Do Parati jsme dorazili ve čtyři a po chvíli jsme se ubytovali v pousadě do Careka.
23. května (úterý)
V noci začalo pršet a pršelo, i když jsme v osm vstali. Nasnídali jsme se, zašli na poštu, kde Luděk odeslal pohledy, a v hotelu jsme si každý vyměnili 100 USD (kurz 2,18 reálů za 1 USD). Pak jsme místním autobusem odejeli na dálkové autobusové nádraží. Tam jsme si koupili lístky do Parati (39 reálů), malého přímořského městečka s koloniální architekturou a hezkými plážemi, obkrouženého zelenými horami. Cena za lístky nás dost překvapila, protože podle průvodce to mělo být jen 10 USD. Autobus jel ve dvanáct a byl super-luxusní.Cesta tedy byla náležitě pohodlná, i když pořád pršelo a pršelo.
Do Parati jsme dorazili ve čtyři a po chvíli jsme se ubytovali v pousadě do Careka (50 reálů za dvojlůžák včetně snídaně) (pousada = malý rodinný hotel). Naštěstí na chvíli přestalo pršet, takže jsme při hledání ubytování ani nezmokli. Když jsme se ubytovali, zašli jsme do supermarketu, kde jsme si koupili něco studeného k večeři a zase jsme se vrátili do pousady, protože se znovu rozpršelo. V pousadě jsme se najedli a lenošili, dokud jsme kolem deváté neusnuli.
24. května (středa)
Ráno jsme vstali v osm a stále pršelo. Nasnídali jsme se a šli jsme se v pláštěnkách projít po městečku. Centrum města je vyvedeno v pestrých barvách, ale ten den působilo dost opuštěně. Všichni turisti asi odjeli, když pršelo. Koupili jsme si v supermarketu jídlo k obědu, v pousadě jsme ho snědli a do dvou jsme měli klid na lůžku. .
Pak jsme chvilku hráli karty, a když na okamžik přestalo pršet, prošli jsme se na blízkou pláž. Na koupání to však rozhodně nebylo. Pak se zase rozpršelo, tak jsme seděli v pousadě a kolem šesté zašli do blízkého bufetu na večeři. Dali jsme si každý dva hamburgery s honosným jménem amerikano. Pak jsme ještě v pláštěnkách prošli město za tmy, povídali jsme si a kolem desáté šli spát.
25. května (čtvrtek)
Ráno jsme vstali v půl deváté a už nepršelo. Nasnídali jsme se a vyrazili k blízkým horám, abychom se trochu rozhlédli po okolí. To už docela svítilo sluníčko. Cestu k horám jsme nenašli, tak jsme se vrátili a řekli jsme si, že už by to bylo i na koupání. Vyptávali jsme se tedy v místních cestovních agenturách na lodní výlety k blízkým ostrůvkům, ale na ten den jsme byli jediní a pro dva nic nepořádali. Tak jsme se autobusem vypravili do 17 km vzdáleného Trinidade (2,6 reálů), kde měla být podle majitele naší pousady hezká pláž.
Do Trinidade jsme dorazili kolem jedné. Pláž byla opravdu moc malebná, s velkými balvany, hned za ní vysoké hory porostlé zeleným pralesem. Dost ale foukalo a zase přišly mraky, takže na koupání to moc nebylo. Dali jsme si v místním bufetu předražený hamburger (4 reály) a ve tři odjeli nazpátek do Parati. V Parati jsme si nejdříve zaplatili lodní výlet na druhý den (20 reálů), pak jsme si každý dal dva hamburgery amerikano a šli jsme se projít k polorozpadlé pevnosti, která stála na útesu kousek od města.
Do Parati jsme se vrátili v šest, ještě ho jednou prochodili a pak jsme seděli před naší pousadou, pili pivo a pozorovali ruch na ulici. V osm začala hrát muzika v jedné z hospod, a tak jsme chvilku uvažovali, že si tam půjdeme sednout. Bylo tam ale draho a také muzika nebyla nic moc, zřejmě nějaký místní popík. Chvilku jsme si tedy ještě povídali a kolem půl desáté šli spát.
Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
26. května (pátek)
Ráno jsme vstali v půl deváté, nasnídali se a od deseti hodin jeli na lodní výlet. Plavili jsme se na středně velké výletní lodi Principe dos Mares. Počasí bylo oblačné, ale když jsme vyjeli na moře, svítilo sluníčko. Postupně jsme objeli čtyři malé ostrůvky, u kterých jsme se koupali. Ostrůvky i blízká pevnina byly moc malebné a hezké na pokoukání, voda ale bylakrapet kalná. Asi po tom dlouhém dešti. Když jsme se ve tři hodiny vraceli nazpátek, opět se zatáhlo, takže jsme byli rádi, že jsme na loď jeli hned ráno.
Na pevnině jsme se zašli do naší pousady osprchovat a pak jsme si každý dal dva hamburgery amerikano (lodní výlet byl bez jídla). Potom jsme se snažili vyměnit peníze. Kurz v místní směnárně byl velmi špatný (2 reály za 1 USD), tak si tam vyměnil peníze jen Luděk, zatímco já si vybral peníze z bankomatu, kde nabízeli kurz 2,28 reálů za 1 USD. Když jsme si vyměnili peníze, dali jsme si pivo a pozorovali ruch na ulici před naší pousadou. Asi v sedm kolem prošel zpívající pestře oděný průvod, tak jsme ho sledovali a došli jsme ke kostelu. Tady se konala páteční náboženská slavnost. Chvilku jsme poslouchali mši v kostele, který měl moc pěknou akustiku, a pak procházeli kolem stánků, kterých tu u příležitosti slavnosti vyrostlo jako hub po dešti.
Všude byla spousta lidí, kolem pobíhaly děti, občas někdo vystřelil rachejtli, zkrátka taková páteční lidová veselice. Bylo tu postavené i pódium, kde to vypadalo, že budou hrát nějakou místní hudbu. Pořadatel nám řekl, že začínají o půlnoci, což se nám nechtělo věřit, že by začínali tak pozdě. Asi jsme pořadatelově portugalštině špatně rozuměli. Zaběhli jsme si do pousady pro bundu, protože se docela ochladilo a čekali jsme a čekali. Pořád nic. Asi opravdu začnou až o půlnoci. V deset nás čekání přestalo bavit, šli jsme „domů“ a kolem půl jedenácté zalehli do postele.
27. května (sobota)
Ráno jsme vstali v osm, nasnídali se, zaplatili za ubytování a vyrazili na autobusové nádraží. Bylo nádherné počasí, na obloze ani mráček. Na nádraží jsme si za 32,5 reálů koupili lístek na autobus do Sao Paula. Autobus měl jet v 9.40, ale vyjeli jsme až v deset, a to i kvůli komplikovanému systému vydávání lístků, kdy se na lístek musí vypsat jméno a číslo pasu, a komplikovanému systému odbavení zavazadel. Cesta vedla nejdříve po pobřeží po úpatí krásných zalesněných hor, takže jsme si užili spousty skvělých výhledů.
Pak jsme hory přejeli a zajeli do vnitrozemí, kde už cesta nebylo zdaleka tak zajímavá – jeli jsme po hustě zalidněné a bezlesé náhorní plošině. Do Sao Paula jsme dorazili ve čtyři na obrovské autobusové nádraží a po chvilce hledání našli přepážku, u které nám za 113 reálů prodali lístek do Foz do Iguacu. Autobus jel v půl šesté, tak jsme chvilku čekali na nádraží a pak jsme se vydali na cestu. Autobus byl opět velmi pohodlný. Asi do desíti nám promítali filmy a potom jsme usnuli.
