiny se zábradlím a na jedné z nich jsme strávili i noc. Byl jeden z nejkrásnějších západů slunce, jaký jsem kdy viděl. Nelze vůbec srovnávat se západem slunce nad horskými vrcholky Alp, ani s večerním žhnoucím kotoučem ležícím nízko nad Egejským mořem. Červené světlo zalévalo celý kraj a osvětlovalo mraky, které vypadaly jako měsíční krajina. Jako bychom se dívali na nějakou další zemi na obloze – kopečky, rokle, údolí… a snad i lidé…

Opuštěné nádraží

V malém městečku Tisovec jsme se octli o několik dní později poslední den naší cesty. Došli jsme až na nádraží. Mělo alespoň šest kolejí a pět budov včetně obrovského depa. Stál tam ovšem jen prázdný motorový vlak o jednom vagónu a jakýsi odstavený vrak, který vzdáleně připomínal osobní vagón. Depo bylo předěláno na skladiště dřeva, všechny domy až na jeden uzavřeny a opuštěny a nikde nebylo vidět ani živáčka… Při tom pohledu mě napadla dvě slova – marnost a smrtelnost. Jak najednou tyto dva pojmy kráčely spolu ruku v ruce.

V hlavní odjezdové budově jsme našli postarší uklízečku a zeptali se jí, kde bychom se mohli umýt. Řekla, že nám odemkne sprchy. Tekla tam téměř teplá voda a ta paní nám přinesla i prostěradla na utření. Mluvila místním nářečím, takže jí nebylo skoro rozumět, ale pochopili jsme, že na nádraží pracuje už jenom ona a výpravčí. Chtěli jsme jí dát za ochotu sto slovenských korun, ale doslova nám odpověděla, že „to neexistuje“.

Zpět do civilizace

Nechtělo se nám pokračovat vlakem. Rozhodli jsme se proto stopovat. Z Tisovce jsme jeli po dvojicích a měli se setkat odpoledne ve Zvolenu. Asi po dvaceti minutách nám zastavil jakýsi podnikatel a odvezl nás do Brezna, asi třicet kilometrů. Vyprávěli jsme mu o naší cestě a on nám o tom, jak má rád Čechy a české hory… Je zajímavé, že neříkal nic o Praze a městech, které jsme si už zvykli vydávat za naše nejoblíbenější turistické cíle.

V Breznu nás vzal nějaký český kamion přes Banskou Bystricu až na dálnici do Zvolena, ale říkal, že s ním můžeme klidně jet až do Itálie… Nádherný pocit – jako by už snad Evropa neměla vůbec žádné hranice.

Ve Zvolenu jsme se setkali s ostatními a asi sedm hodin chodili od hospody k hospodě, abychom si zkrátili čekání na autobus. Do Prahy jsme dorazili asi v šest hodin ráno. Konečně jsme si připadali opravdu jako ve střední Evropě, ale co se tím ve skutečnosti změnilo? Rostou tu snad jiné smrky a jsou tu jiné kříže? Ničí se tu méně vše, co s naší civilizací přímo nesouvisí? Jsou tu lidé příjemnější a dobrosrdečnější? Ne, je tu jen ta naše slavná evropská civilizace.