Služebnaja

Už dříve jsem chtěl vyjet na konferenci někam do zahraničí. Ale že to poprvé bude zrovna tady, to jsem netušil.

Brzké páteční ráno. Na jižní části druhého nástupiště chytám poslední vagón. „A kde ty jécháš?“, ptá se provodkyne. „Do Oděsy“. „Tak pojď, a rozluč se“. V kupé je teplo. Sám si tam připadám jak v ljuks, spousta dek a na chodbě květiny. Budím se v Krakowie, stojíme. Vycházím na korytarz. „Što ty, molodčik?“, ptá se spolucestující. „Možno vychodit v gorod?“. Jdeme vzbudit provodnika. Otvírá dveře na poslední chvilu. Vyskakuju na perón a vlak se rozjíždí do depa.

Procházím přes nový hypermegacvok na nádraží. Tam mě na veřejných záchodcích otravuje homosexuál. No toto pěkně začíná. V podchodu kupuju obwarzonek a mířím na tramwaj do Nowe Huty. Moje možná trochu velké očekávání se tady rozplývají a tak mířím zpět do města… Sukiennice, Wawel, Dzwon Zygmunt… pak už je třeba se vrátit na dworzec. Připojují vagóny na Ukrajinu, asi stály na slunku, je v nich pěkně horko. Vstávám až v Przemyslu, polští pohraničníci jsou žoviální. Já poslouchám a pak se vydávám navázat kontakty.

Staří manželé bydlí v Čechách. Jedou do Oděsy. Pak se přihlásí kluk z vedlejšího kupé. Voloda. Ač mi to zní v tu chvíli neuvěřitelně, bydlí v Sevastopolu 10 minut od univerzity. Studuje v Praze a jede se podívat domů. Okamžitě se spřátelíme a já už se ho nepouštím. Na Ukrajinské straně mě vítá taky žoviální pohraničník. Pochválí konferenci na kterou jedu a já mu pomůžu napsat moje jméno do počítače. Ve Lvově nastupuje spousta lidí, končí mi ljuks. Budím se až před Oděsou, provodnicka se směje, za chvilu donese čaj. A už nás vítá gorog gerojiv Oděsa. Voloda mi pomáhá kupit lístky, pak mizí, do Sevastopolu jede až za 2 dny. Já dám batoh do úschovny, navštívím dzekes záchod (už jen Knoxville tam chyběl) a vydávám se do města.

Oděsa není staré město, něco přes 200 let. Centrum je původní, dlouhé ulice s nízkými domy. Obhlížím dělo na podstavci, korzuju v aleji nad mořem. Je teplo, venku se fotí svatebčané. Nad lanovkou mířící k přístavu sleduju lodě a zbrusu nový snobský hotel postavený v samotném morvokzalu.

Vlak do Simferopolu. V kupé babka s vnoučkem, ten se se mnou snaží mluvit anglicky. A pak chlápek ve středním věku, každou chvilku odchází kouřit. Nad vším bdí mohutný provodnik s mrožím knírem. Usínám pozdě a brzo musím vstát. Vokzal v Simferopolu. Hezčí nádraží jsem v životě neviděl, uprostřed zahrádka s fontánou. Obhlížím konečnou nejdelší trolejbusové tratě na světě, odmítám nabídku ke svezení na Jaltu a jdu si koupit lístek na elektropojizd. Ten jede pomalu, ospale, přichází prodavačka, hlasitě vykřikuje své nabídky a poté ji k mému překvapení obklopí zákazníci. Holt nakupování ve vlaku má své kouzlo, ostatně co chcete za jízdy dělat. Mám ještě dost času tak vystupuju dříve, v Bachcisaraj. Nezorientuju se v místních marsrutkach a tak se vydávám pěšky po dlouhé ulici Lenina. Město se táhne údolím a nad ním se tyčí větrem ohlodané skály. Přicházím až k hledanému paláci krymského chána se dvěma minarety. Do otevření je ještě 15 minut čas tak procházím zahradou a k mé potěše zjišťuju že zde mají evropský záchod. Pak mi už průvodkyně ukazuje palác, dnešní muzeum kultury krymských tatarů. Mají tam fantastické ručně psané knihy. V restauraci naproti si dám místní ciburiki, dobré, ale při placení mě myslím natáhli. Zpět na vokzal se vracím marsrutkou, tentokrát se díky strategické poloze stávám poprvé v životě prostředníkem při posílání peněz od lidí k řidičovi a zpět. Na vokzalu chytám další marsrutku a mířím do Sevastopolu.

Uvědomuju si že mé obavy byly liché. Na Krymu je namíchaných asi 20 národností tak se tady se svou západoslovanskou vizáží snadno ztratím a nikdo mě nebude považovat za bohatého innostrance.
V Sevastopolu mě na autovokzalu vítá obrněný vlak s nápisem smert fasistom. „Echate na Studgorodok?“, ptám se šoféra marsrutky. Marsrutka je poloprázdná, projíždíme městem a já vidím první vojáky Cornomorskeho flotu Rosijskoj federacii. Šofér je hodný, ukáže kde mám vystoupit. A já konečně vidím, jak vypadá Studgorodok, ke kterému mířím už více než dva dny.

Vestibul budovy univerzity. Za registračním pultem se usmívají, jak řeknu že neumím rusky hned ví kdo jsem. Za moment mám přiděleného asistenta který mi má pomoct, ale anglicky neumí. Spolu zjišťujeme že v přislíbené profilaktorii nebudu a jsem ubytován v sousední žluté koleji. Po pěti minutách zjišťuju že si neodpočinu. Vpadá totiž ke mně ředitel konference, který mi bůhví proč připomíná soudruha Grebeníčka. A za chvíli docent Sljozkin který umí česky a jedem na exkurzi do města pro exotické hosty, tj. dva gruzínci, dva hlavouni z Charkova a já.

Navštěvujeme návrší s památníky a děly z Krymské války. Ředitel se v roli průvodce evidentně vyžívá, svým tělem předvádí jak se nabíjí dělo. Poté se omylem rozdělíme a naše miniskupinka míří na Panoramu. Tam objevujem v parku zajímavou atrakci – obrovskou rotující houpačku, kde kabina rotuje ještě kolem své osy. Děcka na ní za chvilu střídají přihlížející vojáci černomořského flotu – jako malí. Čekám kdo první hodí tyčku. Pak nás ředitel zve do restaurace, jídlo aj místní víno je výborné, ale radši bych si někde odpočinul. Naštěstí docent Sljozkin musí dříve odjet a veze mě autem zpátky na univerzitu. Tam řeším papírové věci. Jeden člověk mi jde pomoct řešit to na kolej, pokoušíme se spolu bavit anglicky, ale smějem se, moc nám to nejde.

V pondělí ráno má na plenárním zasedání gruzínec přednášku v angličtině. Na koleji je zima v noci jsem vymrznul, venku nějakých 8 stupňů a netopí se. Nechci sedět v zimě tak se vydávám dolů k moři, je hned pod Studgorodkem. Výhledy nádherné, k vodě mě ale nepustí ploty, dostávám se k ní až na konci zálivu. Je pekelně studená.

Ráno dlouho spím a když přicházím na sekci tak je (překvapivě brzo) po všem. Jdu tedy na jinou sekci. V plénu se nachází nějaký bělorus který se po každém příspěvku referujících na něco důležitě ptá. V duchu si říkám aby někdo takový nedošel aj odpoledne. A samozřejmě že se vyskytnul, naštěstí moc anglicky neumí tak dá po chvíli pokoj. Mám ale štěstí, neboť hned po mém příspěvku vchází dalších 9 lidí a na konec sám ředitel konference. Sekce končí a já se vydávám do města.

Mešita, kostel, památník afghánské války, po domluvě fotím ruského vojáka, komunistická čestná nástěnka hrdinů. Objevuju lékárnu. V krku totiž po nočním vymrznutí čím dál víc bolí tak kupuju Imudon. Hned za lékárnou je přístav a jezdí se odtud na severní stranu města. Dáte hřivnu (ale řeknou si o rubel), sednete a můžete si vychutnat nádhernou projížďku přes záliv. Neodolávám. Vychutnávám si jízdu, nádherné okolí, pozoruju rybáře, tajně fotím vojáky černomořského flotu. A pak je třeba jít na trolejbus, vrátit se na Studgorodok. Na budovách černomořského flotu vlají ruské vlajky. Sevastopol je zvláštní město. Jste na Ukrajině, ale jako byste už byli v Rusku.

Ve středu ráno dlouho spím, furt mě následkem místní zimy bolí v krku tak se to snažím vyležet. Nakonec se kolem poledne rozhodnu že zkusím navštívit lékaře. Poliklinika ve Studgorodku je jenom pro studenty, odešlou mě do Olnilu, soukromé polikliniky na plosce Vochcastich. Tady se neznaje rusky složitě domlouvám, nakonec v kase zaplatím 45 hřiven a pozvou mě za hodinu a půl. Venku prší, procházím polikliniku, pak ale přece vycházím ven a za poliklinikou objevuju hřbitov hrdinů. Taková komunistická záležitost, jsou na něm pohřbeni hrdinové socialistické práce, hrdinové sovětského svazu a další bolševicky ukázkoví lidé. Pak navštěvuju rynok na druhé straně náměstí, kupuju čepici a obhlížím zboží. Vracím se na polikliniku a sestra mě posadí před dveře s nápisem chirurg a řekne ať počkám. Netuším zda se jedná o omyl nebo zda mě chcou plánovitě poslat pod nůž. A najednou nevěřím vlastním očím, úplně jako anděl strážný se zde zjeví kamarád z vlaku Voloda. Jak je ten svět malý. Byl u zubaře. Jde teda se mnou do ordinace a dělá mi tlumočníka.

Naštěstí, lékařka sice umí turecky, ale to mi moc nepomůže. Zánět naštěstí nemám tak mi naordinuje údajně tradiční ukrajinskou medicínu – citróny, paracetamol a kloktat sodu. Vydávám se nakoupit na rynok a na zastávce opět potkávám Volodu. Ten se diví ze chcu jet trolejbusem, tím že snad tady jezdí pouze důchodci a loseři. Ten kdo na to aspoň trochu má jede marsrutkou. Na pokoji je stále zima tak se vydávám na špacír do čtvrté pod Studgorodkem. Docházím na koupaliště, teda pláž, vedle Chersonésu. Večer je nádherný.

Ráno mířím na parkoviště, kde už čeká autobus na exkurzi směr Alupka. Vítá nás ředitel, nakonec ale s námi nejede. Pak již vyjíždíme z města horskou komunikací Sevastopol – Jalta, kterou v sedmdesátých letech vybudovali sovětští úderníci. Po levé straně strmý svah, vysoké kamenité a téměř holé hory a vpravo dolů svah až k průzračně modrému moři – prostě několik desítek kilometrů jedeme kolem fantastické nádhery. V Alupce projdeme městečkem k parku subtropických rostlin až ke snobskému francouzskému dvoru. Tam už čeká babka průvodkyně a prohlížíme palác, kde během Jaltské konference bydlela britská delegace. My, účastníci tak trochu jiné konference, si palác se zájmem prohlížíme. A pak opět do subtropické zahrady, nad moře, sochy lvů, průzračné moře, vysoké hory…. opět nepopsatelná nádhera. Pak se rozcházíme a já nevím kudy dál tak sleduju kolegu z Běloruska. Opět se přitom přesvědčuju jak je svět malý, bělorus tu naprostou náhodou potkává přátele ze své vlasti. Já v dali vidím věčně se usmívajícího profesora z Gruzie tak vím ze mířím správným směrem. A pak už do autobusu a zpátky do Sevastopolu.

Večer je plenární zasedání v aktorském sálu na ulici Gogola. Z univerzity vysedám poblíž mešity z níž se ozývá hlas muezzina (na Krymu je opravdu všecko) a mířím k budově, před níž se již hromadí ucastnici. Na zasedání se předávají ocenění – jedno dokonce dostávám aj já – a nejlepším ceny. Soutěž škol vyhrává Bělorusky technicesky univerzitet z Minska. A pak následuje divadlo, nebo spíše muzikál, studentské, ale fantastické, skvělá hra tanců, barev a nejrůznějších skladeb. Příjemně naladěn se vracím zešeřelou ulicí a odjíždím nočním trolejbusem.

V pátek jdu navštívit Chersonés Taurydski, zbytky antického města Krymských Řeků (zvláštní národ, přišli na Krym před 3000 lety a po rozpadu SSSR se jejich potomci začali vracet do Řecka, jako by to bylo něco zcela přirozeného). Další nepopsatelně nádherné místo, antické vykopávky nad mořem, to se prostě musí vidět. Uprostřed nově opravený poschoďový chrám, který za války bůhvíkdo rozstřílel. Pak se vracím na oběd do menzy a píše mi Voloda, domlouváme si sraz. Ukazuje mi svůj byt, představí bráchu a všichni tři míříme k oceaniu. Představení je ale až zítra, tak klikatou cestou mezi kopci jedeme obhlídnout Diorámu. Další místo bitvy, kopec s tanky a parádním výhledem. A odtud míříme do Balaklavy, snobských Jevan místní smetánky se zátokou plnou drahých jachet a úzkým hrdlem do moře, nad kterým se tyčí starodávný hrad. Pak mě Voloda hodí na Panoramu a já navštěvuju tuto obří malbu. Slézám z návrší dolů do netové kavárny, omrknu hypermarket u zastávky Mensikova a vracím se na kolej.

A v sobotu mě už čeká odjezd. Elektropojizdem do Simferopolu, sídla vlády Autonomní republiky Krym. Velký rýnok u vokzalu, opravené centrum města a ve staré čtvrti mešity. A před ní starý, důstojně sedící rozvážný muslim, který už od pohledu život pochopil…

Mířím vlakem do Oděsy. V kupé se mnou jede penzionovaný oficír. Byl v Mongolsku, Etiopii, Angole, na Seychelách, bojoval v Afghánistánu, kulka se mu odrazila od titanové destičky na prsou. Dosloužil v Německu, procestoval celý shenghenský prostor a usadil se v Bilhorodu  Dnistrovskem. Zajímá ho historie. Vysvětluje mi průběh Krymské války.

V Oděse mám deset hodin čas. Na nádraží potkám asiata  kterého sem viděl v Simferopolu (a pak po několika hodinách ještě u morvokzalu, svět je opravdu malý). Navštívím polskou mši, pak mířím do morvokzalu a omylem navštívím výstavu drahých aut. Nic pro mě tak se snažím vypadnout, ale přes obrovské množství lidí mířících dovnitř je problém se protlačit. Potom muzeum voskových figur a muzeum antických památek. A moskevskou cerkev, tam se na mě nalepí nějaký říkejme mu Vojtěchovský. Sice je fajn že mě provede po církevních stavbách, ale je až příliš vlezlý tak jsem nakonec rád že se ho zas zbavím. Mířím na rynok. Obrovský chuchvalec lidí a stánků, kolem prach, asi není kdy uklidit. Těžko říct kdo prodává oficiálně a kdo ne, principu tohoto organizmu jsem neporozuměl. Tady se děda snaží prodat střeva z televize, o kus dál nabízí chlápek rozbitou kytaru. Tramvají se vracím na vokzal. Jedou se mnou v kupé dvě paní, dostávám ochutnat chleba se šunkou a pečenou játrou.

Fantastická cesta přes Karpaty, dlouhé tunely a za každým vysoký viadukt, trať se klikatí. Obdivuhodné dílo předsovětských úderníků. Dole vesnice jedna jako druhá. Paní vystupují v Mukačevu. A do Užhorodu přijíždím téměř sám.
Opět se přesvědčuju jak je svět malý. Na avtovokzale potkávám řidiče, který mě loni vezl z Rachova do Chustu. A stejný řidič jako loni mě veze i na Slovensko, na ukrajinské celnici je stejný pohraničník. A pak už jen prohlížím výstavu ve vagóně na nádraží v Michalovcach, krátká noční prohlídka košického centra a hurá do Ostravy.

Krym je nádherná země. Moc rád se tam jednou vrátím.