Skryté údolí rýže, sedmnáctí karampové a mandala z písku. To je horské království Sikkim.

Voda z ledovců a uctívaných hor stéká do posvátných jezer a duchovnost je integrální součástí běžného života. Toto království se v jazyce Tibeťanů a Bhútiů nazývá „skryté údolí rýže“ a před západním světem bylo skryté po staletí.

Pohyb po Sikkimu je velmi omezen a časově limitován. Je třeba si vyřídit speciální povolení, opravňující ke vstupu. Člověk jeho získání obětuje jeden den na úřadech a celou stránku v pase pro (určitě nezbytná) razítka. Ta jsem si nechal bezplatně vrazit až v Dardžilingu, protože úředník na registračním úřadě v Kalkatě si za toto bezplatné povolení chtěl účtovat nesmyslně vysokou částku. Ano, dnes už Sikkim spadá pod Indii. Avšak stejně jako třeba severovýchodní teritoria nemá Sikkim s Indií kulturně, etnicky ani historicky nic společného.

Diamantovou cestou

V 9. století navštívil Sikkim legendární Padmasambhava, známý také jako guru Rinpočhe, který zde zavedl buddismus. Konkrétně vadžrajánu, jednu ze tří hlavních větví buddhismu, nazývanou také Diamantová cesta. Z Tibetu do Juksamu, městečka v západním Sikkimu, dorazili tři učenči – lamové – a v roce 1642 založili Sikkimské království. Juksam, město setkání, se stalo královským sídlem. Králem, takzvaným Čhögjalem, byl vysvěcen potomek tibetského prince. Ten měl jednou sen, jenž mu vnukl vycestovat na jih za „osudem štěstěny“. A osud či sen ho dovedl do Sikkimu. Na trůnu se v minulosti vystřídalo dvanáct králů. Poslední monarcha byl roku 1973 nucen abdikovat a za dva roky Indie Sikkim definitivně zabrala.

Když byl Sikkim uzavřen pro cizince

Sikkim byl cizincům dlouhou dobu uzavřen a uzavřena je i nadále většina země. Do příhraničních a severních částí se člověk dostane jen ve skupině se státní turistickou agenturou. Do vyšších hor se návštěvník už individuálně nedostane. Doslechl jsem se o nedávném zatčení tří západních turistů, kteří se vydali do hor sami. Indové ty své zákazy berou velmi vážně, takže jsem žádný konflikt v této velmi citlivé oblasti riskovat nechtěl. Navíc to bylo zrovna v době, kdy se o Češích v těchto končinách vědělo a mluvilo. V září 2008 byli v Dardžilingu zatčeni dva naši entomologové, kteří svým výzkumem nasadili indickým úřadům brouka do hlavy. Jenže žádná rozhodující hlava nevěděla, co si s broučkaři počít. Indický úředník si většinou nikdy nevezme odpovědnost za případně nesprávné rozhodnutí na sebe. Při posuzování a řešení nestandardních situací se často používá jako argument posvěcená formule: „Není dovoleno“. A tomuto pravidlu není dovoleno se vzpouzet. Co na tom, že i místní univerzitní studenti protestovali proti zatčení našich profesorů. Profesory tehdy zachraňovala česká diplomacie. A to takovým způsobem, na který by úřednící (kdyby se jich někdo ptal), určitě odpověděli: není dovoleno!

Sikkim není jen zajímavou destinací pro vysokohorskou turistiku, byť velmi limitovanou a kontrolovanou. Je to také země s uchovanou starobylou kulturou, vysokou spiritualitou posvátných míst, spoustou historických klášterů a také srdečných lidí. Málokterý národ je spokojený pod vládou okupanta. Ani Sikkimci nemají k indickému režimu nejvřelejší vztah. Ale protože Indie se o toto království stará jako o vlastní, s výraznou podporou například školství a zdravotnictví, je snaha o samostatnost malá.

Gántók

Gántók je rozložený na svazích hor s krásným výhledem na Kančendžengu. První večer jsem vyšel strmý svah, na jehož vršku je sto let starý klášter Enčhe, jeden z nejvýznamnějších v Gántóku. Prodělával zrovna větší opravy. „Před dvěma léty tu bylo menší zemětřesení a na některých zdech se objevily praskliny,“ říká mi mladý mnich, který se se mnou na chvíli dal do řeči a nabídl mi malou místnost na přespání. Před šestou mě probudilo zvláštní troubení. Dva novicové vyluzovali na velké mořské ulity tóny, jimiž nejen mnichům a novicům dávali znát, že noc už za sebou zavírá dveře. Já jsem rychle ke dveřím vyskočil, abych tohle sikkimské probuzení nezaspal. Než jsem klášter opustil, chtěl jsem zavítat také do prostor, kde je umístěna kasička na příspěvky. Jenže ty byly ještě zavřené. Otevřeno už však bylo okýnko malé boudy u příchozí cesty, kde se pro návštěvníky vařil čaj a poskytovalo se občerstvení. Čas čekání jsem strávil u čaje a dopisováním deníku.

Asi dvacet kilometrů od Gántóku leží Rumtek. To je sídlo linie Karma Kagjü, jedné z velkých škol buddhismu Diamantové cesty. Šestnáctý karmapa nechal postavit nový klášter, který je dnes největším klášter Sikkimu.

Dva sedmnáctí karmapové

Jeho Svatost karmapa je zrozující se lama jedné odnože buddhistického učení. Stejně jako u dalajlamy se vyhledávají a rozpoznávají vtělení na základě indicií, které předešlí představitelé zanechali. Vyhledávání převtělení nového karmapy je velmi složitá věc. Asi stejně složitá, jako to logicky pochopit a jednoduše popsat. Nový karmapa rozpoznává například předměty nějakým způsobem spojené s karmapou předchozím.

Karmapové měli původní sídlo v Tibetu, v klášteře Cchurphu, nedaleko Lhasy. Odtamtud musel v roce 1959 šestnáctý karmapa utéci do exilu. Nové sídlo bylo zřízeno v Rumteku. Jenže při hledání 17. karmapy se stalo něco, co nikdy předtím. Byli nalezeni karmapové dva! Ogyen Trinley Dordže a Thinlä Thaje Dordže. Oba mají své tábory věřících, oba prošli pasovacími ceremoniemi. Nikdy se však společně nesetkali a pravost druhého je vzájemně popírána. A kontraverze nabírá i politický rozměr. Tábor odpůrců Ogyena Trinleyho věří, že za jeho „dosazením“ stojí čínská vláda. Ta také vůbec poprvé potvrdila a schválila Ogyena Trinleyho jako legitimního nástupce 16. karmapy. Což je zvláštní už v tom, že čínská komunistická vláda je sekulární a celou předešlou dobu reinkarnace popírala. Věřící se tak rozdělili na dva tábory. A podobně jako ve Stínadlech si lidé potichu sdělují „koho volí“ za svého duchovního představeného.

Sekretariát tábora Ogyena sídlí právě v Rumteku, z něhož vykázal příznivce Thaje Dordže. Odpovědní lamové, kteří mají určit pravost karmapy jsou velice zdrženliví a přišli s tvrzením, že oni shledali jako pravé karmapy oba „kandidáty“. A čím více se do sporu o pravost karmapy zapojuje čínská i indická vláda, tím je ukončení nejasností nejasnější.

Ráno v rumteckém klášteře

Jdu se podívat na nádvoří a do útrob největšího sikkimského kláštera. K němu se dostávám přes bránu policejní kontroly, která je na přístupové cestě pod návrším sídla. „Cizinci mohou až po šesté hodině,“ sděluje mi důležitý a arogantní velitel ozbrojené ostrahy, jenž mě už včera večer pustit nechtěl. Kontroluje mi pas i obsah batohu. Ten je mi znovu snímán detektorem i před samotnými branami kláštera, který se stal místem střetu velkých svárů mezi oběma tábory věřících.

Klášter se pomalu probouzí do nového dne. První paprsky začínají postupně osvětlovat prázdné nádvoří. Čtyři mladí novicové zpívají ranní modlitby u kamenného pomníku s vyrytými posvátnými texty. První poutníci roztáčejí ohmatanými madly řady modlitebních mlýnků. Zvuky gongu srocují před hlavním sálem mnichy a novice. Přestože je chladné ráno, někteří mladí muži mají obnažené paže. Ti nejmladší se zimomřivě choulí v tradičních, tmavě červených rouchách. Společně pak všichni s dalším gongem mizejí uvnitř hlavního sálu na ranní obřad. Já kráčím podloubím, ve kterém mají po straně novicové své pokoje. Podloubím přicházím k jiné, přístupné části kláštera. Ve zlaté stúpě jsou uloženy relikvie šestnáctého karmapy. Nejposvátnější obsah svatyně.

Dozvídám se, že dnes se konají významné obřady. Ne však přímo zde, ale ve dvou starých klášterech, jež jsou čtyři kilometry vzdálené. Vypravil jsem se tam. A se mnou i pár místních lidí ve svátečních tibetských úborech. Po necelé hodince se dostávám k malému blankytnému chrámu, okolo něhož jsou zastřešené řady mlýnků. Uvnitř vchodu jsou po stranách dva obrovské modlitební válce, které se obcházením a tlačením madel, pomalu a těžce dávají v chod. Byl jsem přizván k obřadu. U stěn místnosti seděly na rohožích asi dvě desítky místních lidí. Přisedl jsem si. Za nízkou lavicí hráli mladí novici na trubky a činely. Rytmus byl udáván údery do velkého bubnu, z jehož zdobně malovaného těla byla spuštěna jedna noha, za kterou se buben držel. Dva starší lamové v hnědých šatech vedli obřad. Při něm ti nejmladší novicové podávali všem přítomným tradiční mléčný čaj k osvěžení.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Drahokam z jezera Khečhepalri

Klášterní stezka vedoucí hřebeny hor a protínající říčky v údolích mě v další etapě pochodu přivedla k břehu posvátného jezera Khecheopalri. V Sikkimu jsou vlastně posvátná všechna jezera. Tohle však navíc na svém dně hlídá vzácný drahokam.

Legenda vypráví o dívce jménem Aša, jež kdysi dávno přišla k jezeru. Na břehu se zula a pokorně došla na konec dřevěné lávky. V tom vítr sfoukl na hladinu list stromu, který po chvíli doplul až k lávce. Aša se pro něj sklonila a vylovila ho, aby hladina zůstala čistá. Nato se dívce zjevila bohyně jezera. Za svou pokoru a respekt se Aše dostalo požehnání. Navíc byla obdarována vzácným drahokamem, jejž měla chránit. Legenda přesně neříká, zda dívce drahokam do vody upadl, či zda ho do jezera vhodila úmyslně. Každopádně drahokam dodnes leží chráněn na jeho dně.

K tomu příběhu je ještě nutno dodat, že na jezeře už od té doby žádný list stromů neplave. A pokud přece jen nějaký na hladinu dopadne, ptáci jej vždy okamžitě vyloví. Žádného ptáka jsem spadlý list lovit neviděl. Ale také jsem neviděl, že by nějaký lístek na hladině plul.

Jezero se stalo poutním místem. Jeho voda má léčivé účinky a smí být použita pouze pro obřady a rituály. Plavat v jezeře je nemyslitelné. Přes pás mokřin vede k jezeru zastřešená lávka s modlitebními mlýnky po stranách. Bosý jsem došel na její konec. Sehnul jsem se a otevřenou dlaní se lehce dotkl hladiny průzračné vody.

Tanec Mahákála

V Ralangu, v klášteře Palčhen Čhöling, vrcholí přípravy k významnému tantrickému obřadu, čhamovému tanci. Tanec Mahákála.

Mahákála je v tibetské mythologii ochranné božstvo. Je zobrazováno v černé barvě s děsivě vypouklýma očima a s korunkou z lidských lebek. Teď se na chrámovém nádvoří schyluje k zahájení tohoto velkého tantrického obřadu. Má mysl se dostává do zvláštního stavu. Uvědomuji si, že prožívám něco velmi výjimečného. Téměř až démonického.

Vzpomněl jsem si na starý zážitek z dětství. Jako téměř každý kluk jsem tehdy sbíral známky. Jednou se ke mně dostaly velmi zvláštní známky. Byl na nich zobrazen Mahákála. Z těch lebek a výhružně vykulených očí jsem měl strach. Byla to série asi pěti známek. Tehdy jsem nevěděl, co to znamená. Byli to pro mě démoni z velmi vzdálených zemí, před kterými jsem měl bázlivý respekt.

Teď, po mnoha letech, se s nimi setkávám znovu. Tentokrát už přítomen v jedné z oněch vzdálených zemí. Tyhle náboženské obřady se konají v Tibetu, Bhútánu, Ladákhu či Mongolsku. Choreograficky velmi náročné a zkoordinované pohyby tanečníků znázorňují představu o životě a smrti, dobru a zlu. Synchronizovaná gestikulace končetin má za úkol odhánět démony. Dramatičnost a preciznost, tajemnost i nesrozumitelnost, tradičnost a barevnost kostýmů, to vše umocňuje tuto exotičnost.

Je téměř nemožné pochopit nějaký děj, který snad má představovat také přípravu na posmrtný život. Mnohem snazší je nechat se vtáhnout vibracemi hlubokých hrdelních zpěvů mnichů do mystického světa démonů. Do světa, o kterém jsem už v ranném dětství věděl, že někde vysoko v horách, ve vzdálených zemích existuje.

Obřady pokračovaly do noci. Tance vystřídaly mocné zvuky dlouhých tibetských trub a táhlé troubení lastur. Nekonečné odříkávání manter doprovázely gongy, zvony, činely a rámové bubny. Bylo to nepopsatelně působivé.

Mandala z písku

S odcházejícím dnem odešla většina spát. Jen v jednom rohu nádvoří klečela skupinka mladých mnichů, kteří různobarevným pískem vysypávali mandalu. V sanskrtu mandala znamená kruh. Ten obsahuje různé obrazce a symboly z buddhistické mytologie. Mniši pro vysypávání písků používali podlouhlé trychtýřovité nástroje, které měly v jedné části vroubkování, po němž se přejíždí tyčinkou. Tímto vznikají vibrace, kterými se jemný písek vysypává. Je to velmi náročná a detailní práce. Chladná noc ji nijak nezlehčovala. Mniši se střídali mezi mandalou a železnou mísou, v níž byl udržován oheň. Jedinými zvuky tohohle vzácného večera už bylo pouze praskání spalovaného dřeva a tichounké drnčení kmitajících kovových tyčinek po vroubkovaných sypátkách.

Krom písku je pro mandalu potřeba hlavně spousty trpělivosti. A tu jsem neměl. Po hodince dřepění u ohně a pozorování tvořící se mandaly mou zvědavost přemohla únava. Šel jsem si lehnout. Mniši mlčky pokračovali. Ráno, jen co se rozednilo, jsem vyskočil ze spacáku a šel se podívat, jak vypadá dokončená mandala. Mniši už tam nebyli. A nebyla už tam ani mandala! Krátce poté, co byla dokončena, ji mniši rozmetli. Pozdě jsem si uvědomil, že zničení mandaly je vlastně vyvrcholení celé té dlouhé a usilovné práce.