Školní večírek

Protože, světe div se, ale připojení k netu má naše kolej snad nejpomalejší a nejporuchovější, co jsem během posledních pár let zažil (a že jsem teda zažil šílený připojení). Nechápu to, v Mecce elektroniky Tokiu zápasím s připojením, to jsem fakt nečekal. Stránky se načítají příšerně pomalu, často padaj a o tom, že by šlo uskutečnit třeba telefonát pomocí Skypu si můžu nechat akorát tak zdát, tohle zdejší síť prostě nezvládá.

Naplánovali jsme cestu Shinkansenem do Hirošimy a poté pozvolna lokálníma spojema po zajímavostech zpět do Tokia. Proč Hirošima? Oba dva máme jednoho rodiče jadernýho vědce, čili jsme se chtěli na vlastní oči podívat jak to vypadá, když se reakce vymkne z rukou. Samozřejmě blbě žertuju, faktem ale je, že jsme se tam stejně jednou chtěli podívat. Navíc Hirošima leží v zajímavé oblasti, blízko tzv. vnitřnímu moři na straně jedné, obklopena horama na straně druhé.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Večer proběhnul na Veroničině škole dýchánek, kam bylo nakonec odsouhlaseno pozvat i rodinné příslušníky. Takže jsem se s mírným zpožděním dostavil a to už bylo všechno v plném proudu, první várka jídla byla rozebraná a dychtivě se očekávala druhá. Na pódiu zrovna falešně a mimo rytmus zpíval vysokým hlasem pan Ma z Číny, ale možná to tak bylo schválně. Veronika mi někde sehnala pivo, pro jistotu si dala druhou plechovku do kapsy. Seznámil jsem se s Filipíncem Chickem, zamával Yi Sheng a Gulnaře. Směrem k Hasanovi prohodil „blagadarju, ja slušal što u těbja děn ražděnija“, což ho evidentně potěšilo a nabídnul mi cigáro. Velmi plaše působil profesor Šimomura, vedoucí celého projektu, který se s nikým moc nebavil. Potkali jsme Inda Sudhira, kterýho si studenti zvolili do čela studentské rady – dvakrát mi speloval svoje jméno, ale pak jsem ho přerušil a řekl, že mu budu radši říkat prezidente (dost tu funkci žere). Pakistánka Adeela v odvážných šatech zazpívala (od příletu do Japonska už prý po x-té) stěžejní ploužák z filmu Titanik, lehce falešně. Na plentě za pódiem visely červené mikulášské hadry (styl „Mikuláš se šel vykoupat“, dílo Veroniky), které smrtelně vážný projev dostávaly trochu do lidský podoby. Otevřel jsem si třetí pivo. Pak vyhlásili muže a ženu večera a vzápětí navezli druhou várku jídla. Nastal úprk směrem k talířkům. Urval jsem kus suši a dortu. Jeremymu jsem slíbil, že si s ním a Hasanem půjdu druhej den zaběhat. Pak začala diskotéka na multikulturně odzkoušené tuc-tuc a zhasla hlavní světla. Vypařili jsme se ven a výtahem vyjeli do 11 patra, odkud jsme udělali pár snímku nočního Tokia. Pak se vydali na Roppongi Hills, tady vyblejskli železnou skulpturu pětimetrového pavouka (fuj, i s vajíčkama), mrakodrap a lidi fotící vánoční výzdobu a dali se na ústup.