Směnárna a Tokyo International Forum

Ochrankář pochopil a nasměroval mě k paní v kostýmku (a tím skončil). Paní v kostýmku nechápala, já neuměl japonsky, takže jsem ze sebe udělal blba, vytáhnul ze šrajtofle stodolarovku a tisícijenovku, pěkně je dal vedle sebe na stůl a pomalu jsem od dolaru jel ukazováčkem k jenu. Paní se zasmála, řekla „soo desu ka“ a nasměrovala mě k výtahu. Stačilo mi pochopitelně ukázat třetí patro, ale ona se mnou do výtahu nastoupila, vyjela do třetího patra, tam mě předala kolegyni, uklonila se a zase sjela do přízemí.

Její kolegyně se rovněž uklonila, nasměrovala mě ke stolku s formulářema (tady se vyplňujou formuláře všude, i v lékárně) a pak mě předala dívce u přepážky. Mám pocit, že i ta vstala a uklonila se, ale jistý si tím nejsem. Samotná výměna pak proběhla za minutu a já, potom, co mě zdvořile poprosila o svolení k pořízení kopie mojí evidenční kartičky, byl ještě té drzosti, že jsem jí požádal, jestli by mi neudělala kopii kartičky zdravotního pojištění, kterou jsem potřeboval kvůli lyžařskýmu zájezdu. Pak jsme oba vstali, vzájemně se uklonili, paní v kostýmku mně přivolala výtah a než se zavřely dveře se mně ještě dvakrát uklonila a dole, než jsem vyšel na ulici, se mně ještě uklonila paní v kostýmku zezdola a ochranka.

Měl jsem sice v plánu se zase vrátit domů, ale počasí mi nedalo a místo zpátky k Shiodome jsem pokračoval dál na druhou stranu podél trati JR a bylo poledne, takže pod viaduktem byly v plným proudu jedna jídelna vedle druhý a v ulicích díky oblekům na oběd vyběhnuvším pánům úplně černo. Jako cíl jsem si nahonem vymyslel Tokyo International Forum, kam jsem poprvé zabloudil cestou z Císařského paláce.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Plány na stavbu TIFu začaly v roce 1985, ale až o pět let později uzavřela městská rada kontrakt s architektem uruguayského původu Rafaelem Viñoly (koncem sedmdesátých let se přestěhoval do USA), který už jako dvacetiletý (a čtyři roky před dokončením studia) se šesti společníky založil Estudio de Arquitectura. Výstavba Fóra začala v roce 1992 a pět let poté začalo dílo sloužit veřejnosti. Celkové náklady – 165 miliard jenů. Tahle částka dává tušit, že Fórum je asi dost honosná záležitost (a skutečně je): sdružuje čtyři stavby-sály různých velikostí čtvercových půdorysů (největší sál nabízí přes pět tisíc míst k sezení) a atrium půdorysu na hraně stojící čočky (teď mě nenapadá lepší přirovnání), velmi osobité kombinace železa a skla. Mezi čtyřmi sály a atriem je moderní plac se zelení a velkými kameny a celý komplex pak sousedí s metrem, JR a poměrně blízko i s areálem Císařského paláce.

Největší dojem dělá ono prosklené atrium zvané Lobby Gallery kde je zcela nahoře u stropu 750 stop dlouhá ocelová výztuž, která se podobá žebroví nějaké staré lodi a v noci se od ní odrážejí ven paprsky osvětlení. Ke stropu atria se dá buď dojet výtahem anebo dojít pozvolna stoupající cestou po obvodu stěn, pohled zezhora stojí za to, i když se člověku trochu zhoupne žaludek, protože má pak pod sebou vzduchoprázdno 11 pater nadzemních a tří podzemních.

Když jsem se tohodle všeho nabažil a nafotil, vyšel jsem ven, mezi atrium a sály, kde už byli zaparkovaní s dodávkama prodejci jídla; tohle tvořilo pěknej protipól k technicky a esteticky naprosto dokonalýmu komplexu, prodejců jídla bylo asi šest, každej měl mrňavou, otřískanou a pestrejma barvama pomalovanou dodávku, u který byly otevřený zadní výklopný dveře – tahle strana představovala něco jako výdejní pult, prodejce seděl uvnitř dodávky, kde měl velkej rejžovar a několik plat s masem a omáčkama. Já jsem zvolil na zebru namalovaný auto s nápisem „Jungle Foods“ a za 600 jenů jsem si k rejži vybral pět příloh. Sednul jsem si s tím pak na sluníčko mezi okravatovaný úředníky, jídlo pálilo a bylo to fajn.