Místo plánované osmé hodiny ranní jsme vyrazili později a až kolem desáté hodiny jsme teprve vyráželi na pásech do kopce směrem na vrchol Srednia vrah (2531 m).
Ve čtvrtek 13. března 2014 vyrazila skupina původně cca 10 lidí, která přes noc narostla na celkově 19 účastníků, na skialpinistický výlet do pohoří Rila. Původně byl povolán jeden mikrobus, který nás měl vyvézt do výšky 1600 metrů ve středisku Semkovo. Jelikož se počet zájemců téměř zdvojnásobil, byl povolán další dopravní prostředek (mikrobus se starším datem), na který jsme museli čekat. Místo plánovaného osmé hodiny ranní jsme vyrazili popzději a až kolem desáté hodiny jsme teprve vyráželi na pásech do kopce směrem na vrchol Srednia vrah (2531 m).
Nástupová cesta byla poněkud širší, ale dost zledovatělá či rozbředlá, dle stínu. Poté jsme začali stoupat, a ač bylo krásně slunečno, mezi stromy tedy příjemně, při výstupu vzhůru nás kolikrát ofoukl dosti studený vítr. Stejně tak při svačinové pauze byla potřeba najít nějaký ten kámen a občerstvit se aspoň v částečném závětří. Při stoupání nahoru vyšlapanou stopou cik cak jsme se naštěstí pohybovali už v závětří, takže jsme mohli začít odhazovat bundy a užívat slunce v plné kráse.
Celkově jsme nastoupali přibližně 900 výškových metrů, kolem 14.hodiny odpolední jsme postupně přicházeli po větších či menších skupinkách na vrchol Srednia vrah (2531 m). Stále slunečné počasí, chvilka času na pauzu po výstupu a trocha čekání na všechny členy výpravy mnoho fotografů využilo na zvěčnění výhledu do dáli (a vskutku zasněžených hor). Pauza byla využita mimo jiné na další posilnění se jídlem či nejrůznějšími druhy nápojů.
Po zvěčnění celé výpravy na vrcholku nastal sjezd dolů, kde jsme měli možnost si vyzkoušet nejrůznější techniky, jak se dostat dolů. Sjížděli jsme nejprve celkem mírným svahem, posléze přicházely různé nástrahy v cestě, například přejezd soutěskou mezi zasněženými jámami, do které jsem měla tu čest nahlédnout při jednom pádu. Samozřejmě i prudký kopec byl zdolán nejen profesionálně v jedné trajektorii bez zastavování a krásnými obloučky, ale i na několikrát a různými pomocnými technikami sjezdu po nejrůznějších částech těla.
Až v poslední části sjezdu dolů jsme zažili sjezd lesem, ten skutečný freeride „přírodním slalomem“.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Cesta nejen nerovnoměrně a nehomogenně pokrytá sněhem různých konzistencí, ale samozřejmě stromy a další lesní porosty jako keře, chroští či vyčnívajcí kus trávy, to vše způsobilo, že jsme se každý rozhodl hledat svou vlastní a nejlepší cestu. Sjížděli jsme tedy lesem tím způsobem, že jsme povětšinou ostatní zúčastněné ani neviděli, ale díky nejrůznějších zaklíněním v keříčku či neobratném otočení jsme o nich co chvíli slyšeli. Tato záživná cesta končila nedaleko jistého ubytovacího zařízení, k naší smůle provozovateli otevíraného jen v letních měsících, kde jsme ovšem potkali psa (tak, jako na chatě Vichrem kocoura, na chatě na výletě v pátek kočku), i zde byl tedy maskot, štěkající na kola jakéhokoli dopravního prostředku, který projel kolem.
Zde jsme čekali na odvoz, který byl domluven na čtvrtou hodinu odpolední. Jelikož jsme museli chvíli čekat, někteří opět posvačili, jiní využili volného rovného placu na snow baseball, kde pálku nahrazovala hůlka a nadhoz míčku byl proveden hodem sněhové koule. Ani pes nepřišel zkrátka, nenakrmeného a nevyfoceného jsme ho neopustili.Po cestě domů si mnozí z nás zdřímli, jelikož jsme cesta trvala téměř hodinu. Celý výlet byl ukončen někdy kolem páté hodiny, kdy jsme dorazili před hotel v Bansku a někteří měli ještě dost síly na to, aby se prošli městem.
