SKI 8167

SKI 8167 – takhle jsem nazval naši miniexpedici na Dhaulagiri, když mě o název na permit požádal Ganesh z agentury s nefalšovaným nepálským jménem Monte Rosa. Vyvrcholily tak týdny a měsíce příprav a věci konečně nabyly konkrétních rozměrů. Ze čtyř jmen na permitu nakonec zbyly dvě, já a Pavla Pilchová, pro Jardu s Jirkou se nám nepodařilo sehnat peníze, jo krize je holt krize. V rámci hektických příprav mě ani neznepokojovalo, že jsem Pavlu předtím viděl akorát jednou v kavárně a kromě dobrých referencí nevěděl, do čeho jdu. V té době jsem ještě netušil, jaké budu mít štěstí, Pavla se nakonec ukázalo jako skvělý parťák do hor.

Cíl expedice odpovídal názvu, chtěl jsem z vršku hory sjet na lyžích. Až při přípravě podkladů pro sponzory jsem si uvědomil, že Pavla by byla první Češkou na vrcholu. Abych zacitoval z popisu výpravy pro sponzory: „Cílem malé amatérské výpravy bude pokusit se o výstup a následně světový prvosjezd Dhaulagiri SV hranou („normálkou“). Unikátnost projektu vidíme ve vytýčení náročného cíle světové úrovně a jeho realizaci týmem amatérských sportovců – v době komercionalizace výstupů ve velehorách to vnímáme jako návrat ke „kořenům“, pokus o velkou věc poctivým způsobem.“

Proč právě na lyžích?

Sjezd himalájských vrcholků na lyžích je pro mnoho lezců i nelezců, ba dokonce i skialpinistů, překvapivě šílená představa. Ve skutečnosti se však nejedná o nic neobvyklého, byť se téhle činnosti věnuje jen pár lidí na světě. Nejznámější je asi sjezd Slovince Davo Karničara z vrcholu Everestu v roce 2000, ale některé „lehčí“ osmitisícovky jako např. Cho-Oju už byly sjety vícekrát. Každý má asi jinou motivaci táhnout nahoru lyže, tak se jen krátce zmíním o té mé. Jednak jsem více skialpinista než horolezec, radši než mačky mám na nohách lyže. Tím, že se na lyžích cítím poměrně jistě, mi pohyb na nich připadá ve vysokých horách přirozený a jednoznačně ho preferuji jako rychlejší variantu sestupu. Právě rychlost je kolikrát ve vysokých horách rozhodující, a to pro úspěch i bezpečnost. Prostě čím méně času nahoře strávíte, tím je to bezpečnější. Jinak sjezd osmitisícovky Dhaulagiri mě napadl někdy na podzim roku 2003 kdy jsem její SV hranu poprvé uviděl z městečka Ranipauwa na Annapurna treku. Dhaula je nádherná hora a ta hrana je z lyžařského pohledu sen. Tehdy jsem ale neměl žádné zkušenosti s himalájským lezením či lyžováním. Až v roce 2006 jsem si na severní straně Everestu ověřil, že do výšky kolem 8,400m (výška C3) by to na lyžích mohlo jít. Následující rok jsem sledoval pokus Fredrika Ericssona o slyžování Dhaula a tehdy padlo definitivní rozhodnutí.

Koncem března 2009 dosedáme s Jet Airways v Kathmandu. Obvyklý blázinec na letišti, vedro a vlhkost, přelidněné uličky Thamelu. Nezměnilo se vůbec nic kromě toho, že aut je ještě více a zácpy ještě větší než v roce 2006 kdy jsem tu byl naposled. Schůzka s agenturou a dalšíma lidmi, co jsou na permitu. Kromě početné výpravy polských záchranářů z TOPRu s překvapením zjišťujeme, že na permitu je s námi i Peter Hámor a Piotr Morawski – ti už jsou pod Dhaulagiri, kterou berou jako aklimatizaci na následný prvovýstup na Manaslu. Se dvěma Pavlami vedle sebe (jedna manželka a jedna spolulezkyně) jsem byl středem pozornosti, nikomu nebylo jasné, v jakémže složení to vlastně polezeme a vyvolávalo to úsměvné dotazy. Totéž se opakovalo večer v Tom&Jerry s partou od Libora Uhra.

Aklimatizace

Už v Praze jsme se s Pavlou domluvili na odlišné aklimatizaci. Já se vydal s manželkou a dalšími kamarády na trek kolem Annapuren, Pavla se z Pokhary letecky přesunula do Jomsomu, z něhož si pak dvakrát vyběhla na Thorong La a dokonce tam i přespala. Ze strany Muktinathu to byl výkon sám o sobě a svědčil o zdravé motivaci a správném přístupu. Nás Annapurna trek nezklamal, v pohodovém tempu s kamarády jsem za pár dnů obdivoval siluetu Dhaulagiri z městečka Ranipauwa. Kruh se uzavřel, byl jsem tu podruhé s cílem splnit si pět let starý sen. Kdybyste mi to tehdy řekli, asi bych vám odpověděl, že ten joint je na vás příliš silný.

Podle plánu jsme se s Pavlou měli 7.4. potkat v Marphě a vydat se už sami na třídenní trek přes Dhampus a French pass do základního tábora pod Dhaulagiri (BC). Člověk míní a počasí mění, vzhledem k množství sněhu nahoře a stávce našich dvou Šerpíků jsme se nakonec po nastoupaných 2,000m museli vrátit zpět do Marphy. Cestou dolů jsme míjeli 40 sudů korejské výpravy, které nahoře zůstaly, asi ze stejného důvodu.

Konečně v základním táboře

Návrat zpět nám trochu komplikoval život neboť 10.4. jsme plánovali být v BC a mít tak zhruba měsíc pro práci na hoře samotné, naše zpáteční letenky byly na 14.5. Měli jsme dvě možnosti – buď počkat v Marphě na dobré počasí nebo se vydat na dlouhatánskou cestu přes Beni a Dhaulagiri trek, o které jsme věděli jen to, že je delší (podle průvodce cca 7 dní), ale zato těžší (žádné lodge). Čekání v Marhpě by znamenalo nejistotu, zato pohodlnou. V případě pokračujícího špatného počasí bychom se ale nemuseli do BC dostat ani do druhé poloviny dubna, jak se to nakonec stalo i korejskému cargu. Zvolili jsme tedy jistotu v podobě dlouhého treku, který jsme nakonec zvládli v rekordním tempu za tři dny. Pravda, celý trek je pro nás jedna dlouhá rozmazaná čára s krvavýma puchýřema, místním dal bhatem a nadávajícíma Šerpama, ale 12.4. jsme byli v BC. Celkově jsme byli rádi, že to hlavně náš žaludek přežil ve zdraví, lokální strava byla sice chutná, ale hygienicky na hraně.

Po příchodu do BC se nám bohužel potvrdila smutná zpráva o smrti nějakého horolezce, kterou jsme slyšeli cestou. Šokovaní jsme se dozvěděli, že šlo o Piotra Morawského, jednoho z nejlepších himalájských lezců současnosti. Jeho život si vzala trhlina těsně pod C2. Večer jsme to probrali u čaje s Peterem Hámorem, ten další den pohřbil tělo do trhliny a odjel na „pivo do Smokovce“, jak to sám nazval. No, začátek jsme si představovali trochu jinak.

V základním táboře už byla většina expedic – indická armádní, dvě korejské, dvě polské, později ještě dorazili Němci a Japonci – celkem nás tam mohlo být něco kolem šedesáti. Pro mě to bylo příjemné překvapení, když jsem to porovnal s „cirkusem Everest“ s 50 expedicemi a tisícovkou lidí okolo. My s Pavlou jsme rychle utvořili takovou miniskupinu s dalšími lidmi na permitu, se kterými jsme sdíleli i jídelní stan – Turkem Tuncem Findikem, jeho spolulezcem Dawa Šerpou a Iráncem Mehdi Etemadfarem. Tunc je jediný profesionální horolezec v Turecku a chodící encyklopedie informací a zkušeností z hor, rozhodně jeden z nejzkušenějších horolezců, jaké jsem doposud potkal. Jeho cílem je zdolat všech 14 osmitisícovek, většinou v tandemu s jeho spolulezcem Dawou Šerpou, který drží rekord v rychlosti přechodu Everestu ze severu na jih (myslím, že něco kolem 20 hodin). Mehdi zkoušel Dhaula již jednou předtím v roce 2006, kdy to otočil kvůli počasí těsně pod vrcholem. V tomhle složení jsme se denně potkávali u snídaně, oběda i večeře a probírali lezení i život.

Stavíme C1

Po dni volna po příchodu do BC jsme se s Pavlou celí natěšení a „natěžko“ vydali postavit náš první postupový tábor (C1) ve výšce 5,900m. Cesta byla celkem pohodová, ale i přes prošlapanou stopu jsme šli navázaní vzhledem k počtu a velikosti ledovcových trhlin, které se staly až do konce expedice naším největším strašákem. Po bezproblémové noci v C1 jsme ještě vytáhli depo do 6,400m kde jsme zakopali stan a nějaké jídlo. Tábor C2 ještě neměl nikdo postavený. Spokojeni s naším postupem jsme se vrátili do BC – za tři dny po příchodu do něj jsme udělali v podstatě stejný pokrok jako všichni ostatní, kteří byli pod kopcem o dva týdny déle.

Naše strategie a tomu podřízený plán byly jednoduché. Strávit aklimatizaci mimo horu a v relativním pohodlí, pak přijít pod kopec, rychle postavit postupové tábory, minimalizovat pobyt ve velkých výškách a čekat na vytoužené okno vrcholového počasí. Tohle se mi osvědčilo na Everestu a potvrdilo i zde. Na Everestu jsem viděl příliš mnoho lidí zničených fyzicky vysokou nadmořskou výškou či psychicky pobytem na stejném místě po celé dva měsíce. Tak jako tak, pobyt ve vysoké výšce dělá z člověka trosku a měl by se minimalizovat na nezbytně nutnou míru, tj. na dostatečnou aklimatizaci. Bohužel, tato míra se blbě hledá a člověk téměř vždy balancuje na hranici ohrožení výškovou nemocí. V našem případě jsme na Dhaulagiri chtěli strávit ideálně dva dny a dvě noci v C2 ve výšce 6,700m a pak, po odpočinku v BC, vyrazit přímo na vrchol.

Bouřka a přívaly sněhu

Po třech dnech odpočinku v BC přišel náš čas tento plán realizovat a vydat se do C2. Opět jsme šli „natěžko“ a po namáhavém výstupu s přestávkou v C1 jsme následující den postavili naše C2 hned vedle chlapů z TOPRu. První noc v tomhle táboře byla dramatická bouřka, při které lítaly blesky pod námi i nad námi, a přinesla obrovské přívaly sněhu, pod kterými kolaboval náš stan i my. Strach z toho, že i se stanem ulítnem nebo nás smete lavina, střídala obava z udušení. Ačkoli jsme prakticky nespali, rozhodli jsme se zůstat podle plánu i druhou noc. Když jsem ráno viděl Tunce s Dawou odcházet dolů, měl jsem divný pocit, ale říkal jsem si, že horší to být prostě nemůže. Bylo. Vše se opakovalo s ještě větší intenzitou, prostě jsme se modlili, ať už je ráno. Aby toho nebylo málo, u Pavly se ráno projevila začínající výškovka. Museli jsme rychle pryč. Po rychlém a zmateném balení jsme začali sprintovat dolů. Já blbec nechal v tom zmatku ve stanu lyže a péřovku, prostě jsem si řekl, že nadvakrát to prostě nepotáhnu. V příštích dnech jsem si za to několikrát sprostě vynadal a modlil se, ať to neodletí. Celou dobu během balení nás sledovala skupina pěti Korejců, kteří trpělivě čekali, až jim někdo prošlape stopu, neboť fixy byly pod sněhem. Můj sestup byl fakt spíše sprint, netrvalo dlouho a sešel jsem z ideální stopy a ocitl se mezi trhlinami. Při návratu jsem se do jedné z nich propadl, naštěstí reflexy zafungovaly a rychle jsem se vysoukal ven. Po několikaminutovém meditaci vedle té trhliny jsem sebral zbytek rozumu a odvahy a pomalu se začal plazit pryč. Zbytek cesty do C1 byl v pohodě, Korejci se pak dokonce pochlapili a nabídli nám alespoň čaj a hroznový cukr. Po krátkém odpočinku jsme seběhli do BC. Zase jsme měli důvod ke spokojenosti – bylo 23. dubna a po týdnu práce na kopci jsme byli připraveni na vrcholový pokus. Všechno šlo až nečekaně hladce.

Čekání na vrcholové počasí

Čekání na příhodné „okno“ vrcholového počasí je zapeklitá věc. Na Dhaulagiri je to o to horší, že je to osaměle stojící hora geograficky položená více na jih od většiny himalájských vrcholů. Počasí je dost nevyzpytatelné a předpovědi nejsou moc spolehlivé, ale čemu už má člověk věřit. V zásadě jde o to vystihnout časový úsek, kdy studené a suché počasí přicházející z tibetských náhorních plošin střídá teplý monzum přicházející z Indie. V tomhle období je počasí ideální pro výstup. Pokud jdete dříve, je sice hezky, ale hrozná zima a vítr, pokud později, je sice teplo, ale spousty sněhu. V minulých letech tohle okno přišlo většinou na přelomu dubna a května.

Tak tedy sedíte v BC a čekáte, komu dříve rupnou nervy. Všechny spojuje to, že chtějí nahoru a mít to za sebou, takže dříve či později někdo vystartuje – v našem případě to byli Poláci z TOPRu. Tvrdili, že jdou jen na vynášku, ale všem došlo, že to je asi pokus o vrchol. Vůbec celé je to taková psychologická hra, protože všichni se navzájem sledujou, porovnávají předpovědi a snaží se odhadnout, kdo kdy vyrazí. Navíc někoho, jako třeba Poláky, může tlačit zpáteční let a to pak nemáte moc na výběr. My jsme měli výhodu v tom, že Dawa měl zprávy z první ruky od Šerpů z jiných výprav, takže jsme měli dobrý přehled. Ale krotit svou netrpělivost a trávit celé dny nicneděláním v BC je pro mě stále jedna z nejtěžších věcí na himalájském lezení.

V době našeho čekání se v BC roztrhl pytel s dalšími lyžaři. Přišla sedmičlenná německá expedice, z níž dva chtěli Dhaulagiri slyžovat a další japonská expedice s jedním lyžařem či snowboardistou. Já byl paradoxně rád, že už nejsem v BC za exota. Oni tomu mému plánu dodali smysl v očích ostatních expedic. Něco jiného je, když v BC postává s lyžemi nějaký neznámý Čech a když přijde super vybavená početná expedice DAV s Luisem Stitzingerem (sjel více osmitisícovek). Navíc já měl celkem komfortní náskok v aklimatizaci, bylo jasné, že první pokus budu mít já. Ani jsem tam necítil nějakou rivalitu, s Luisem jsem dobře pokecal. Ono těch lidí, co tahá lyže na osmy, moc není, a ani jich nějak nepřibývá, spíše naopak, takže je třeba držet pohromadě.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Výstup na vrchol

Konečně 26.4. přišla dobrá předpověď od kamaráda Jamieho McGuinesse v KTM. Přesně na prvního máje má být nahoře ideální počasí což by znamelo start čtyři dny předtím z BC. Rozvědčík Dawa to porovnal se zprávami z jiných expedic a vzácně se shodovaly. Naše pětka tedy stanovila předběžně start na úterý 28.4. s tím, že v pondělí po obědě ještě potvrdíme. Nechtěli jsme jít nahoru sami a prošlapávat tak zbytku tábora stopu. Nicméně již v pondělí ráno se potvrdilo, že Korejci startují taky a tím pádem bylo rozhodnuto. V úterý v pět ráno jsme vyrazili. Už při nástupu jsme zjistili, že se přidala ještě část Poláků, nahoru nás tedy vyrazilo poměrně dost. Bylo cítit znatelné oteplení, všechno tálo kromě ledovce pod našimi stany, které tak stály v táboře jako ostrovy ve vypuštěném rybníku.

Cesta do C1 a C2 proběhla v pohodovém tempu a krásném počasí, jen na hřebeni bylo větrno. Teplejší počasí a slunce se podepsaly na výrazně větším množství trhlin než při našem posledním pobytu. Snažil jsem se alespoň ty největší zapamatovat pro sjezd, ale bylo to bez šance. Celou cestu do C2 jsem doufal, že náš stan a mé věci v něm vydržely. Po příchodu do C2 tomu ale nic nenasvědčovalo, stan byl pod sněhem a chvíli mi trvalo, než jsem našel bambusovou tyčku označující jeho polohu. Pár záběrů lopatou a hurá, stan vydržel veškeré nápory sněhu i větru, dokonce se ani nepřetrhl. Konstrukce je silně porušená, ale spát se v tom dá. Z C2 jsme vyráželi 30. dubna ráno. Bylo nás více a všem bylo jasné, že všichni jdeme dát pokus o vrchol. Bylo to poprvé, co se většina z nás dostala nad C2, každopádně pro většinu neznámý terén. Všude byly staré či nové fixy, takže postup byl celkem jednoduchý. Pro mě se bohužel potvrdilo, že mezi C2 a C3 je to nesjízdné, byly tam úseky, co by se daly, ale většina byl vodní led s 50-60° sklonem. Pavla nakonec nedošla, obrátila asi těsně pod C3, poté co se kolem ní na lanech dolů přehnali Poláci. Ti sice došli, ale byli tak vyčerpaní, že to obrátili.

Večer jsme vrcholový útok začínali ve dvou skupinách, jedna asi osm Korejců, druhá čtyři lidi včetně mě. Korejci šli napřed a chtěli všechno fixovat, což zabralo hrozně času, a když jim někde v 7,800-7,900m došlo lano, tak to chtěli obrátit. Mně se podařilo přesvědčit Tunce, že má smysl pokračovat na vrchol a ještě s Dawou Šerpou jsme pokračovali dál. Po chvíli jsme zjistili, že zbytek jde po prošlapané stopě za námi. Bohužel jsme přesně nevěděli, kde je vrchol a tak jsme se pod vrcholovým kuloárem ocitli někdy kolem třetí odpoledne, to už bylo dost pozdě a zlomilo se počasí, přišel whiteout, kdy nebylo moc vidět.

Konečně nahoře

Vrchol je dost zvláštní místo. Po výlezu kuloárem natrefíte na mrtvého Korejce, který je dokonale mumifikovaný a jednou rukou vám ukazuje k vrcholu, který už není daleko. Leží tam, jako kdyby jej srazil blesk, což se pravděpodobně i stalo. Bohužel, i v mém případě byl celý hřeben nabit elektřinou a po chvíli jsem musel odhodit batoh s lyžemi, jednak protože mě to popálilo na zádech, jednak protože mi došlo, že tam pochoduji jako hromosvod. Celé tělo brnělo a vydávalo zvuk jako dráty vysokého napětí. Asi půlhodiny po mě se kuloárem vysoukal Tunc a ten chvíli po výlezu zalehl na všechny čtyři, odplazil se zpátky a mastil to dolů.

Sjezd

K samotnému sjezdu – po tom všem co se dělo na vrcholu, už mi to přišlo jako vysvobození. I když se to taky neobešlo bez problémů. Vrcholový kuloár jsem sjel bokem, byl příliš úzký. Když už jsem někdy za polovinou udělal první oblouky, koutkem oka jsem viděl před sebou postavu, která udělala tři kotouly vzad, nabrala rychlost a zmizela v mlze. Já po těch elektrošocích a asi všeobecném vyčerpání nebyl schopen posoudit, zda to byl přelud či skutečnost. Po pár obloucích jsem ještě do té mlhy volal, jestli tam někdo není. Až po návratu dolů jsem zjistil, že to byl kamarád Mehdi, který už byl hodně vyčerpaný. Byl tam už podruhé a chtěl tu horu opravdu vylézt, což se prostě někdy nevyplácí. Nedalo se bohužel nic dělat, v těchhle partiích už jde většinou každý sám za sebe a možnost pomoci je omezená.

Na rozdíl od Tater nebo Alp, máte při sjezdu osmitisícovky „one shot, one opportunity“, jak zpívá Eminem. Prostě když už jste nahoře, tak máte jeden pokus. Nikdo se tam nebude tahat dvakrát jenom kvůli tomu, aby to sjel. Taky při tom pokusu prostě není místo pro chybu. Musíte se správně rozhodnout, jestli na to máte. Jistí si nejste asi nikdy, málokdy je azůro a ideální sníh. Když jsem na vrcholu zapínal lyže tak se mi hlavou honily různé věci.

Styl jízdy musíte přizpůsobit podmínkám, v mém případě difúze a s tím spojené problémy s orientací. Zpáteční cestu jsem trefil hlavně podle kvality sněhu, na kterém jsem jel, jiné orientační body nebyly. Kupodivu jsem se na vrcholu i na začátku sjezdu cítil celkem fit. Není to na „pár“ oblouků, ale dvakrát zatočíte a pak to musíte rozdýchat. Hodně úseků sunete bokem, protože prostě nevíte, co přijde. Kvalita sněhu se mění každou chvíli, setkáte se vším mezi ledovými plotnami a prašanem.

Zpátky v základním táboře

Na cestě zpět jsem přespal v C2 a druhý den dojel do BC. Už v C2 mi došlo, že jsem úplně vyřízený, byl jsem asi podchlazený a celou noc jsem se třásl. Na konečcích prstů na rukách jsem měl mírné omrzliny, na nohy jsem se bál podívat, ale necítil jsem je. Celý výstup jsem absolvoval ve skialpinistických botách bez návleků a ve vrcholových partiích jsem strávil spoustu času čekáním na Korejce přede mnou. To se ukázalo jako chyba, za kterou jsem později v Praze zaplatil drsnou, ale spravedlivou daň v podobě omrzlin a následné amputaci prstů na pravé noze.

V BC jsme výstup pořádně oslavili, byl jsem letos první člověk nahoře, nicméně mně dělaly větší starosti nohy, které začaly rychle otékat a měnit barvu, takže bylo jasné, že budu potřebovat transport helikoptérou do KTM. Ten se nakonec uskutečnil 4.5. a o dva dny později jsem již seděl v letadle směr Praha.